70 let od rudého převratu: Smutný osud třetí republiky

Byla to doba nadějí. Pro řadu obyvatel znovuzrozeného Československa byla první tři poválečná léta nejkrásnějším obdobím života. Jenže na konci této tříletky Československo vjelo do rudého tunelu, ze kterého se dostalo až po dlouhých jedenačtyřiceti letech.
Dva měsíce po únorovém bolševickém puči v roce 1948 konstatoval zahraničněpolitický výbor Kongresu USA: „Dokonalý státní převrat spočívá v uchvácení moci jednou stranou ve státě, která pomocí úřadů, jichž legálně získala, využije některých státních orgánů, zatímco druhé ochromí a zmobilizuje část lidu na svou podporu, kdežto druhé části jakoukoliv politickou akci znemožní. Tento problém nebyl nikdy úplněji a úspěšněji rozřešen tak jako v únoru 1948 v Československu.“

Začátkem května 1945 už byla velká část Evropy zbavena nacistické nadvlády. Jen nad částí Německa a také českých zemí stále vlál prapor s hákovým křížem.
Prezident Edvard Beneš (1884–1948) dlel v Košicích, kam přijel přes Moskvu. Spolu s ním ve východoslovenské metropoli zasedala nově vytvořená vláda, ve které měli hlavní slovo komunisté a jejich sympatizanti. Pro domácí odboj se v ní místo nenašlo.
Představitelé KSČ se znepokojením sledovali postup amerických vojsk. Kdyby Američané osvobodili Prahu, komunistům by to výrazně zkomplikovalo převzetí moci ve státě. Měli však připravený plán B.
Kdyby do Prahy jako první vstoupila vojska USA, komunisté by neváhali republiku rozdělit tak, jak se stalo třeba v Německu nebo v Koreji. To později přiznal i komunistický funkcionář Václav Kopecký (1897–1961): „Košická vláda by musela zůstat v Bratislavě nebo v Brně a Československá republika by zůstala rozpůlená.”
Americký generál George S. Patton (1885–1945) osvobodil Plzeň a chystal se na Prahu. Avšak z hlavního štábu spojeneckých vojsk přišel striktní rozkaz, že má zůstat na místě. Do Prahy má vstoupit Sovětská armáda. V metropoli zatím probíhalo povstání a 8. května 1945, v den německé kapitulace, se Česká národní rada a velení okupačních vojsk dohodlo na odchodu německé armády z Prahy. Den na to do města nad Vltavou vstoupila sovětská vojska pod velením maršála Koněva. Pomohla tak českým povstalcům eliminovat poslední ohniska nacistického odporu.
„Velmi mě to mrzelo, protože jsem měl za to, že jsme měli postupovat až k Vltavě, a kdyby se to Rusům nelíbilo, měli jsme je poslat k čertu,” zuřil Patton. Zato Koněv zářil spokojeností: „Osvobodit Prahu jako politické a administrativní centrum československého státu bylo v daném případě diktováno zájmy politiky a strategie.”
Českoslovenští komunisté si mohli oddechnout. Zato demokratům přibyly vrásky na čele.

Spokojen byl i sovětský vládce Josif Stalin. Ten už během války obratnými manévry získal československou exilovou nekomunistickou reprezentaci na svou stranu. Prezidentu Benešovi nasliboval vše možné, zejména podporu v odsunu Němců z republiky, ukázal mu svou milou tvář a Beneš mu uvěřil. V roce 1943 tak byla mezi SSSR a ČSR podepsána spojenecká smlouva. Od té chvíle málokdo pochyboval o důležitosti role, kterou v poválečném vývoji sehraje Komunistická strana Československa.
Ta mohla využít i toho, že právě v poválečném Československu měly myšlenky socialismu velkou podporu. Samozřejmě tehdy si pod tímto termínem málokdo představoval krvavou diktaturu. Ale stalinismus či bolševismus má k socialismu daleko. Zklamání z postoje západních zemí v době Mnichova, tradiční slavjanofilství a mnohé neduhy předválečné republiky však komunistům při jejich cestě k moci výrazně nahrály.
Neomalené sovětské zacházení s Československem bylo přehlíženo, vládní reprezentace se nezmohla ani na protest, když SSSR anektoval integrální součást československého území Podkarpatskou Rus.
Společně s rudou armádou přišly do ČSR i oddíly sovětské tajné policie NKVD SMERŠ. A ty se zde rozhodně nechovaly jako ve spojenecké zemi. Do SSSR zavlekly stovky československých občanů, kteří skončili v táborech smrti.
Poslední takový případ se odehrál ještě v roce 1954. V Jáchymově NKVD ihned obsadila oblast, kde se těžil uran, tedy důležitá surovina pro výrobu jaderných zbraní. Zároveň začala organizovat zpravodajské skupiny, které měly za úkol ovlivňovat politické dění v zemi. Nemalá část z nich poté vešla do služeb republiky, ovšem jejich spolupráce se sovětskou tajnou policií neustala. Ostatně sovětské agenty měla československá politika i v nejvyšších patrech, jak o tom svědčí případ prvního poválečného premiéra Zdeňka Fierlingera (1891–1976).
Krátce po porážce nacismu do Prahy přijel prezident Beneš a také nová vláda. V pohraničí zatím započal divoký odsun německého obyvatelstva, který nerozlišoval, zda lidé s nacisty kolaborovali, či se vůči nim vymezili. Každý, kdo byl Němec, měl smůlu.
Došlo i k mnohým masakrům, jejichž oběťmi se stali nevinní lidé. Nastal čas odplaty za mnohaletý teror v českých zemích, který však měl v mnohých případech podobu lynče. Až později organizovaný odsun německého obyvatelstva z ČSR, Polska a Maďarska schválila konference vítězných mocností v Postupimi.

V okolních zemích zatím komunisté pod Stalinovou taktovkou upevňovali svou moc. Například v Polsku bolševici začali pronásledovat příslušníky odbojové podzemní armády Armija krajowa, které se po celou dobu války Němci báli jako čert kříže.
O vyvraždění tisícovek polských důstojníků sovětskou NKVD v katyňském lese či ponechání varšavského povstání na holičkách se nesmělo mluvit ani v Polsku ani jinde v zemích, které začali Sověti ovládat.
V Československu alespoň zůstalo zachováno zdání demokracie. Byť velmi specifické. Mnohé prvorepublikové strany byly zakázány, v českých zemích tak mohli působit jen komunisté, sociální demokraté, národní socialisté a lidovci. V parlamentních volbách zvítězili v celorepublikovém součtu právě komunisté. Na Slovensku však utrpěli debakl, když je porazila Demokratická strana, sdružující slovenské prodemokratické síly.
Politický systém byl nastaven tak, že všechny strany byly členy tzv. Národní fronty. V praxi to znamenalo, že žádná strana nebyla v opozici, všechny měly nárok se podílet na vládě. Po volbách v roce 1946 se novým předsedou vlády stal vůdce československých komunistů Klement Gottwald. Komunisté obsadili další důležité rezorty, mimo jiné vnitro, informace či zemědělství. Další silový resort, tedy obranu, obsadil pozdější prezident Ludvík Svoboda (1895–1979), který organizoval československé jednotky v SSSR a ke komunistům měl velmi blízko.
Později, když se během čistek Svoboda dostal do vězení, úpěnlivě prosil Gottwalda, již prezidenta, o milost: „Já jsem nezneuctil a nezradil Váš polibek z Buzuluku (kde Svoboda během války formoval čs. jednotky pod sovětským velením), kterým jsem se Vám i straně zavázal k čestné spolupráci na život a na smrt. Nezradil jsem Vás, nezradil jsem Stalina.”
Demokratické síly stále ještě věřily, že komunisty udrží v rozumných mezích. Značně přitom spoléhaly na prezidenta Beneše. To však byla iluze. Beneš byl silný politik v rámci demokratického zřízení, tváří v tvář extrémistům byl však bezmocný. Navíc se na něm podepisoval věk, nemoci a zklamání z dob Mnichova.

Na první pohled se mohlo zdát, že program komunistů a demokratických sil ve velkém rozporu není. Těsné spojenectví se SSSR přijaly více méně za své všechna politická hnutí.
Zkušenost s německou okupací byla příliš čerstvá a Sovětský svaz byl vnímán jako garant československé nezávislosti. Mezi novináři se rozšířila autocenzura, která znemožňovala kritizovat SSSR, socialismus a odsun německy hovořícího obyvatelstva.
Gottwald ještě mluví o specifické československé cestě k socialismu, která v žádném případě nemá kopírovat sovětské vzory. Soukromá vlastnictví živnostníků a sedláků měla zůstat zachována.
KSČ razila koncept „lidové demokracie“ spočívající v tom, že se vším, co se komunistům nedaří prosadit ve vládě a parlamentu, jdou na ulici a vynucují si ústupek demokratů pod nátlakem demonstrací. Kdo s požadavky komunistů nesouhlasil, automaticky obdržel nálepku reakcionáře.
Systém Národní fronty přitom demokratům čím dál více svazoval ruce. Když například někteří poslanci chtěli v parlamentu hlasovat o důvěře v komunistického ministra zemědělství Júlia Ďuriše (1904–1986), Gottwald to vzal jako útok na celou vládu, a tím na celý politický systém.
V mezinárodní politice postupně přituhovalo. V březnu 1946 přednesl válečný britský premiér Winston Churchill (1874–1965) svůj fultonský projev: „Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy. (…) Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie.”
Zatímco předchozí americký prezident F. D. Roosevelt (1882–1945) hodlal po skončení války ponechat zesláblou Evropu svému osudu, jeho nástupce Harry Truman si nebezpečí sovětského imperialismu uvědomoval. Tak se zrodila nová koncepce americké politiky, jejímž jádrem bylo zadržování komunismu a sovětského imperialismu.

Celá Evropa byla v troskách. Jen pár jejích oblastí zůstala válkou relativně nedotčena, mimo jiné i Československo. Zdejší ekonomika měla ohromný potenciál stát se jednou z nejsilnějších na kontinentě.
Pomoci ji v tom mohl i Marshallův plán, který měl evropské hospodářství postavit na nohy. Sovětům naopak špatná situace vyhovovala. Podle Leninova hesla „Čím hůře, tím lépe,” doufali, že nespokojenost přeroste v celoevropskou revoluci.
Marshallův plán spočíval v rozsáhlé americké ekonomické pomoci Evropě. Pětinu objemu peněz tvořily půjčky a 80 % dary, zejména v podobě potravin, hnojiv či zemědělských strojů. Jak se později ukázalo, západní část Evropy na něm nesmírně vydělala, o čemž svědčí „hospodářský zázrak“ Spolkové republiky Německo nebo vzrůst hospodářského potenciálu zemí Beneluxu.
I Sovětský svaz s účastí předem souhlasil. Byl to však ze strany Moskvy jen zastírací manévr. K předběžným poradám do Paříže totiž odcestoval sám Molotov, aby záhy místo konference opustil a nechal se slyšet, že se SSSR plánu nezúčastní, protože plánovaná pomoc měla plynout mimo jiné i do západních okupačních zón Německa.
Rozhovorů o americké pomoci se rozhodla zúčastnit i československá vláda. Stalo se tak 7. července 1947, kdy se na návrh ministra zahraničních věcí Jana Masaryka jednomyslně usnesla přijmout pozvání k účasti na pařížské konferenci o přípravách na přijetí Marshallova plánu.
I komunistům tedy bylo jasné, že ČSR pomoc potřebuje. Ten rok navíc zavládlo katastrofální sucho, kdy mnohé řeky zcela vyschly, a bylo jen otázkou odhadu, jak velká bude zemědělská neúroda. Nakonec nelítostné slunce sežehlo 40 % obilí.
O dva dny později odjela československá vládní delegace vedená do Gottwaldem na předem plánovanou cestu do Moskvy. Večer Čechoslováky přijal Stalin. Nebylo to však jednání představitelů spřátelených zemí, nýbrž prachobyčejný diktát. Z jednání jasně vyplynulo, že se Sovětský svaz staví proti účasti Československa na Marshallově plánu. Noční návštěva v Kremlu skončila ultimátem. Buď Československo svůj souhlas do dalšího dne odvolá, nebo se vztahy mezi oběma zeměmi vážně vyhrotí.
Nic nezmohly ani protesty ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který se pokusil Stalinovi vysvětlit, že československý postoj není namířen proti Sovětskému svazu, ale vyplývá z dlouhodobé hospodářské provázanosti Československa s ekonomikami západních zemí. Mimochodem, v té době byl SSSR až šestým nejvýznamnějším obchodním partnerem Československa.

Gottwald ihned po návratu z Kremlu odeslal do Prahy telegram o Stalinově požadavku a instruoval svého zástupce ve vládě Širokého, aby požadovaná odpověď dorazila do Moskvy včas, a aby hned ráno zajel k Benešovi a vyžádal si jeho souhlas k odmítnutí plánu. Vláda se skutečně sešla, a i když na jejím zasedání několik ministrů scházelo, svůj souhlas s účastí na Marshallově plánu stáhla.
Stalin sledoval své cíle. „Sověti si nepřejí rekonstrukci Evropy na poli hospodářském,” vyprávěl po příletu do Prahy Jan Masaryk ministru zahraničního obchodu Hubertu Ripkovi. „Nemohu přesně vysvětlit proč, ale jak jsem naslouchal Stalinovi, měl jsem dojem, že počítá s válkou. Vše, co činí, činí za jediným cílem: válka!”
Československo se tak již zcela dostalo do vleku Moskvy. Demokraty navíc zasáhla další tragédie, když během moskevských jednání postihl v Praze prezidenta Beneše další záchvat mrtvice. Prezident tak byl vůči stupňujícím se požadavkům Gottwalda ještě více oslaben.
Brzy vzala za své i idea specifické československé cestě k socialismu.
V září 1947 se v polských Krkonoších ve Szklarské Porebě uskutečnila porada východoevropských komunistických stran. KSČ zde od Sovětů dostala jediný úkol: co nejrychleji převzít moc a okamžitě ji začít upevňovat. Zvláště je třeba ovládnout silové složky, tedy armádu a bezpečnost.
Komunisté měli v ohni více želízek. Jedním z nich byla infiltrace ostatních stran. Zvláště pak sociální demokracie, kde měli svého člověka v podobě Zdeňka Fierlingera.
Podobné postavy figurovaly i v jiných stranách. Zároveň komunisty ovládané ministerstvo vnitra vydalo již 2. ledna 1946 tajný oběžník, kterým nařizovalo „zpravodajsky vytěžovat“ členy gestapa. Měli svědčit proti významným představitelům nekomunistických stran a za odměnu jim byly slibovány úlevy ve vězení.
V září 1947 obdržel místopředseda vlády národní socialista Petr Zenkl zvláštní balíček. Údajně měl obsahovat parfémy. Stejnou zásilku dostal i jeho stranický kolega Prokop Drtina. Balík pro Jana Masaryka byl zadržen na pražské poště. Ukázalo se, že obsah všech tří zásilek tvoří výbušnina a jen zázrakem se nikomu nic nestalo.
Vyšetřování komunisty ovládané policie k ničemu nevedlo, kriminalisté ani nesejmuli otisky prstů z balíků. Zato státní zastupitelství v Olomouci dospělo k závěru, že za pokusem o atentát stojí komunistická strana. Ukázalo se, že krabice obsahující třaskavinu vyrobil truhlář Jan Kopka, který se k tomu i přiznal. Měl jednat na popud olomouckých komunistů. Třaskaviny do balíků pak vložil komunistický poslanec Jura Sosnar-Honzák (1914–1989). Sosnar byl později zatčen, ale po únorových událostech byl v tichosti propuštěn.

Předehrou k únoru byl vývoj na Slovensku, kde se komunistům podařilo rozložit Demokratickou stranu. Významnou úlohu zde hrál další z pozdějších prezidentů Gustáv Husák (1913–1991). Státní bezpečnost (StB) zatkla přední představitele Demokratické strany a obvinila je z protistátního spiknutí. Čeští demokratičtí politici neudělali nic, co by jejich slovenské kolegy zachránilo.
Komunisté sice ve volbách na jaře 1946 zvítězili, ale postupně začali ztrácet podporu obyvatelstva a hrozil jim neúspěch ve volbách v roce 1948. Proto hledali způsob, jak se vypořádat s ostatními politickými stranami při zachování dojmu ústavnosti. Začali stupňovat kampaně za znárodňování průmyslu a posilovat své pozice v bezpečnostních složkách.
Záminkou k převratu se staly výměny vysokých důstojníků SNB, kdy nekomunisté byli svévolně nahrazováni komunisty. Nekomunističtí ministři žádali vysvětlení, ale ministr vnitra Václav Nosek jim je odmítal poskytnout. Část vlády pohrozila demisí, která měla způsobit pád vlády, ale spíše se počítalo s tím, že ji prezident Beneš nepřijme. Demise byla skutečně podána, jenže nepodala ji potřebná polovina ministrů. Až později se k ní přidali další dva sociální demokraté Václav Majer s Františkem Tymešem. Podle ústavy tak měla padnout vláda, avšak Beneš Gottwalsovi umožnil pouhou její rekonstrukci.
Gottwald podporovaný bezpečností i lidovými milicemi, což byly „bojové jednotky“ komunistické strany ne nepodobné nacistickým SA, tlačil na nemocného a unaveného Beneše, aby demisi přijal. Ten oproti svým slibům, které předtím dal národním socialistům, tak nakonec skutečně učinil a vláda byla doplněna povolnými členy nekomunistických stran. Vše vlastně probíhalo zdánlivě podle ústavy.
K překvapení mnohých ve vládě zůstal Jan Masaryk. Ale jen krátce, 10. března 1948 bylo jeho bezvládné tělo nalezeno pod okny Černínského paláce. Vražda? Sebevražda? Dodnes tato záhada není stoprocentně rozkryta, avšak většina indicií naznačuje, že Masaryk skončil na dlažbě pod svými okny nedobrovolně.
Převrat byl dokončen. V červnových volbách měli lidé možnost volit pouze jednotnou kandidátku Národní fronty. Po atmosféře plné zastrašování získala 90 %. Prezident Beneš se zmohl na poslední protest a nepodepsal komunisty nadiktovanou novou ústavu. Rezignoval a v září ve své vile v Sezimově Ústí zemřel. Jeho místo zaujal Klement Gottwald.
Nástup totalitního režimu v Československu byl dokončen.

Rubriky:  Moderní historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Unikátní filmový záznam s filozofem a mluvčím Charty 77 Janem Patočkou darovala Francie českému archivu

Unikátní filmový záznam s filozofem a...

Před více než 5 lety objevili mladí spolupracovníci Archivu Jana Patočky...
Malý muž, který Itálii přivedl do pekel

Malý muž, který Itálii přivedl...

Kultura a vyspělost Apeninského poloostrova byly mnohdy dávány světu za vzor....
Výbuch, o kterém se svět neměl dovědět

Výbuch, o kterém se svět neměl...

„Pracovníci jaderných elektráren, to jsou lidé budoucnosti,” hlásalo...
Jak nasytit svět?

Jak nasytit svět?

Moderní člověk Homo sapiens sapiens se před více než 10 000 lety př. n....
Útěky a vzpoury v továrnách na smrt

Útěky a vzpoury v továrnách na smrt

Jednou z nejšílenějších kapitol dějin lidstva je existence nacistických...
OBRAZEM: Poslední dny Třetí říše

OBRAZEM: Poslední dny Třetí říše

V představách Adolfa Hitlera měla trvat nejméně tisíc let....
Pláč bílé růže: Studentský odboj proti nacismu

Pláč bílé růže: Studentský odboj...

Snad nejznámějším a nejdojemnějším případem odporu mladých lidí proti...
Příběh Jana Janského: když dva dělají totéž, může to být totéž!

Příběh Jana Janského: když dva dělají...

Že krev má čtyři základní skupiny, se děti učí již na základní škole....
Osmdesátá léta v Polsku: Výjimečný stav a krev na ulicích

Osmdesátá léta v Polsku:...

Podobně jako Československo i Polsko si prošlo obdobím bolševické...
Pekingské krveprolití aneb masakr u Brány nebeského klidu

Pekingské krveprolití aneb masakr...

Na počátku měla být tryzna. Avšak ta se poté proměnila v masakr, nad...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Panamský průplav: Nejkrvavější stavba světa, která propojila oceány!

Panamský průplav: Nejkrvavější...

Tento průplav fascinuje svět už více než jedno století. Jenže i když tím, že...
Sbohem, drahý koni: Neobyčejný hrob v údolí Nilu

Sbohem, drahý koni: Neobyčejný...

Když mezinárodní archeologický tým odkryje rozsáhlou hrobku v Súdánu, kde...
Poslední let Marka Suttona: Z Bondova dubléra toho moc nezbude!

Poslední let Marka Suttona:...

Britský kaskadér Mark Sutton (1971–2013) lechtá smrtku pod bradou už...
Ramstein: Chyba pilota usmaží v roce 1988 desítky lidí!

Ramstein: Chyba pilota usmaží v...

Letecké prohlídky jsou lákadlem pro stovky lidí. Nadšenci letadel se...
Stovky mrtvých ryb přineslo oteplení vody v Jižní Kalifornii

Stovky mrtvých ryb přineslo...

Dvě tisícovky cípalů hlavatých. Takový počet obětí si vyžádala letní vedra v...
Znáte nejslavnější hollywoodské páry?

Znáte nejslavnější hollywoodské...

Kde jinde hledat lásku než v Hollywoodu? Rozvodovost však...
Krvavá Olympiáda: Co se stalo v Mnichově?

Krvavá Olympiáda: Co se stalo v...

Olympiáda patří mezi největší sportovní události na světě a v letním i...
Ermitáž v Petrohradu: Obří muzeum s 3 000 000 exponáty!

Ermitáž v Petrohradu: Obří muzeum...

Vypravte se navštívit druhé největší muzeum planety! Jak dobrodružná byla...
72 dní, 2 soupeřky, 1 vítěz: Cesta kolem světa za (méně než) 80 dní

72 dní, 2 soupeřky, 1 vítěz: Cesta...

Nellie je kariérní kaskadérkou. Za dobrý článek neváhá nasadit vlastní...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.