Že krev má čtyři základní skupiny, se děti učí již na základní škole. Přesto tento objev není nijak starý, došlo k němu teprve na začátku 20. století. Jedním z kandidátů, kteří se o jeho autorství ucházejí, je i český lékař Jan Janský..

Jan Janský bezesporu dosáhl zásadního vědeckého úspěchu. Avšak nezávisle na něm se stejná věc podařila i jiným.

Rodilý Pražák Jan Janský přišel na svět 3. dubna 1873. Po absolvování gymnázia vystudoval medicínu na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě. Středobodem jeho zájmu byla psychiatrie a krátce po ukončení svých studií získal zaměstnání na pražské psychiatrické klinice Na Kateřinkách.

Již od začátku své praxe jej zajímala krev, konkrétně její vztah s duševními poruchami. K tomuto zájmu jej dovedl případ pokusu o sebevraždu jedné z jeho pacientek, kterou zachránil pomocí transfúze krve jejího manžela.

Transfúze tehdy nebyly povoleny, avšak na Janského zodpovědnost se přenos krve uskutečnil. Žena nakonec dokázala přežít. Tehdy jej napadla otázka: „Neexistuje souvislost mezi srážlivostí krve a duševními chorobami?“.

Dnes již věda ví, že duševní nemoci se do stavu krve neodrážejí. K tomuto závěru po letech výzkumu dospěl i Janský. Celkem zkoumal krev více než 3000 lidí, kteří trpěli některou z psychických poruch. Míchal dohromady krev zdravých a krev nemocných lidí, vše si poctivě zaznamenával. Ovšem kýžený výsledek se nedostavil.

Janský si ovšem všiml něčeho jiného. Jako bystrému pozorovateli mu nemohlo uniknout, že zatímco některá krev se s jinou snáší dobře, s další však zcela nepříznivě. Zjistil, že existují celkem čtyři druhy krve. V roce 1907 výsledky své práce zveřejnil.

Krevní skupiny však popsal již v roce 1901 vídeňský lékař Karl Landsteiner (1868–1943). Zatím byly jen tři: A, B a 0. Čtvrtou, označovanou jako AB, objevili o dva roky později Landsteinerovi blízcí kolegové Alfred von Decastello (1872–1960) a Adriano Sturli (1873–1964).

Landsteiner za svůj objev získal v roce 1930 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Nezávisle na předchozích výzkumech popsal roku 1910 čtyři krevní skupiny i Američan William Lorenzo Moss (1876–1957).

Landsteiner pak ještě v roce 1941 objevil Rh faktor, který také určuje krevní typ.

Janský o práci svých vídeňských kolegů nic netušil. A zatímco skupina AB byla popsána Decastellem a Sturlim jen jako výjimka z ostatních skupin, Janský ji považoval za zcela svébytnou a samostatnou skupinu.

Lze tedy říci, že Jan Janský byl objevitelem jedné ze čtyř krevních skupin. Navíc skupiny dokázal velmi přesně klasifikovat a popsat, jakým způsobem mohou fungovat transfúze. A tak i díky němu dnes lékaři vědí, že člověk s krevní skupinou AB+ může přijmout každou krev a naopak nositel skupiny 0- může svou krev věnovat komukoliv.

Janský ovšem zaznamenal i jiné vědecké úspěchy, které si s objevem krevních skupin nijak nezadají. Byl jedním z průkopníků likvorologie, tedy vědy zabývající se mozkomíšním mokem.

Rovněž je po něm pojmenována Janského-Bielschowského choroba, při níž je v dětském věku narušen metabolismus tuků. Nemoc se projevuje zpomalením duševního i tělesného vývoje.

V roce 1914 se Janský stal zástupcem přednosty psychiatrické kliniky. Krátce na to však nejen do jeho osudu, ale i do životů milionů jiných lidí zasáhla válka. Atentát na následníka rakouského trůnu Ferdinada d´Este měl být potrestán jen malou trestnou výpravou do Srbska. Tento plán se však zvrhl v celosvětovou válku.

Janský narukoval jako vojenský lékař a snažil se nadřízené přesvědčit o tom, že raněné vojáky lze léčit transfúzí přímo na frontě. C. a k. úřady však tento progresivní plán, který by zcela jistě zachránil spoustu životů, zamítly.

Stres prožitý na frontě způsobil, že v roce 1916 postihl Janského infarkt. Byl demobilizován a odeslán zpět do civilu. Po skončení války nastoupil na místo přednosty neuropsychiatrického oddělení Vojenské nemocnice v Praze.

V té době jej již trápily vleklé zdravotní problémy, způsobené mimo jiné těžkou závislostí na tabáku. Zemřel v září roku 1921 ve věku pouhých osmačtyřiceti let.