Zimní olympijské hry v jihokorejském Pchjongčchangu budou zahájeny již 9. února. Mladší sestřička letních her byla až dosud vždy o dost skromnější, sympatičtější a o dost přátelštější. Nejen proto, že sportovců a funkcionářů se jí zúčastňuje méně, ale snad i z toho důvodu, že prostředí hor nevzbuzuje takovou potřebu megalomanství, jakou jsme zažili třeba před deseti lety v Pekingu.

Až poslední hry v Soči navázaly spíše právě na Peking než na takový Lillehammer 1994. Ty se staly vůbec nedražší olympiádou v dějinách, když vyšly na dvacet miliard dolarů….

Byť až na sočskou výjimku bývají menším podnikem, neznamená to, že by zimní olympiády nebyly zajímavé. Pravda, obyvatele Brazílie nebo afrických zemí asi příliš nepřitahuje, ale pro Evropu a Severní Ameriku je to jedna z nejsledovanějších událostí vůbec.

A u nás? Jakmile na olympijský led vyjedou čeští hokejisté, ukazatel produktivity práce podezřele rychle klesá…

První novodobé olympijské hry se konaly v roce 1896 v řeckých Aténách. Byly úspěšné a brzy bylo jasné, že moderní olympijské hnutí naváže na antickou tradici. Jenže sportumilovný člověk pouze neběhá nebo neplave, ale i lyžuje a bruslí.

Uspořádat však takovou komplexní olympiádu, kde by mohly být zastoupeny letní i zimní sporty je prakticky nemožné.

Přesto Mezinárodní olympijský výbor (MOV) již na svém prvním zasedání v roce 1894 rozhodl, že součástí olympiády v Aténách budou bruslařské soutěže. Bruslení bylo v té době ohromně populární. Jakmile ve městech zamrzly řeky, ihned byly plné náruživých bruslařů.

Ostatně první dochované kovové brusle pocházejí už z doby, kdy se lámal letopočet, archeologové je našli u maďarského Balatonu.

MOV ovšem zařadil bruslení do programu her jen podmínečně, bruslaři budou moci soutěžit jen v případě, bude-li to technicky možné.

Umělé kluziště sice v té době nebylo věcí neznámou, první se otevřelo již v roce 1876 v Londýně, ale postavit takový ledový palác nebyla legrace. Vždyť Češi se svého prvního umělého kluziště dočkali až v roce 1931, kdy byla otevřena pražská Štvanice.

Je tedy skoro zázrak, že přes absenci zimního stadionu stačili čeští či českoslovenští hokejisté vybojovat pět evropských titulů, a to nám byl jeden ještě administrativně odebrán.

Bruslaři se však do Atén v roce 1896 nakonec nepodívali. Nešlo zdaleka jen o umělý led. S myšlenkou zimních sportů na olympiádě zásadně nesouhlasili Norové, Švédové a Finové. Ti totiž pořádali své vlastní Nordické hry a o žádnou konkurenci nestáli.

Po vleklých jednáních se podařilo až v roce 1908 prosadit účast krasobruslařů na olympiádě v Londýně. Nikoliv ovšem na letních hrách, nýbrž na hrách podzimních, kam kromě krasobruslení patřily letní kolektivní sporty.

Londýnská olympiáda byla totiž rozdělena na dvě části. Na dalších hrách v roce 1912 ve Stockholmu měly zimní sporty opět smůlu.

Velkým propagátorem myšlenky zimní olympiády byl český sportovní průkopník Josef Rössler – Ořovský. Ten už před pařížskou olympiádou navrhoval, aby její součástí byly závody v běhu na lyžích. Závody se podle představ J. Rösslera-Ořovského ovšem neměly uskutečnit v městě nad Seinou.

Olympionici se měli prohánět nad mumlavským potokem v Krkonoších. Skandinávská lobby však podobné nápady vytrvale zamítala.

Na začátku dvacátých let především USA, Kanada, alpské země i Československo stále více projevovali zájem o zařazení zimních sportů do programu olympijských her. Byť se to seveřanům nelíbilo, z kraje roku 1924 byl ve francouzském Chamonix zahájen pod patronací MOV Týden zimních sportů.

To, že se oficiálně nejednalo o olympiádu, byla úlitba severským zemím. Nicméně evropský tisk měl jasno: v Chamonix probíhá zimní olympiáda a v tomto duchu o ní informoval.

Z počátku vše vypadalo na jeden velký průšvih. Jezero, kde se měly odehrát bruslařské soutěže a hokejový turnaj ne a ne zamrznout. Na poslední chvíli však vodní plochu led přece jen pokryl, a tak soutěže byly zachráněny.

Do městečka pod Mt. Blancem se v lednu 1924 sjelo 258 sportovců (mezi nimi 13 žen) ze 16 zemí. Kromě účastníků z USA a Kanady byly všechny výpravy z Evropy. Do Chamonix měli namířeno i argentinští bobisté, jenže při tréninku havarovali a místo soutěžení byli odvezeni do nemocnice.

Podobně jako dnes i před devadesáti lety byly hry zahájeny slavnostním defilé jednotlivých výprav. Sportovci si na přehlídku národů s sebou brali i svá sportovní náčiní, takže třeba curleři pochodovali s košťaty.

Vůbec prvním vítězem v historii zimních olympijských her se stal americký rychlobruslař Charles Jewtraw. Hrdinou her v lyžařských disciplínách se stal Nor Thorleif Haug, který získal tři zlaté medaile v běžeckých disciplinách a v závodě sdruženém a k tomu ještě přidal čtvrté místo za skoky na lyžích.

Právě norská výprava se se 17 medailemi, z toho čtyřmi zlatými, stala nejúspěšnější v pořadí národů. Nejúspěšnějším závodníkem byl pak Fin Clas Thunberg, který v rychlobruslařských závodech vybojoval pět cenných kovů. Není bez zajímavosti, že byl velmi silným kuřákem…

Československo odjelo domů ze Chamonix s prázdnou. Blízko bronzu byl krasobruslař Josef Slíva, špatně si nevedli ani lyžaři v závodě sdruženém. Čeští Němci byli jediní, kdo dokázal konkurovat dominantním seveřanům a tak Josef Adolf obsadil pěkné šesté a Walter Buchberger sedmé místo.

Zato hokejisté… Už před turnajem v Chamonix panovaly v čs. ledním hokeji vnitřní rozpory, takže do dějiště her národní tým neodcestoval v nejsilnějším složení. Když 28. ledna vyjeli hráči se lvem na prsou na led k utkání proti Kanadě, šlo jen o to, dostat co nejméně gólů.

Ovšem, už první třetina dávala tušit, že tohle přání zůstane v říši snů. Čechoslováci v ní dostali osm branek. Na konci utkání byl ukazatel skóre nekompromisní: Československo – Kanada 0:30! Kanadský brankář se během zápasu nudil a dlouhou chvíli si krátil klábosením s přihlížejícími fanynkami…

Kanaďané neměli na hrách konkurenci, Švýcarům nastříleli 33 branek, Švédům 22, Britům 19. Jen nakonec stříbrní Američané s nimi uhráli přijatelný výsledek 1:6. Československý tým po výprasku od Kanady prohrál vysoko i se Švédskem 3:9 a ani vítězství nad Švýcary nezabránilo tomu, aby se domů vracel s ostudou.

Tisk si, jak to tak bývá, přisadil a z nešťastných hokejistů byli doma národní zrádci…

Týden zimních sportů zaznamenal ohlas po celé Evropě i v severní Americe. I seveřané uznali, že úspěch akce byl takový, že by byla škoda nepořádat podobné hry pravidelně. Na pražském kongresu MOV v roce 1925 bylo schváleno, že soutěže v Chamonix budou zpětně prohlášeny za 1. zimní olympijské hry.

Zároveň zde bylo rozhodnuto, že další se uskuteční v běžném olympijském cyklu ve švýcarském svatém Mořici.

Druhých her se poprvé účastnili Japonci, zimní hry tak vnikly i na asijský kontinent. Československo se zde dočkalo své první a na dlouhou dobu poslední medaile ze zimních her. Zasloužil se o ní skokan Rudolf Burkert. Jak jeho jméno napovídá, i on byl německé národnosti.

Čtvrtá zimní olympiáda se konala v roce 1936 v malebném prostředí alpského městečka Garmisch-Partenkirchenu, jehož dlouhý název se obvykle zkracuje na Ga-Pa. Vše by bylo v pořádku nebýt toho, že v Německu už třetím rokem vládli nacisté.

Adolf Hitler Na olympijské hry zprvu hledí chladně, ale pak po poradách se svým expertem na propagandu Josefem Goebbelsem dojde k názoru, že je to skvělá příležitost, jak uklidnit rozjitřené veřejné mínění ve světě a jak nastavit západu svou vlídnou tvář.

V létě toho roku se mají konat letní hry v Berlíně, a tak soutěže v Ga-Pa jsou jakousi přípravou na berlínskou megalomanskou oslavu nacistické moci.

Garmisch a Partenkirchen byly spojeny do jednoho města na Hitlerův příkaz právě kvůli pořádání her. Nacisté se chtěli předvést a poučili se i z předchozích her. Tak zatímco zahajovacího ceremoniálu třetí zimní olympiády v Lake Placid se účastnilo 500 diváků, v Ga-Pa to bylo neuvěřitelných 60 000.

Hvězdou her byla norská krasobruslařka Sonja Henie. Ta se již účastnila her v Chamonix, kdy jí bylo pouhých jedenáct let a kde skončila poslední.

Od té doby však vítězila jak na běžícím pásu a v Ga-Pa se dočkala třetího olympijského triumfu. „Byla jako víla na ledě,“ vzpomínala její dlouholetá soupeřka Švédka Vivi-Anne Hultenová.

Víla okouzlila zloducha, ovšem i zloduch udělal dojem na vílu. „Setkání s Adolfem Hitlerem mě uchvátilo,“ prohlásila na hrách Henie a přijala i diktátorovo pozvání na oběd. Když v roce 1940, kdy Henie již okouzlovala Hollywood, německá armáda vnikla do Norska, našla v jejím domě vystavenou Hitlerovu fotografii.

Později vzpomínala, že správce domu tam dal onen obrázek na její příkaz, aby jí nacisté nezabrali majetek. Pravdou je, že když se stala v roce 1941 občankou USA, přijala filmovou roli, kde ztvárnila norskou exulantku prchající před Němci.

Každopádně, jak později vzpomínal její bratr: „Byla posedlá penězi a sexem. Dokázala využít a zneužít každého.“ I víly mají svou odvrácenou tvář…

Vraťme se ještě na skok do Ga-Pa. Dnes si již zimní olympiádu bez sjezdového lyžování nelze představit, ale na dosavadních hrách alpské disciplíny do programu zařazeny nebyly. Premiéry se dočkaly až zde.

Ihned to s sebou neslo problémy, protože MOV prosazoval amatérský status zúčastněných sportovců, a tak sjezdaři z Rakouska a Švýcarska, kteří se doma živili jako lyžařští instruktoři, byli velmi kontroverzně vyloučeni. Na rozdíl od svých německých kolegů…

Hokejový turnaj se odehrával jak na umělé ledové ploše, tak i na zamrzlém rybníce. A skončil obrovským překvapením, zlato nezískali Kanaďané, nýbrž tým startující pod britskou vlajkou. Nutno však podotknout, že všichni britští hráči měli své rodné kořeny právě v Kanadě.

V klíčovém utkání zvítězila Velká Británie nad Kanadou 2:1. Bronz získali Američané, na mužstvo ČSR zbyla nepopulární bramborová medaile.

V roce 1940 se zimní olympiáda měla uskutečnit v japonském Sapporu. Jenže, v tom roce už Hitlerova zvůle ovládala drtivou část Evropy a nacisté kryti spojeneckým paktem se Sovětským svazem se pokoušeli zlomit poslední zemi, která jim v té době vzdorovala, tedy Británii. Trvalo pak ještě dlouhých pět let, než zbraně utichly.

Olympijské hnutí si tak mohlo dát dostaveníčko až v roce 1948. Jeho zimní část se znovu sešla ve švýcarském Svatém Mořici, kde slunce svítí po 322 dní v roce. Švýcarsko bylo válkou netknuté, takže uspořádání her zde se přímo nabízelo.

Mimochodem z toho samého důvodu se v roce 1954 v zemi helvétského kříže konalo i Mistrovství světa ve fotbale.

Her se účastnily výpravy i z Libanonu, Koreje nebo Chile. Nejúspěšnější výpravou byli znovu Norové spolu se Švédy. Obdiv však sklízel především francouzský sjezdař Henri Oreiller. Ten působil, jako by neznal pud sebezáchovy a své soupeře na trati obřího slalomu porazil na hlavu. Her se nesměli zúčastnit němečtí, ani japonští sportovci.

Evropské země byly stále po válce rozvrácené, byť ty šťastnější z nich už zachraňoval Marshallův plán americké ekonomické pomoci. Přesto docházelo ke kuriózním situacím, kdy si třeba Norové museli na hrách půjčovat lyže od Američanů. Vybavení mnoha výprav bylo doslova chudičké, ne-li vůbec žádné.

Československý hokej se v té době mohl chlubit svou první zlatou generací. Ta v roce 1947 vyválčila na pražském světovém šampionátu první titul mistra světa pro ČSR. Radost z něj trochu kalila skutečnost, že turnaje se neúčastnila Kanada.

Nad kluzištěm ve Svatém Mořici však vlála i kanadská vlajka, tehdy však ještě bez charakteristického javorového listu.

Kanadský i československý tým procházel turnajem suverénně a jejich vzájemný zápas skončil bezgólovou remízou. O zlatu pro Kanaďany rozhodl brankový poměr, který měli o chlup lepší. Československo se dočkalo o rok později na MS ve Stockholmu, kdy znovu dobylo titul mistrů světa, a navíc zde Kanadu poprvé v historii porazilo.

Bohužel, řada hráčů této skvělé generace nakonec skončila v kriminálech a uranových dolech, kam je v roce 1950 justiční zvůlí poslal nově nastolený komunistický režim…

Od roku 1956, kdy se hry konaly v italské Cortině d´Ampezzo, se zimních olympiád účastnili i sportovci ze SSSR. Vojenský dril připomínající koncentrační tábory, nikdy nekončící soustředění, extrémně náročné tréninky přinesly své ovoce a SSSR v roce 1956 s přehledem vyhrál bodování národů.

Sovětská „sborná“ byla suverénní i v hokejovém turnaji. V Cortině čs. hokejisté propadli, skončili až pátí, ale právě zde byla odstartována série nezapomenutelných zápasů s východním obrem. Aspoň v hokeji tak mohli Češi a Slováci občas dokázat, že mohou Sověty porazit…

Vítězství nad rudou mašinou však byla vzácná, do roku 1968 se to na vrcholných kláních podařilo jen jednou. Až přišly zimní olympijské hry ve francouzském Grenoblu. Naši na turnaji nepodávali nijak zvlášť přesvědčivé výkony, tehdy podprůměrné Finy porazili jen o gól a poté přišla prohra s Kanadou.

15. února 1968 nastoupili na olympijský led českoslovenští hokejisté v modrých dresech proti rudému soupeři. Když po půl minutě hry brankář Vlado Dzurilla lovil první kotouč ze své sítě, bylo hokejovým fandům od Aše až po Prešov všelijak.

Jenže ještě do první přestávky Čechoslováci skóre třemi brankami otočili. Ve chvíli, kdy Jozef Golonka vsítil čtvrtý gól, ulehl radostí na led. „Poslouchal, jestli Sověti nezastavili ropovod,“ říkalo se tehdy.

Když čtyři minuty před koncem Jaroslav Jiřík, později první Čech v NHL, po přihrávce Jozefa Golonky zvýšil na 5:2, zdálo se být rozhodnuto. Jenže Sověti během minuty snížili na rozdíl jediného gólu, a poslední okamžiky utkání nebyly určeny slabým povahám.

Československý tým však vítězství uhájil a ke zlatu mu chyběla „maličkost“. Porazit Švédy. Na začátku třetí třetiny se našim podaří vyrovnat na 2:2 a těsně před koncem má Golonka obrovskou šanci. Na stavu se ovšem nic nezmění a československý tým se musí spokojit se stříbrem. Zlato znovu putuje směrem na východ.

Zimní olympiáda však není jen hokej. Československý sport se v Grenoblu konečně dočkal vytoužené zlaté medaile. Skokan na lyžích Jiří Raška si pro ni doskočil na středním můstku a nádavkem přidal stříbro z můstku velkého.

Bronz přidala tehdy devatenáctiletá krasobruslařka Hana Mašková. Bohužel život této talentované sportovkyně ukončila o čtyři roky později čelní srážka s vojenským kamionem ve Francii…

Olympiáda v Grenoble přinesla řadu nezapomenutelných zážitků. Silným momentem bylo už zapálení olympijského ohně. Když francouzský krasobruslař Alain Calmat mířil s olympijskou pochodní ke svému cíli, celý svět mohl poslouchat tlukot jeho srdce skrze mikrofon, který měl připevněný na hrudi.

Na hry v Grenoblu neradi vzpomínají bobisté, kvůli svým soutěžím museli vstávat ještě před rozbřeskem. Pak sluneční paprsky proměnily ledové koryto ve strouhu plnou vody…

Fenoménem her se stal domácí sjezdař Jean Claude-Killy. Pohledný lyžař vybojoval v Grenoblu tři zlaté medaile. Tu třetí trochu zvláštním způsobem.

Po prvním kole obřího slalomu vedl a podle tehdejších pravidel vyrazil na trať druhého kola jako první. Na sjezdovku však padla mlha a Killy jel velmi opatrně. Do cíle dojel, ale ze svého výkonu dobrý pocit neměl.

Jeho velký konkurent Rakušan Karl Schranz odstartoval chvíli po něm. V cíli je za Killym, jenže podává protest, protože mu dráhu zkřížil francouzský policista. Podle některých svědectví do něj Schranz narazil schválně, když před tím minul branku.

Jury umožnila Schranzovi jet znovu. Jenže v cíli jej diskvalifikovala. Ve své opakované jízdě měl minout hned dvě branky. Rakušané protestovali, leč neúspěšně. Nad celou záležitostí se dodnes vznášejí otazníky. Každopádně Killy se stal národním hrdinou.

V roce 1972 se zimní olympiáda poprvé podívala na asijský kontinent, hostilo jí japonské Sapporo. Japonci hry vzorně připravili, přesto se neobešly bez afér. Tehdejší předseda MOV Američan Avery Brundage, který před hrami v Berlíně v roce 1936 zavíral oči před diskriminací Židů, stále prosazoval olympijský amatérismus.

Vynikající lyžař, ale také smolař olympijských her Karl Schranz se před olympiádou objevil na veřejnosti v tričku, které propagovalo kávu. Čtyřiasedmdesátiletému Brundageovi bylo jeho počínání trnem v oku a největšího favorita her nechal vyloučit.

Rakouská výprava chtěla na protest opustit Sapporo, ale sám Schranz ji přesvědčil, aby zůstala. Ve Vídni vítalo Schranze manifestačně 100 000 Rakušanů. Ze stejného důvodu se turnaje neúčastnili kanadští hokejisté.

I oni chtěli do výběru zařadit profesionály. Přitom je nutno podotknout, že jejich sovětští i českoslovenští konkurenti měli k ryzímu amatérismu daleko.

Šokem skončily skokanské závody na velkém můstku, které vyhrál neznámý Polák Woiciech Fortuna. Silný poryv větru jej donesl až na stupeň nejvyšší, Fortuna už poté nikdy nic velkého nevyhrál.

Československo se v Sapporu dočkalo druhého zlata v historii, které vybojoval slovenský krasobruslař Ondrej Nepela.

Následovaly hry v Innsbrucku (1976) a Lake Placid (1980), které do dějin vešly především zázrakem na ledě, kdy neporazitelnou sovětskou sbornou přehrál americký amatérský tým složený z univerzitních hráčů.

V roce 1984 zimní olympiádu hostilo jugoslávské Sarajevo. Pro československou výpravu to byly hry nadmíru úspěšné, z bosenské metropole si odvezla šest medailí. Vlk Vučko, maskot her, našim sportovcům přál.

Hry proběhly v přátelském duchu, byť občas něco zaskřípalo, jako třeba při zahajovacím ceremoniálu, kdy byla olympijská vlajka vyvěšena vzhůru nohama.

O osm let později se však ze sportovišť stala skutečná bojiště. Krvavá občanská válka, která zasáhla Bosnu, nejvíce postihla právě Sarajevo. Můstek na hoře Igman, kde si v roce 1984 Pavel Ploc doletěl pro bronz, sloužil jako popraviště.

Dodnes je pohyb po skokanském areálu nebezpečný kvůli nášlapným minám. Bobová dráha na hoře Mount Trebević fungovala během války jako stanoviště snajperů ostřelujících město. Hala Zetra, kde probíhal hokejový turnaj i krasobruslařské soutěže, vyhořela…

Po Calgary (1988) a francouzském Albertville (1992), kde naposledy startovala společná československá výprava, došlo v pořádání zimních her ke změně. Aby nebyly zastíněny letními hrami, cyklus pořádání zimní olympiády se posunul. A tak už v roce 1994 přivítal sportovce z celého světa norský Lillehammer.

Byly to nezapomenutelné hry. Norové, známí svou láskou ke sportu, v desetitisících navštěvovali každou olympijskou disciplínu a vytvářeli fantastickou atmosféru. Organizátoři vymysleli netradiční způsob zapálení olympijského ohně, když skokan Stein Gruben se s pochodní spustil ze skokanského můstku.

Po úspěšném skoku ji předal norskému princi Haakonovi, který byl posledním členem olympijské štafety.

Zvláště zajímavé byly boje v běžecké stopě, v norském národním sportu. V královské disciplíně, ve štafetě mužů, se o prvenství dlouho přetahovali domácí Norové s Italy. Do cílové rovinky vlétl jako první Ital Sylvio Fauner těsně následovaný legendou bílého sporu Björnem Dahliem.

Dahlie, povzbuzovaný snad celým Norskem, Itala stahoval, seč mohl, ale už to nestihl. Lyžařský stadion v tu chvíli oněměl, ale za chvíli se rozezněl bouřlivým potleskem, kterým Norové uznali kvalitu soupeře.

Ani hry v Lillehammeru se neobešly bez temné stránky. Na zimní olympiádě nemůže být nic křehčího, než je klání krasobruslařek. Přesto i zde se mohou stát věci, nad kterými zůstává rozum stát. Několik týdnů před olympiádou byl svět šokován novinovými články, v nichž byla Američanka Tonya Hardingová obviněna, že těsně před olympijskou kvalifikací nechala najmout člověka, který železnou tyčí způsobil vážné zranění kolene její soupeřky a kolegyně z reprezentace Nancy Kerriganové.

Nancy se však zázračně stačila uzdravit a her se účastnila, stejně jako Hardingová. Ta svou jízdu psychicky nezvládla, rozbrečela se a skončila až osmá, kdežto Kerriganová vybojovala stříbro.

Pozdější soudní proces ukázal, že za zraněním Kerriganové stála skutečně Hardingová. Za úmyslné zranění soupeřky zaplatila 100 000 dolarů a byla jí zakázána krasobruslařská činnost. Hardingová poté propadla alkoholismu, objevila se v boxerském ringu, v hokejovém mužstvu, nebo dokonce v pornofilmu.

Nakonec se i v jejím případě vše v dobré obrátilo a před sedmi lety se dočkala svého prvního dítěte.

Češi při své samostatné premiéře odjeli z Norska s prázdnou. Hokejisté nakonec bojovali jen o páté místo. Takový zápas už vzrušuje málokoho, ale tentokrát tomu bylo jinak. Soupeřem českých hokejistů byli totiž Slováci a přitom uplynulo jen něco málo přes rok, kdy se oba národy vydaly svou vlastní cestou.

Z očekávaného vypjatého derby však nakonec byla selanka. Slováci se sice ujali vedení, ale to bylo z jejich strany vše. Český tým odpověděl sedmi góly a bral pátou pozici.

V roce 1998 se zimní hry vrátily do Japonska, hostitelským městem bylo Nagano. Čistý amatérismus, který prosazoval Brundage, byl již dávno minulostí. Tak se v roce 1992 mohli letní olympiády zúčastnit basketbalisté z NBA. Pro Nagano uvolnila své hráče i kanadskoamerická NHL.

Na herní systém turnaje doplatili Slováci, kteří nemohli nasadit své nejlepší hráče a nepostoupili z kvalifikace. Český tým vedený Ivanem Hlinkou do Nagana odjížděl ve vší skromnosti. Všichni ještě měli v paměti výbuch na Světovém poháru v roce 1996, kterého se účastnili i hráči z NHL. Mužstvo nedrželo pohromadě, čemuž odpovídaly i výsledky. Vrcholem všeho byl debakl s průměrnými Němci 1:7.

V pátek 13. února přivádí na olympijský led mužstvo v červených dresech brankář Dominik Hašek. Ten se po rozpačitém začátku sezony v NHL dostal do skvělé formy. Přesto s Čechy nikdo moc nepočítá, zámořští experti se shodují, že Hašek a Jágr mohou Českou republiku vytáhnout nanejvýš na čtvrté místo, ale o medaile si to rozdají Američané a Kanaďané.

Na úvod Čechy čeká neoblíbený soupeř z Finska. Finové přivezli skvělý tým, ale proti Haškovi a spol. se neprosadili. Konečný výsledek zněl 3:0 pro český tým.

V dalším zápase plném nervozity si Češi poradili s Kazachstánem 8:2 a k vítězství ve skupině, a tím pádem ke snadnějšímu soupeři ve čtvrtfinále jim v zápase s Ruskem stačila remíza. Český tým hrál dobře, vedl po brance Roberta Reichela, ale v poslední třetině soupeř během deseti vteřin skóre otočil.

V konečném účtování to znamenalo, že ve čtvrtfinále se tým České republiky střetne s největším favoritem turnaje, s mužstvem USA.

Američané do zápasu vlétli suverénním způsobem. Haška zasypali sprškou střel, naši se ke své první ráně dostali až v šesté minutě. První třetina byla zcela v režii Američanů, Hašek však v bráně doslova kouzlil. Za záda mu prošel jediný puk, a tak udržel postupovou naději.

Během přestávky se v české kabině cosi změnilo.

„Když jsme ve skupině prohráli s Ruskem, můj syn Ládík brečel. Nechci, aby brečel znovu,“ prohlásil kapitán týmu Vladimír Růžička. Tým se zmátoří, Američané sice tlačí dál, Hašek však svou klec zamkne. Sám Růžička nejdříve vyrovná, poté dosud nervózní Jaromír Jágr předvede skvostnou akci, kterou pošle Čechy do vedení a ještě do konce druhé třetiny přidá Martin Ručínský třetí branku.

Američané tuší, že se blíží jejich konec, který těsně před koncem zápasu zpečetí Jiří Dopita. Češi postupují dál a frustrovaní Američané si vztek vybijí demolicí několika pokojů v olympijské vesnici.

V semifinále čeká náš tým mužstvo Kanady. Ta vzala olympijský turnaj nesmírně vážně, připravovala se na něj již od léta. Součástí mužstva snů byl i legendární hokejista Wayne Gretzky. Obrázek zápasu je však jiný než ten s USA. Kanaďané sice na začátku předvedou několik tvrdých, ale férových zákroků, Češi si z toho však nic nedělají.

Nebojí se útočit, jsou v zápase lepší. I Kanaďané mají šance, leč oba brankáři, Dominik Hašek a Patrick Roy jsou muži na svém místě.

V 50. minutě Pavel Patera vyhraje vhazování, fotbalově puk přikopne k obránci Šlégrovi, který tvrdou ranou pošle Čechy do vedení.

Republika nalepená na televizní obrazovky je v tu chvíli v extázi. Kanaďané však předvedou, co je zdobí nejvíce, přímo buldočí vůli po vítězství. Minutu před koncem procpou puk do české branky a musí se prodlužovat.

V nastaveném čase český tým sotva pletl nohama, Kanaďané mají drtivý tlak. To, co však předvádí Dominik Hašek, vešlo do dějin sportu. Desetiminutové prodloužení se vleče, přesto jej český tým díky Haškovi přežil a dotáhl zápas do nájezdů.

V Praze a dalších městech je brzy ráno, republiku však zachvátila hokejová horečka. Školy i pracoviště jsou poloprázdné, lidé se shlukují i před obrazovkami v nákupních centrech. „Je to pořád 1:1, rozhodnou nájezdy,“ hlásí strojvůdce v pražském metru.

Češi se při nich na své střídačce chytí kolem ramen v mušketýrské symbolice jeden za všechny, všichni za jednoho. První jede Kanaďan Fleury, Hašek však jeho střelu vyrazí. Za muže v bílých dresech odpovídá Robert Reichel.

Najde jedinou možnou skulinku mezi gólmanem a tyčí, čímž se Češi dostávají do vedení. Pak už ani jeden z brankářů za svá záda kotouč nepustí, byť oběma v jednom případě pomůže tyč. Hrdá Kanada hrát finále nebude, postupuje do něj mužstvo České republiky.

V neděli 22. února, kdy je v České republice časné ráno, čeká naše hokejisty poslední krok ke splněnému snu. Navzdory hodině jsou náměstí, hospody, bary a ulice plné. Soupeřem Čechů je ruská sborná, skvělý tým v čele s fenomenálním střelcem Pavlem Burem.

Více než symbolicky pak vyhlíží číslo na dresu Jaromíra Jágra, číslo, které připomíná invazi vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem do Československa.

Byl to boj, ve kterém se miska vah pomalu překlápěla na českou stranu. V polovině třetí třetiny Pavel Patera vyhraje buly a jeho parťák Martin Procházka přihraje kotouč obránci Petru Svobodovi. Ten se napřáhne a vystřelí, puk je ještě lehce tečován a končí v pravém horním rohu ruské branky.

Rusové se už na odpověď nezmůžou, a tak Češi se ve svém národním sportu konečně dočkají olympijského zlata.

„Dík vám dnes ví miliardy lidí, co to je Česká republika. Zasloužili jste se o její známost, o její dobré jméno víc, než mnoho politiků. Ale máte ještě jednu zásluhu. Zasloužili jste se o to, že v naší zemi byla a několik dní ještě bude dobrá nálada,“ řekl zlatým hochům z Nagana po příjezdu do Prahy český prezident Václav Havel.

Na dalších hrách v americkém Salt Lake City se hokejistům zlato z Nagana nepodaří obhájit, česká výprava najde však jiné hrdiny, především Aleše Valentu a Kateřinu Neumannovou, která si dvě medaile vybojovala již na předchozích hrách.

Hry v Utahu v roce 2002 jsou poznamenané událostmi z 11. září 2001. Bezpečnostní kontroly číhají na každém kroku. Disciplíny jako běh na lyžích trochu trpí diváckým nezájmem, takže je běžné, že závodníci krouží po hřebenech hor ve stylu Hanče a Vrbaty, aniž spatří živáčka.

Kuriózní postavou her se stal rychlobruslař na krátké dráze Australan Steven Bradbury. Rychlobruslení na krátké dráze neboli též shorttrack je divácky velmi atraktivní sport, ve kterém dochází ke kontaktům mezi závodníky a nezřídka i k pádům.

K vítězství je potřeba dávka štěstí, ovšem Bradbury jej měl plný tanker. Do semifinále se dostal díky diskvalifikaci soupeřů. V semifinále jezdil poslední, ale tři jeho soupeři nezvládli svou rychlost a upadli.

No a ve finále? Australan se po celý závod dívá všem svým soupeřům s odstupem na záda. Před vjezdem po posledního okruhu ztrácí již téměř půl kola. Pak se ovšem stane něco neuvěřitelného. V poslední zatáčce jeden ze závodníků upadne, strhne dalšího a následuje dominový efekt.

Všichni Bradburyho soupeři se plácají bezmocně na ledě a on s nevěřícným úsměvem dojíždí pro první zlatou medaili pro Austrálii ze zimních olympiád.

Následující olympiáda v Turíně byla zvláštní, jako by se do průmyslového města příliš nehodila. Zlaté medaile se zde dočkala Kateřina Neumannová, první cenný kov pro samostatné Slovensko vybojoval snowboardista Radoslav Židek.

Olympijské hry ve Vancouveru už byly jiné, nechaly vzpomenout na skvělou atmosféru z Lillehammeru. I když začaly tragicky, den před jejich zahájením se při tréninku zabil gruzínský sáňkař Nodar Kumaritašvili…

Pořadí národů ve Vancouveru dominovala domácí Kanada. Ta vybojovala i nejcennější kov mezi hokejovými mantinely. Tedy ten, který Kanaďany zajímá ze všeho nejvíc. Česká výprava vybojovala šest medailí, o což se plnou polovinou zasloužila rychlobruslařka Martina Sáblíková, která si z Vancouveru přivezla dvě zlaté a jednu bronzovou medaili.

A poslední hry v Soči? Ty proběhly ve stínu ruským státem organizovaného dopingu, ale z českého pohledu byly vůbec nejúspěšnější v historii.

Hokejisté sice selhali, avšak ostatní sportovci je plně nahradili. Martina Sáblíková obhájila zlato na pětikilometrové trati, k tomu přidala stříbro na třech kilometrech. S namalovaným knírkem zářila snowboardistka Eva Samková.

A v Soči se rovněž poprvé ukázala česká biatlonová síla. Běžci na lyžích s puškou na zádech přivezli celkem šest medailí, o které se zasloužili Gabriela Koukalová, tehdy ještě pod dívčím jménem Soukalová, Jitka Landová, Eva Puskarčíková, Veronika Vítková, Ondřej Moravec a Jaroslav Soukup.

Kolik přivezou naši sportovci cenných kovů z Koreje? To se dozvíme již brzy…