Alzheimerova nemoc je zákeřná v tom, že ničí určité části mozku a způsobuje pokles takzvaných kognitivních funkcí, tedy myšlení, paměti či úsudku. Bývá nejčastější příčinou demence, která vede postupně k totální závislosti nemocného na každodenní pomoci ostatních lidí..

Psal se rok 1906, když německý lékař Alois Alzheimer popsal případ nedávno zesnulé pětapadesátileté Auguste Deterové. Ta trpěla extrémně silnou demencí. Alzheimera její případ zaujal, neboť slabomyslnost v tak mladém věku nebyla běžná.

Nešťastná Auguste v jedné ze svých světlejších chvil vyslovila větu, která tuto zlou nemoc dokonale vystihuje: „Nějak jsem se ztratila.“.

Doktor Alzheimer provedl pitvu a pohled do jejího mozku jej udivil. Bylo v něm totiž spoustu odumřelých buněk a bílkovinových usazenin. Bezprostřední příčina zhoršeného stavu Auguste byla tedy odhalena.

Ovšem, jaký mechanismus vedl k takovým převratným změnám v mozku, není vědcům jasné dodnes. Za tuto nemoc totiž nemůže, jak to někdy bývá, žádný zlomyslný virus či jízlivá bakterie. V mozku se zkrátka cosi porouchá a ten poté funguje špatným způsobem.

Konkrétně se v něm usazují špatně svinuté bílkoviny, které potom fungují jako saze v komínu, které jej ucpávají.

U každého z pacientů je průběh choroby jiný, obecně se ale dá říci, že délka jejího trvání se pohybuje mezi pěti až deseti lety. Alzheimerova choroba je sedmou nejčastější příčinou úmrtí vůbec a ve věkové kategorii nad 65 let jí patří dokonce páté místo.

To ovšem a priori neznamená, že kdo zestárne, nutně jej čeká potýkání s touto nemocí. Kdo si mozek cvičí, celý život jej trénuje, vstřebává nové informace a přemýšlí o nich, tomu se riziko Alzheimerovy choroby výrazně snižuje.

Vše začíná nenápadně a plíživě, zprvu člověk své problémy přičítá spíše roztržitosti než zdravotním komplikacím. Prvním příznakem Alzheimerovy choroby bývají problémy s krátkodobou pamětí. Člověk má v tu chvíli problém zapamatovat si nedávné události.

Pamatuje si sice, co se stalo před mnoha lety, ovšem vybavit si, co měl k snídani, to už je nad jeho síly.

Poté nastává dezorientace v prostoru, měnění nálad, pasivita a nakonec se pacient bez pomoci okolí už vůbec neobejde. Lidé postižení Alzheimerovou chorobou mohou rovněž trpět halucinacemi a bludy, v některých případech se stávají agresivními či na druhé straně velmi poddajnými.

V poslední fázi onemocnění je člověk již jen upoután na lůžko, čímž se zdravotní stav ještě více zhoršuje.

Riziko vzniku Alzheimerovy choroby narůstá s věkem a ve větším ohrožení jsou ženy. Zatímco do 65 let věku trpí demencí každý 866., nad 65 let je to každý třináctý. Lidí s těmito problémy s ohledem na stárnutí populace neustále přibývá.

Podle odhadů žilo koncem loňského roku v ČR 154 tisíc lidí trpících demencí, z čehož značná část připadá právě na Alzheimerovu nemoc.

Nemoc si samozřejmě vybírá i lidi, kteří se nějakým způsobem proslavili. Mezi její známé oběti patří například bývalý americký prezident Ronald Reagan, skladatel Maurice Ravel nebo Petr Hapka, spisovatelé Terry Pratchett či Iris Murdochová, fotbalista Ferenc Puskás, herečky Rita Hayworthová či Annie Girardotová nebo herci Charles Bronson, Peter Falk či Jiří Císler.

A nyní několik čísel. Mezinárodní sdružení pro Alzheimerovu chorobu (ADI) spočítalo, že v současnosti potřebuje dlouhodobou péči 13 procent lidí starších 60 let, což je 101 milionů obyvatel planety. Tento počet však bude rapidně narůstat, v roce 2050 bude podle odborných odhadů nemocí trpět 277 milionů lidí.

Ve věku 65 let podle statistik trpí Alzheimerovou chorobou asi pět procent lidí, ve věku 80 let už je to třetina.

„Lidé s demencí mají specifické potřeby. Ve srovnání s dalšími uživateli dlouhodobé péče potřebují osobnější přístup, více hodin péče, víc dohledu, a to všechno je spojeno s nutností většího množství pečovatelů, a tedy i s vyššími náklady,“ upozornil britský psychiatr Martin Prince.

Už nyní stojí péče o současných 35 milionů pacientů s demencí přes 600 miliard dolarů (přes 11 bilionů korun) ročně. Pro představu je to asi jedno procento celosvětového hrubého domácího produktu.

Náklady porostou nejen kvůli většímu množství pacientů, ale i kvůli tomu, že čím dál větší část z nich bude závislá na institucionální péči. Nyní se o postižené Alzheimerovou chorobou starají převážně rodinní příslušníci, kteří vše dělají zdarma nebo jim stát dodá jen nepatrný příspěvek.

Ač se odborníci po celém světě snaží, lék na Alzheimerovu chorobu stále neexistuje. A bohužel se nezdá, že by se na tom v dohledné době mělo něco měnit, byť dílčí úspěchy věda zaznamenává. Průběh Alzheimerovy choroby lze zmírnit nasazením tzv. kognitiv, které dokážou zpomalit její postup.

„Čím dříve je nemoc odhalena, a čím dříve jsou nasazeny správné léky, tím déle je zachována kvalita života nemocného. Proto je důležitá včasná diagnóza onemocnění a nepodceňování příznaků, které se na první pohled mohou jevit jako banální,“ praví se ve stanovisku České Alzheimerovy společnosti.

Kromě tradiční léčby pomocí medikamentů lze využít i jiné metody, které podpoří aktivitu nemocného. Je to především četba či ruční i myšlenková tvorba. Dále pak trénink paměti, pohyb nebo cannis terapie.

Alzheimerovu nemoc si člověk nosí v mozku již deset let před tím, než zcela propukne. Vliv na její vznik má i životní styl, především život v neustálém stresu. A tak mezi rizikové skupiny, kterým Alzheimerova nemoc hrozí, patří lékaři, novináři, bankéři nebo manažeři.

Kdo neumí vysadit, ten si koleduje nejen o syndrom vyhoření, ale také o Alzheimerovu nemoc. Zvláště, když se stres skombinuje dohromady s genetickými předpoklady.

Avšak průběh Alzheimerovy choroby lze přece jen alespoň částečně ovlivnit. Lidé, kteří žijí aktivně a mají bohatý duševní život, nemoci odolávají déle. I mozek potřebuje být trénován, a čím je vytrénovanější, tím je odolnější.

Naopak nečinnost, utápění se v alkoholu či deprese bývají volnou vstupenkou do temného království Alzheimerovy nemoci.

Kolem Alzheimerovy choroby také existuje i řada mýtů. Tím nejčastějším je, že může postihnout jen lidi vyššího věku. Není tomu tak, medicína již zaznamenala případy, kdy si nemoc počíhala i na třicátníky.

Je to k nevíře, ale čtyřem procentům pacientů nebylo ještě padesát let, když u nich nemoc propukla.