České středohoří nabízí díky vulkanické činnosti ojedinělý ráz krajiny

Pro reliéf vulkanické krajiny jsou typické kuželovité vrchy tvořené čedičem, znělcem a dalšími horninami. U nás se jedná o Doupovské hory, České středohoří, Lužické hory či Nízký Jeseník. Pozor však, zdání může klamat.

Milešovka, Bořeň či Říp na první pohled sice připomínají sopečné kužely, jde však o magmatická tělesa utuhlá v žilách pod povrchem, tzv. lakolity. Na světlo světa se tato tělesa dostala díky erozi, nastoupivší po doznění sopečné činnosti. Vodní toky pomohly odhalit utuhlé magma a vytvářely hluboká údolí.

Nejtypičtějším projevem sopečné činnosti u nás je České středohoří. Jeho celková rozloha činí 1265 kilometrů čtverečních a řadí se tak mezi menší orografické (horopisné) celky. V celé střední Evropě bychom obdobné pohoří nenalezli. Většinu jeho území (84 %) zaujímá CHKO České středohoří.

Nejvíce zastoupenými horninami jsou třetihorní vulkanity, časté jsou též druhohorní křídové sedimenty. Mocnost křídových sedimentů je v Českém středohoří největší v rámci celého Českého masivu. Sopečná činnost v této oblasti probíhala v mladších třetihorách a je vázána především na oherský (nebo též ohárecký) rift neboli zlom. Jde o jednu z nejvýznamnějších zlomových struktur u nás.

Podoba pohoří se utvářela dále i ve čtvrtohorách. Jednak pokračovala eroze a postupnému „odstraňování“ méně odolných křídových sedimentů, pak také v během dob ledových (glaciálů) probíhalo mrazové zvětrávání hornin. Docházelo k rozpadu balvanů na suť a vzniku četných suťových polí, též známých jako kamenná moře.

Rozsáhlá suťové pole se rozprostírají na svazích Plešivce (509 m n. m.), který bývá označován také jako Ledových vrch. Na úpatí největšího suťového pole se totiž nacházejí ledové jámy, v nichž je možné vidět rampouchy a sníh i během teplých letních dnů.

Čedičové balvany vytvářejí dutiny, v nichž se hromadí těžký chladný vzduch. Oblast byla v roce 1966 vyhlášena Přírodní památkou.

Tento geomorfologický celek je součástí Podkrušnohorské oblasti. Jeho pestrý a značně členitý reliéf podnítila mj. erozní činnost vodních toků, ale též rozličná vnitřní struktura a různý stupeň nakupení vulkanických těles, intenzita tektonických pohybů a charakter podložních hornin.

Pestrá je i mozaika zde se vyskytujících živočišných druhů. K čemuž přispívá též velká výšková členitost. Nejnižší bod se nachází při hladině Labe u Děčína (122 metrů nad mořem) a nejvyšším zdejším vrcholem je Milešovka přezdívaná Hromová hora. Rozdíl mezi těmito dvěma body činí úctyhodných 715 metrů.

Právě tok Labe, největší naší řeky a jím utvořené údolí, je hraniční předěl mezi dvěma geomorfologickými podcelky Českého středohoří, tj. mezi Milešovským středohořím na levém břehu Labe a Verneřickým středohořím na břehu pravém.

Reliéf Milešovického středohoří tvoří velké množství ostrých kuželů a kup, například znělcová Milešovka převyšující okolní terén až o 400 metrů, významnými vrcholy jsou též Kletečná (706 m n. m.) a Lipská hora (688 m n. m.). Dále zde jsou čedičové příkrovy, namátkou Hradišťany (752 m n. m.) či Ostrý (719 m n. m.) u Červeného Újezdu na území okresu Teplice.

Naproti tomu pro Verneřické středohoří je mírně zvlněná plošina a jsou pro něj typické dlouhé hřbety. Zdejšími nejvýznamnějšími vrcholy jsou Buková hora (683 m n. m.) , Varhošť (639 m n. m.) a Sedlo (726 m n. m.).