Tento poměr by byl logický, když by se na výchově potomka podíleli oba rodiče, tedy například u tučňáků, albatrosů a také lidí. Tíhnou k němu však i živočichové, u nichž se samci od výchovy distancují. Například kočky.
Příroda má neviditelné mechanismy, které ke stejnému zastoupení samic a samců v populaci směřují. Pokud ovšem není pro daný poměr 1:1 z nějakého důvodu kontraproduktivní
Za vším stojí přírodní výběr. Pokud například kvůli epidemii nastane situace, že je v dané populaci výrazně více samic než samců, budou mít výhodu rodiče, kteří plodí spíše mužské potomky. Mladí samci, toho času nedostatkové zboží, totiž nebudou mít takovou konkurenci a bez problémů se spáří.
Jejich geny se tak přenesou na další generaci, a to včetně genu pro plození většího množství synů.
Roli hraje také to, v jakém vztahu budou potomci po dosažení dospělosti se svými rodiči. Jestli jim pomáhají nebo konkurují. Například pokud přijde na svět více samců psů hyenových (Lycaon pictus), je jasné že někteří z nich při hledání partnerky přijdou zkrátka.
Z toho však těží jejich rodiče, neboť odmítnutí nápadníci se k nim vracejí a zaujmou pozici starostlivého bratra. Pomáhají s výchovou mláďat, obstarávají potravu a podobně. Z toho důvodu je lepší mít více synů, neboť samice se oddělí vždy a věnují se toliko mláďatům svým.
Není zcela jasné, jak dokážou volit pohlaví jiné druhy. Vědci se domnívají, že například samice ptáků mohou ovlivnit zda uvolní vajíčko s pohlavním chromozomem Z nebo W.
Některé druhy redukují počty mláďat jednoho pohlaví až po narození či vylíhnutí.
U savců (a samozřejmě také lidí) se pohlaví odvíjí od pohlavních chromozomů. Ženské pohlaví předurčuje dvojice chromozomů XX, mužské pak XY. Zatímco ženy produkují vajíčka s chromozomem X, mužské spermie nesou chromozom X nebo Y.
