Zpupní Babylóňané se rozhodli, že postaví obrovskou věž, jejíž vrchol bude sahat až do nebe. To se však Hospodinovi pranic nelíbilo. Nejen, že nechtěl špičku nějaké cizí věže ve svém příbytku, ale urazila ho i drzost lidí.

A tak jim na oplátku zmátl jejich jazyky. Tím otevřel pole působnosti pro lektory jazykových škol..

„Celá země mluvila jednou řečí, jedněmi slovy. Když lidé putovali na východ, našli planinu v zemi Šineár a usadili se na ní. Tehdy si spolu řekli: „Pojďme, udělejme cihly a vypalme je v ohni.“ A tak měli cihly místo kamene a asfalt místo malty.

Řekli si totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi. Tak si uděláme jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!“ Hospodin však sestoupil, aby spatřil to město a tu věž, kterou lidští synové stavěli.

Hospodin si řekl: „Hle, lid je zajedno a všichni mají jednu řeč. A toto je jen začátek jejich díla. Nic jim už nezabrání vykonat, cokoli si předsevzali. Nuže, sestoupíme a zmateme tam jejich řeč, aby jeden nerozuměl řeči druhého.“.

Hospodin je odtud rozptýlil po celé zemi, a tak to město přestali stavět. Proto se to město jmenuje Bábel, Zmatek, neboť tam Hospodin zmátl řeč všech obyvatel země.“

Od boha to nebylo moc pěkné, že udělal v jazycích nepořádek. Mnoho námahy by se bývalo ušetřilo a mnoho studentů by odmaturovalo…

Zjistit jak, kdy a kde přesně jazyk vznikl, je nadmíru obtížný úkol. Tzv. interjekční teorie předpokládá, že na počátku lidské mluvy bylo cosi na způsob citoslovcí. Úlek, údiv, strach, bolest, to vše předci člověka zřejmě dokázali doprovodit zvukovým projevem.

Jiná teorie tvrdí, že prvotní skřeky byly prostředkem komunikace při spolupráci.

Ve vývoji nejen jazyka byla zásadním okamžikem chvíle, kdy se předek člověka postavil na zadní a rozhodl se na nich už zůstat. Fosilní nálezy ukazují, že chůzi po dvou občas zvládal i australopithecus afarensis, avšak definitivně se začal vzpřimovat až homo habilis, který po planetě běhal před 2,3 až 1,4 miliony let.

Postupné napřimování mělo pro pradávné tvory řadu důsledků. Pro budoucí lidstvo byla podstatná transformace lebeční části, která poskytla větší prostor pro vývoj mozku. Ten udělal ohromný skok vpřed, když se jeho objem během relativně krátké doby zdvojnásobil. Bez rozšíření působnosti mozku by řeč nemohla vzniknout.

Podle jedné z teorií, kterou proslavil především antropolog Charles F. Hockett (1916–2000), měl vznik artikulovaných zvuků několik příčin. První byla změna klimatu v třetihorách, která mnohé pralesy proměnila v savany.

Hominidé tedy již nemohli lézt po stromech. Ať se člověk vzpřímil právě z těchto důvodů či ne, uvolnil si ústa, která předtím sloužila i jako nástroj k přenášení věcí. Zároveň předci člověka začali ztrácet svou srst.

Do té doby dýchali rychle, podobně jako chundelatí psi. Nyní se dech zpomalil a dýchací soustava získala kapacity pro další využití. V neposlední řadě je podle Hocketta při vzniku jazyka důležitý určitý způsob komunikace v tlupě během lovu.

Zároveň muselo dojít ke změnám v měkkých tkáních, odkud je řeč vydávána. Jedním z fyzických znaků, které u člověka souvisí s jazykem, je nízko položený hrtan, jenž znemožňuje zároveň jíst a dýchat, avšak nechává dostatek prostoru pro hltan, který pomáhá tvořit lidské hlásky.

K poklesu hrtanu dochází během života dvakrát, poprvé asi po 18 měsících života, proto kojenci mohou současně sát i dýchat, podruhé pouze u chlapců v souvislosti s nástupem puberty.

Ovšem právě kvůli faktu, že jazyk vzniká v měkkých tkáních, je prakticky nemožné určit okamžik vzniku jazyka. Měkké orgány na rozdíl od kostí nezanechávají stopy, takže archeologové i lingvisté mohou vycházet jen z nepřímých zjištění.

Odhady vzniku jazyka se tak dosti rozcházejí od doby před 100 000 let až do doby před milionem let. Přece jen však, až v době před stem tisícem let byly mozky lidí již natolik vyvinuté, aby tak obtížný úkol, jakým zvládnutí jazyka bylo, zvládly.

Otázkou také zůstává, zda byl na počátku jeden prajazyk, ze kterého se ostatní vyvinuly postupně, či zda ke zrodu řeči došlo na různých místech nezávisle na sobě. Italský lingvista Alfredo Trombetti (1866–1929) byl zastáncem první zmíněné hypotézy.

Podle něj vznikl jazyk na jednom místě a odtud se postupně rozšiřoval s tím, jak expandovali předkové lidí. Postupem času pak jednotlivé skupiny lidí si onen prajazyk různě upravovaly, až došlo k onomu příslovečnému a biblickému zmatení jazyků.

Současná věda se však většinou kloní k teorii, že jazyk vznikal na několika místech současně. Je odvozena ze srovnávacího studia světových jazyků, které jsou živé do dnešních dní. Protože jazyky neustále vymírají a nové vznikají opravdu jen minimálně, je pravděpodobné, že v minulosti mezi lidmi existovalo ještě více jazyků.

Zda Hospodin během své babylónské mise stvořil i češtinu, o tom se Bible nezmiňuje. Čeština patří do široké rodiny indoevropských jazyků, kam patří jazyky germánské, románské, slovanské, řečtina, hindština, bengálština nebo třeba i starobylý sanskrt.

Poslední výzkumy naznačují, že první indoevropská slova pronesli zemědělci na území dnešního Turecka někdy před 8000 lety. Alespoň to naznačují poznatky, k nimž dospěli lingvisté z univerzity v novozélandském Aucklandu. Indoevropské jazyky v současnosti zahrnují asi 250 samostatných řečí.

Obyvatelé české kotliny, kteří sami sebe nazývají Češi, mají svou DNA zhruba z 35 % slovanskou, 22 % keltskou, 20 % germánskou a jsou v ní patrné i stopy židovské, románské, kavkazské či řecké. Každopádně, hovoří českou řečí, která patří mezi slovanské jazyky.

Čeština pochází z praslovanštiny a staroslověnštiny, vymezovat se začala během 9. století. Její vývoj od té doby prošel bouřlivým vývojem, asi největší zásahy zaznamenala v 19. století v době národního obrození, kdy se přeměnila v češtinu moderní.

V současnosti je čeština třiaosmdesátým nejrozšířenějším jazykem na světě, kterým hovoří přes 10 milionů lidí.