A to až do roku 1922, kdy se na plátnech kin objevilo melodrama Power of Love (Síla lásky), které režíroval Nat G. Deverich. Snímek byl natočen stereoskopickou technikou zvanou anaglyf, při které se využívá rozkladu obrazů pro levé a pravé oko na barevné složky.

Ke kýženému diváckému zážitku je třeba si nasadit anaglyfické brýle, které mají dvojici rozdílně zbarvených skel – nejčastěji se používá červená a modrá, tedy barev z opačné strany spektra. Na Power of Love se dnes již nepodíváme, neboť snímek je považován za ztracený.

Na podobném principu, kdy každé oko vidí něco jiného a výsledný obraz se spojí až v mozku, fungují i ostatní 3D kina.

Vše je založeno na principu trojrozměrného vidění, které lidský zrak umožňuje. Díky tomu, že máme dvě oči, jež jsou od sebe vzdáleny zhruba 7 cm, vnímáme každým z nich svět okolo sebe odlišně, pod jiným zorným úhlem.

Sledované předměty vidíme každým okem před mírně rozdílným pozadím. Mozek tyto dva různé obrazy vyhodnotí a výsledkem je prostorové vnímání.

Abychom viděli 3D obraz na dvourozměrném plátně, musí být film natočen pomocí speciálních 3D kamer. Ty se od klasických odlišují tím, že mají dva objektivy. Jejich vzdálenost se rovná vzdálenosti pravého a levého oka.

Alespoň té průměrné. Snímají tak natáčené scény ze dvou mírně odlišných úhlů – levý objektiv pro levé oko, pravý pro pravé.