Válečná Slovenská republika: poslušná loutka v Hitlerových rukou

V polovině března se ve střední Evropě obvykle nesměle ohlašuje jaro. Avšak v roce 1939 českou kotlinu i území mezi Tatrami a Dunajem stále sužovaly mrazy, jakoby v předtuše věcí následujících. Čtrnáctého března v okleštěném Československu teploty klesly pod —10 °C.

A mělo být ještě hůř…

0

V dopoledních hodinách toho dne zasedal v Bratislavě slovenský sněm. Většina jeho členů ani neznala důvod, proč se mimořádně sešel. Jeden muž to však věděl velmi dobře. Katolický kněz a představitel jediné povolené politické síly na Slovensku Hlinkovy lidové strany (HSĽS) Jozef Tiso (1887–1947) den předtím v Berlíně jednal s německým kancléřem Adolfem Hitlerem (1889–1945).

Nacistický tyran řekl Tisovi jasně: „Buď se odtrhnete od Čechů, nebo vás obsadí Maďaři.“ A tak se stalo, že 14. března ve 12 hodin a 7 minut byl vyhlášen nový stát. Nesl název Slovenská republika. Slovenští zastupitelé jej přijali s rozpaky: „Po otevření sněmu se snesla na poslanecké lavice těžká, až dusivá nálada.

Každý z nás věděl, že vyhlášením slovenské státní samostatnosti se staneme jen nástrojem Hitlera, a nikoliv nositeli vůle národa,“ vzpomínal jeden z poslanců Pavol Čarnogurský (1908–1992). Za pravdu mu dala studie německého ministerstva zahraničí, o které ovšem žádný ze Slováků neměl ani tušení: „Nezávislé Slovensko bude vnitřně slabé, což je ideální stav pro německé pronikání na východ.“

1

Jak se vlastně stalo, že se na mapě střední Evropy objevil nový stát, jehož vlajku tvořila bílomodročervená trikolóra? Slovensko bylo po tisíc let součástí uherského království. Přesto si Slováci dokázali udržet svůj jazyk a kulturu, i když s obrovskými obtížemi.

Násilná a tvrdá maďarizace vytlačovala slovenštinu na venkov a do soukromí. Slováků, kteří si svou identitu uvědomovali, bylo stále méně a méně. „Bylo nás tak málo, že jsme se všichni znali navzájem, znali jsme své adresy i osobní a rodinné poměry,“ vzpomínal slovenský politik Vavro Šrobár (1867–1950).

Rok 1918 a vyhlášení Československé republiky vše změnil. Slovenský jazyk i kultura se mohly konečně začít rozvíjet. Avšak stát neuznával národ slovenský, nýbrž československý, kde byli Slováci jen jednou z větví.

Mělo to své zahraničněpolitické opodstatnění. Němců v novém státě bylo více než Slováků a zejména ministr zahraničí Edvard Beneš (1884–1948) při jednání o vzniku ČSR se západními mocnostmi argumentoval slovanským charakterem nového státu.

Pro Slováky však bylo podobné jednání ponižující. V době vzniku Československa bylo Slovensko do značné míry agrární zemí s minimem průmyslu. Scházeli mu vzdělaní lidé, kteří by se uplatnili ve státní správě, ve školství, zdravotnictví či v kultuře.

A tak z českých zemí začali proudit na Slovensko učitelé, úředníci, lékaři a mnozí další. Udělali zde kus dobré práce, když vychovali novou generaci vzdělaných Slováků. Ale přístup některých z nich by se dal přirovnat ke kolonistům vstupujícím do neprobádaných končin.

Určitý nedostatek empatie a neúcta ke slovenským katolickým tradicím zapříčinila, že v některých kruzích začali být Češi nepopulární. Po zrodu ČSR se začal rozvíjet i slovenský politický život. Vznikaly či obnovovaly se politické strany, zároveň některé původně české strany zahájily celostátní působení.

Silné pozice držela konzervativní a národovecká Slovenská ľudová strana pod vedením katolického kněze Andreje Hlinky (1864–1938), ale i sociální demokracie, agrárníci a později i komunisté.

2

Ve třicátých letech čelila mladá republika narůstajícímu nebezpečí ze strany nacistického Německa. Zároveň se ze Slovenska stále více ozývalo volání po autonomii, jehož nositelem byla především Slovenská ľudová strana.

Ta však zatím zůstávala na pozicích hájících celistvou Československou republiku. Do značné míry to bylo volání oprávněné, vládní místa však řešení slovenského problému odkládala. Autonomie se Slovensko dočkalo až v říjnu 1938, tedy po vynuceném odstoupení českých pohraničních okresů nacistickému Německu.

Předsedou autonomní vlády se stal další katolický kněz Jozef Tiso, který v čele HSĽS nahradil zesnulého Andreje Hlinku. Tiso patřil mezi umírněné ľuďáky, kteří nepožadovali okamžitou samostatnost Slovenska.

K té hodlal dospět postupným vývojem a vyhlásit ji až v okamžiku, kdy to pro Slovensko a HSĽS bude výhodné. Ale v rámci strany existovalo i radikální křídlo, které koketovalo s italským fašismem a německým nacismem a usilovalo o urychlené vytvoření samostatného slovenského státu pod vládou HSĽS.

Ta, byť nikdy nezískala ve volbách více než 30 % hlasů, si nárokovala exkluzivní postavení jako jediného politického reprezentanta slovenského národa. Ještě do konce 1938 se jí podařilo přinutit ostatní slovenské politické síly ke sloučení nebo k dobrovolnému i nucenému zániku, což se týkalo levicových a židovských stran.

Volby do slovenského sněmu v prosinci 1938 již proběhly jen s jedinou povolenou kandidátkou. Byl vydán zákaz vydávání opozičního tisku a v ilavské věznici vznikl první koncentrační tábor. Slovensko se proměnilo v totalitní společnost ještě v době existence Československé republiky.

Dramatické události podzimu roku 1938 nezasáhly jen české země. Značné územní ztráty zaznamenalo i Slovensko. Po Mnichovu Bratislava přišla ve prospěch Německa o své petržalské předměstí včetně památného hradu Devín.

Záhy byly Polsku odstoupeny vesnice a osady na Oravě a na Spiši. Nejtvrději ovšem na Slovensko dolehly výsledky vídeňské arbitráže. Na jejím základě přišlo o více než pětinu území s téměř milionem obyvatel.

Maďarská vlajka tak zavlála i nad Sencem, Šalou, Levicemi, Lučencem, Rimavskou Sobotou či Košicemi. Z hospodářského hlediska byla zvlášť citelná ztráta drtivé části obilnice republiky Žitného ostrova.

Přes veškeré turbulence většina Slováků byla spokojena s dosažením autonomie a odchod ze svazku s Čechy si nepřála. To platilo i pro umírněné členy HSĽS. Avšak separatistické snahy části strany byly více než patrné.

Reprezentovali je především Vojtech Tuka (1880–1946), Ferdinand Ďurčanský (1906–1974), zástupce velitele Hlinkovy gardy Karol Murgaš (1899–1972) a šéf propagandy Alexander Mach (1902–1980). Již 12. října 1938 se Ďurčanský sešel s Hermannem Göringem (1893–1946) a nadhodil možnost úplného odtržení Slovenska.

Nacisté tyto tendence podporovali, protože zapadaly do jejich cíle v podobě rozbití ČSR a přičlenění českých zemí k Německé říši.

3

Situace se vyhrotila začátkem roku 1939. 21. února 1939 u příležitosti představování programu nové vlády Jozef Tiso zmínil možnost odtržení Slovenska od českých zemí. „Jde o konečné vybudování státoprávního slovenského národa, t.j.

o uzákonění ústavní listiny Slovenské krajiny, ale suverenita národa slovenského nesmí být ani tímto zákonem tak vázána, aby těžkosti technického rázu mohly být překážkou jeho rozhodnutí o svých věcech.

Musíme mít vždy možnost uplatnit svou suverenitu,“ prohlásil Tiso. Pět dní předtím Vojtěch Tuka v Berlíně sdělil Hitlerovi, že vkládá osud slovenského národa do jeho rukou. Pražská vláda se začala obávat o osud země.

Nakonec se rozhodla pro vojenské řešení. Prezident Emil Hácha zbavil Tisa předsednictví vlády. Ten se z obavy ze zatčení ukryl v klášteře v Bánovcích nad Bebravou. „Účelem zákroku bylo očistit Slovensko od zrádných elementů a zbavit je gardistického teroru.

Zákrok neměl a nesměl nic měnit na státoprávním uspořádání Česko-Slovenska. Nebyla to akce Čechů proti Slovákům, nýbrž společný zákrok Čechů a Slováků proti zrádnému luďáckému Tisovu režimu,“ vzpomínal později ministr Ladislav Karel Feierabend (1891–1969).

Berlínu však tento krok zahrál do karet. Hitler si předvolal Tisa, pohrozil mu maďarskou intervencí a vymáhal okamžité vyhlášení slovenské samostatnosti. Tiso požádal Háchu o svolání slovenského sněmu a ten do značné míry ze strachu z maďarské okupace vyhlásil odtržení od ČSR a slovenskou svrchovanost.

Že půjde jen o velmi omezenou svrchovanost, slovenská veřejnost v té chvíli netušila. Avšak vrcholným představitelům Slovenska to již bylo jasné. Již 23. března 1939 vstoupila v platnost tzv. Ochranná smlouva.

Ta ve své podstatě zakládala vazalské postavení Slovenska vůči hitlerovskému Německu. Podpisem Ochranné smlouvy se Slovensko zavázalo provádět svojí zahraniční a vojenskou politiku v souladu se zájmy Berlína.

Na území Slovenského státu byla vytvořena tzv. Ochranná zóna, což byla část západního Slovenska, ohraničená věncem Malých a Bílých Karpat. Zde byly dislokovány německé jednotky, které nepodléhaly vládě Slovenského státu.

Ochranná smlouva měla platit 25 let a její součástí byl i tajný dodatek o hospodářské a finanční spolupráci. Nacisté měli například přednostní právo k těžbě surovin na Slovensku. Němci tak získali kontrolu nad slovenskou ekonomikou.

Jedním z prvních států, které uznaly Slovenskou republiku, bylo Maďarsko. Avšak již devět dní po vyhlášení slovenské svrchovanosti vnikla maďarská vojska na východní Slovensko. Československá armáda v té době již neexistovala a slovenské ozbrojené síly se teprve vytvářely.

Maďaři se proto setkali jen s minimálním odporem. Navíc použili lsti, kdy čelní jednotky postupovaly s bílým praporem a zmatenému obyvatelstvu oznamovaly, že celá akce se děje s vědomím Berlína. Dalším maďarským úskokem bylo i to, že v čele jejich jednotek jela ukořistěná bojová vozidla z Podkarpatské Rusi (Maďaři ji obsadili během rozpadu ČSR), která na sobě ještě měla namalované výsostné československé znaky.

Slovenská vláda vznesla ostrý protest, do Budapešti zaslala diplomatickou nótu a obrátila se na Německou říši, aby zasáhla ve smyslu Ochranné smlouvy, kterou Slovensko podepsalo s Hitlerem. Berlín však nijak nereagoval, jen vyčkával, jak se situace vyvine. 24.

března Maďaři zaútočili na letiště ve Spišské Nové Vsi. Při útoku zahynulo i několik civilistů. Slovenské pozemní vojsko, v jehož velení zůstávali i někteří čeští důstojníci, se neúspěšně pokoušelo o protiútok.

V tu chvíli zasáhlo Německo a nařídilo oběma stranám zastavit palbu. Přestřelky však trvaly až do konce března. Maďaři vzhledem ke své vojenské převaze vyšli z konfliktu vítězně. Ke svému státu přičlenili území o velikosti 1700 km čtverečních, na kterém žilo 70 000 obyvatel.

Z drtivé většiny se jednalo o Slováky a Rusíny.

časopis

Na jaře roku 1939 byl tedy slovenský stát realitou, byť Slovensko bylo značně okleštěné. Na jeho území žilo 2,5 milionu obyvatel, z nichž se 85 % hlásilo ke slovenské národnosti. Dále zde žily významné menšiny Němců, Židů, Čechů, Ukrajinců a Maďarů.

Oficiální název země zněl Slovenská republika, častěji se však užíval termín Slovenský stát. Ze stran zde byla povolena pouze HSĽS a strany německé a maďarské národnostní menšiny. Byť bylo Slovensko republikou, její řízení rozhodně nebylo věcí veřejnou.

Veškerou moc v rukou držela HSĽS, jediným jejím omezením byl vliv německých nacistů. Existoval zde sice parlament, ten však pouze schvaloval vládní nařízení upečená v sekretariátu HSĽS. Pozice strany byla zakotvena i v ústavě, ve které se pravilo, že slovenský národ se účastní státní moci jejím prostřednictvím.

Zajímavě se vyvíjela situace okolo uznání Slovenska dalšími státy. Kromě Německa, jej zprvu uznali jeho spojenci Itálie, Japonsko a jak bylo zmíněno i Maďarsko. Francie a Velká Británie sice proti rozbití ČSR vznesly protest, avšak ponechaly si v Bratislavě své konzuláty, tudíž jej uznaly de facto (konzervativní britská vláda přijala rozpad s ČSR s jistým ulehčením, poněvadž ji vyvazoval z garancí, které přislíbila v Mnichově).

Sovětský svaz nejdříve Slovensko odmítl uznat, avšak po podepsání sovětsko-německé smlouvy v srpnu 1939 otočil a zřídil v Bratislavě své velvyslanectví. Dále Slovensko mimo jiné uznaly Vatikán, Španělsko, Finsko, Švýcarsko, Belgie, Rumunsko, Švédsko a další země.

Naopak USA válečnou Slovenskou republiku neuznaly nikdy. Za pozornost mimo jiné stojí i akce československých velvyslanců v cizině slovenské národnosti Štefana Osuského, Vladimíra Hurbana a Juraje Slávika, když odmítli svá zastupitelství v Paříži, Washingtonu a Varšavě předat Němcům.

Prvním premiérem Slovenska se stal Jozef Tiso, po jeho zvolení prezidentem v říjnu 1939 jej nahradil Vojtech Tuka. Tiso byl zároveň i předsedou HSĽS, ve které proti sobě soupeřila dvě křídla. Radikalisté, kteří měli blízko k nacismu, v čele s Tukou a Machem a konzervativci, hlásící se k nacionalismu a bigotnímu katolicismu, jejichž představitelem byl právě Tiso.

Je obvyklé, že strany tíhnoucí k totalitarismu, zakládají své ozbrojené či alespoň silové složky. Nacistická NSDAP měla jednotky SA, českoslovenští komunisté Lidové milice. HSĽS v tomto ohledu nebyla výjimkou.

Již v době existence ČSR působila pod patronací ľuďáků organizace zvaná Domobrana, jejímž úkolem bylo zastrašování politických protivníků. V říjnu 1938 pak HSĽS zlegalizovala Hlinkovu gardu. Ta se zaměřovala zejména na perzekuci Židů, Čechů a demokraticky smýšlejících Slováků.

Vláda dokonce chtěla zavést povinné členství v Gardě, avšak vlna nevole mezi slovenským obyvatelstvem ji donutila své nařízení nenápadně stáhnout. Členy Gard se zpravidla stávali frustrovaní a neúspěšní lidé, kterým uniforma a svěřená moc dodávala pocit důležitosti.

Hlinkova garda později plnila některé úkoly tajné policie, organizovala deportace Židů a měla zásadní podíl na terorizování civilního obyvatelstva. I když Slovenský stát nebyl demokratický, ani svobodný, z počátku jej většina obyvatelstva přijímala s nadějemi.

To ovšem neznamená, že by Slováci tíhli více než jiné národy k totalitářským tendencím. Lidé republiku vnímali jako naplnění vlastní státnosti a z počátku neřešili, zda je země závislá na Německu či na komukoliv jiném.

V prvních letech se navíc slovenské ekonomice celkem dařilo. Nezaměstnanost postupně mizela, životní úroveň se zvyšovala, řada Slováků si ještě přivydělávala pracemi v Německu. Stavěly se nové továrny, zahušťovala se železniční i silniční síť.

Řada obcí se také konečně dočkala elektrifikace. Vládnoucí režim tyto výsledky náležitě prezentoval jako svůj úspěch, i když řada programů byla nastartována již za existence Československa. Hospodářství však bylo orientováno na válečné potřeby Německa, které sice byly bezedné, nejednalo se však o rovnoprávný partnerský vztah.

Slovensko do Německo vyváželo zbraně, textil i potraviny. Zároveň však Německo pronikalo do slovenské ekonomiky a jeho banky a konsorcia přebírala kontrolu nad důležitými podniky. Kurz marky a slovenské koruny byl stanoven na 1:11, přičemž reálná hodnota byla poloviční.

Německo navíc za dodávky neplatilo, takže Slovensko u něj mělo nevymahatelné aktivum osmi miliard korun.

5

Nacisté hodlali ze Slovenska udělat vzorový stát, který má ukázat, jak se může žít i malým slovanským národům, pokud Berlínu nebudou odporovat a podřídí se mu. Nacisté zprvu nevěděli co se Slovenskem, až zvolili zmiňovanou alternativu.

Nešlo však o nic jiného, než o dočasnou hru, Slované neměli v nacistických představách v poválečné střední Evropě co pohledávat. „Tato diplomatická hra má své časové meze podle vývoje situace v Evropě,“ napsal v depeši do Berlína německý velvyslanec na Slovensku Hans Bernard.

Závislost Slovenska na Německu se znovu projevila v pozdním létě roku 1939. V té době byly již Hitlerovy válečnické choutky k nezastavení. Jeho cílem se stalo Polsko, které 1. září 1939 napadl. Nebyl ovšem sám.

Do bojů se společně s německým wehrmachtem zapojila i slovenská armáda a později i Sověti. Nacisté potřebovali Slovensko jako jeden z nástupních prostorů a na oplátku Bratislavě přislíbili návrat Poláky obsazených území v roce 1938.

Slovenská armáda obsadila polskou část Tater včetně města Zakopaného. Berlín dokonce Slovákům navrhl, ať si Zakopané ponechají, Tiso však tuto nabídku odmítl. Účast Slovenska na tažení nebyla příliš velká, velitel německé Luftwaffe Herman Göring u norimberského soudu po válce vypověděl, že o ní dosud nevěděl.

Avšak Slovensko se tak podílelo na vypuknutí druhé světové války. Podřízenost Slovenska Německu se projevovala v mnoha oblastech. Postupem času byl stát řízen státním tajemníkem Franzem Karmasinem (1901–1970), představitelem německé menšiny na Slovensku a německým vyslancem, kterému byli přímo podřízeni „beráteři“ v jednotlivých slovenských ministerstvech.

Byť Hitler Tisa respektoval a Tiso se Hitlera nebál, byl slovenský prezident nucen na vůdcovo přání provádět změny i na vládních postech. V roce 1940 na jednání v Salzburgu Hitler Tisovi přímo nadiktoval vládní sestavu.

Z ní musel odejít relativně umírněný ministr zahraničí Ferdinand Ďurčanský, který se pokoušel o nezávislejší politiku, naopak na post ministra vnitra získal radikál Alexander Mach, hlavní velitel Hlinkových gard.

Co Mach postupně připravoval, naznačovalo gardistické heslo „Šaňo Mach – Židom strach“. Po setkání s Hitlerem premiér Tuka veřejně prohlásil: „Führer nás ujistil, že hranice Slovenska střeží 200 německých divizí.

Já jsem jej ujistil, že od dneška budujeme na Slovensku nacionální socialismus podle německého vzoru.“

6

V rámci slovenského státního aparátu se střetávalo několik proudů. Jeden byl vysloveně nacistický, druhý byl konzervativně-katolický, nescházel však ani proud liberální. Hlinkovy gardy sice terorizovaly skutečné i domnělé odpůrce režimu, na druhé straně slovenské soudy po dobu války nevynesly žádný trest smrti za politickou činnost.

V tom se Slovensko od Německa lišilo, stále však šlo o totalitní stát, který zásadním způsobem omezoval své občany. Jedné skupiny se tato omezení dotkla především. Likvidaci Židů měli v plánu již němečtí nacisté a vládnoucí kruhy na Slovensku tento program nehodlaly nijak komplikovat.

Ještě během existence ČSR byly v některých Tisových vyjádřeních patrné antisemitské stopy. Přímé pronásledování Židů na Slovensku bylo zahájeno již po vyhlášení autonomie, když v noci ze 4. na 5. listopadu 1938 příslušníci Hlinkových gard vyvezli několik stovek židovských občanů na území nikoho mezi Slovenskem a Maďarskem.

Tímto excesem však teror vůči lidem narozeným pod Davidovou hvězdou zdaleka nekončil. V dubnu 1939 slovenská vláda vydala nařízením, ve kterém byl definován pojem židovského občana. Téměř 100 000 lidí se v tu chvíli stalo občany druhé kategorie.

A tak vzdělaní a zkušení lidé přicházeli o práci a na jejich místa nastupovali jiní, jejichž jedinou „odborností“ bylo správné smýšlení a slovenská národnost. Do roku 1940 ještě slovenští Židé mohli emigrovat, což si ovšem mohli dovolit jen ti, kteří disponovali určitým majetkem.

V otázce Židů se vzácně shodla obě křídla HSĽS, tedy jak nacisté, tak konzervativci. Pomalu se začal rozvíjet i arizační proces, kdy například obchody byly Židům jednoduše zabavovány a přiděleny některému z horlivějších Slováků, třeba příslušníkům Hlinkových gard.

V podstatě to byla krádež posvěcená státem. Šrouby vůči Židům však byly utahovány ještě více. V roce 1941 vláda schválila tzv. Židovský kodex, který vycházel z rasistických norimberských zákonů, které v té době platily v Německu.

Nařízení definovalo Židy na etnickém i náboženském principu, zbavovalo je některých základních práv, vyvlastňovalo jejich majetek a celkově omezovalo jejich nakládání s majetkem a penězi, ukládalo jim pracovní povinnost.

Později byl kodex doplněn dalšími směrnicemi, kupříkladu vyhláškou z 18. září téhož roku, která přikazovala Židům nosit žlutou šesticípou hvězdu. Řadě Slováků se přijatá opatření pranic nelíbila. Za diskriminaci se však otevřeně postavil i prezident Tiso: „Mně je národ víc než Židé, já si po křesťansku řeknu nejprve sebe, potom tebe.

“ Na tato a další vyjádření se znepokojením reagoval i Vatikán, Tiso však jeho výhrady nechával bez odpovědi. Časem se v Římě dokonce začalo uvažovat o tom, že by Tisovi měl být odebrán titul monsignore.

Židé byli ožebračeni a stávali se sociálním problémem. V říjnu 1941 z Berlína do Bratislavy doputoval návrh, aby slovenští Židé byli odvezeni do okupovaných částí Polska. 24. března vláda schválila návrh ústavního zákona o odstranění všech Židů ze Slovenska.

Přestože ústavní zákon ještě nebyl schválen, odjel už 26. března první transport s 1000 židovskými děvčaty do vyhlazovacího tábora Osvětim. 6. dubna německý vyslanec v Bratislavě Hanns Ludin (1905–1947) poslal telegram do Německa, v kterém píše „slovenská vláda schválila deportace všech slovenských Židů ze Slovenska bez německého nátlaku.

I prezident osobně s transporty souhlasil, navzdory krokům slovenských biskupů.“

7

Naplno se deportace rozběhly na jaře 1942 a trvaly až do října téhož roku. V té době bylo do vyhlazovacích táborů vyvezeno kolem 58 000 lidí. Podle dohod s Německem Bratislava za každého z nich zaplatila Berlínu 5 000 korun, jako tzv.

osídlovací poplatek. Deportace prováděly se svou charakteristickou brutalitou Hlinkovy Gardy, leč velvyslanec Ludin, po válce v Bratislavě odsouzený k smrti, si do centrály stěžoval: „Deportace narazily na mrtvý bod a na neochotu domácího obyvatelstva.

“ I když Jozef Tiso a další představitelé státu měli informace, co se s odvezenými slovenskými občany děje, deportace pokračovaly dál. Jen někteří politici se odvážili proti deportacím ozvat, například předseda sněmu Martin Sokol (1901–1957), avšak Tiso se za vyvážení Židů postavil i veřejně.

Nic na tom neměnila ani kritika Vatikánu, na níž Tiso nereagoval. Až když se ozval papež Pius XII. (1876–1958)., Tiso odpověděl. Zprávy o krutých opatřeních vůči osobám pro jejich národnost a rasu označil za dílo „nepřátelské propagandy“. „Naše vina tkví v naší vděčnosti a věrnosti vůči Němcům, kteří nejen že uznávali a schvalovali existenci našeho národa (…), ale pomáhali mu i proti Čechům a Židům, nepřátelům našeho národa. Jsme si však zcela jisti, že tato ,vina‘ je v očích katolíků naší nejvyšší ctí.

“ Počáteční ekonomické úspěchy Slovenské republiky s postupující válkou a tím, jak v ní Německo začínalo prohrávat, se pomalu proměňovaly ve vleklou krizi. Slovensko se dostalo do válečného stavu nejen se Sovětským svazem, kde se podílelo na tažení a někteří jeho vojáci došli až na Kavkaz, Bratislava vyhlásila válku i Spojeným státům americkým.

Ty však existenci slovenského státu nikdy neuznaly, takže toto vyhlášení ignorovaly. Dříve dostupné potraviny se začaly měnit na nedostatkové zboží. Byl zaveden přídělový systém a to otevřelo prostor pro černý trh a korupci.

Stále častěji se v demokratických, ale i komunistických kruzích objevovala nespokojenost s vnitřní i zahraniční orientací státu. I samotný státní aparát uvažoval o vystoupení z hitlerovské koalice. Pod vlivem italských událostí v roce 1943, kdy byl svržen Mussolini, někteří vojáci a politici chtěli přistoupit k podobnému scénáři.

Zůstalo však jen u úvah.

8

Nevole vyvrcholila koncem léta 1944, kdy vypuklo slovenské povstání. Prezident Tiso na něj v součinnosti s vládou reagoval pozváním německých jednotek, které měly povstalce zničit. Podle Tisa nešlo o okupaci, ale o pomoc proti židovským, čechoslovakistickým a jiným živlům, které hodlaly rozvrátit slovenskou státnost.

Na potírání ne úplně nejlépe připraveného povstání se podílely i Hlinkovy gardy a společně s německými jednotkami postupovaly s nebývalou brutalitou i proti civilnímu obyvatelstvu. 29. srpna 1944 byla v Banské Bystrici vyhlášena obnovená Československá republika.

Vlajka s modrým klínem zavlála i v mnoha jiných městech. Vojenské cíle však povstání nesplnilo. Nepřidaly se k němu oficiální slovenské jednotky, jak bylo původně v plánu. „Odmítám se připojit k povstání!

Celá situace je nepřehledná a hlavně velmi nebezpečná. Jsme ve skutečnosti velmi slabí a nedokážeme dlouho vzdorovat německým jednotkám!“ prohlásil velitel jedné z divizí podplukovník Jozef Husár. Povstalci byli postupně zatlačeni do hor a na dobytém území nacisté zahájili teror.

Jejich oddíly, k nimž patřily i zvláštní jednotky „Edelweiss“ a „Josef“ povraždily více než 5000 osob. Bylo vypáleno 90 obcí, k největším masakrům patřily popravy v Kremničce. Zde přišlo o život přibližně 700 lidí.

V té době byly znovu zahájeny deportace zbylých Židů do vyhlazovacích táborů. Válečnému slovenskému státu však už zvonil umíráček tak jako tak. Sovětská armáda z východu nezadržitelně postupovala a bylo jen otázkou času, kdy překročí slovenské hranice. 6.

října 1944 na půdu Slovenska poprvé pronikli českoslovenští vojáci Svobodovy armády, která působila v rámci sovětských vojsk. Smyčka kolem Tisa a spol. se pomalu stahovala. 4. dubna 1945 vstoupily sovětské jednotky do Bratislavy.

V té době už Tiso a další představitelé válečného slovenského státu uprchli na území Rakouska a Bavorska. Tiso byl náhodně objeven americkými vojáky v klášteře v bavorském Alttötingu. Společně s většinou dalších představitelů Slovenské republiky byl posléze vydán do osvobozeného Československa.

Soud v Bratislavě jej pak v roce 1947 odsoudil k smrti. Během přelíčení neprojevil žádnou lítost. Stejný osud potkal i Vojtecha Tuku, Alexander Mach byl odsouzen na třicet let (propuštěn byl na základě amnestie v roce 1968).

Ferdinandovi Ďurčanskému se podařilo uprchnout do zahraničí. Po válce si demokratičtí Češi a Slováci přáli vytvořit spravedlivou Československou republiku, ve které oba národy měly mít rovnoprávné postavení.

Nástup komunismu však takový rozvoj neumožnil.

Rubriky:  Moderní historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Vzpoura Romů: Do plynu nepůjdeme!

Vzpoura Romů: Do plynu nepůjdeme!

Hnacím motorem zvrácené nacistické ideologie byl především antisemitismus. Avšak...
Velký útěk aneb vzpoura vězňů v Sobiboru

Velký útěk aneb vzpoura vězňů v...

V meziválečném období zabírala malopolská vrchovina střed polské...
Antonín Zápotocký: Ruce od krve a vizáž bodrého strejdy

Antonín Zápotocký: Ruce od krve a...

Nejprve sociální demokrat a odborář a později vysoký komunistický...
Jak to dopadlo, když Čína chtěla skočit vpřed?

Jak to dopadlo, když Čína chtěla...

Velký skok vpřed a kulturní revoluce. Dva pojmy, které dle představ...
Alois Eliáš: Legionář, generál a popravený premiér

Alois Eliáš: Legionář, generál a...

O českém národě se občas tvrdí, že mu scházejí hrdinové. Není to tak...
Ivan Koněv: Ze zapadlé vesnice až k maršálské holi

Ivan Koněv: Ze zapadlé vesnice až k...

6. května 1945 už nikdo nemohl pochybovat, že nacismus je definitivně...
21. srpen 1969: Zničení posledních nadějí

21. srpen 1969: Zničení posledních...

Invaze vojsk Varšavské smlouvy pod vedením SSSR do Československa v...
Proces se Slánským očima Rudého Práva

Proces se Slánským očima Rudého...

Už před převzetím moci v roce 1948 se českoslovenští komunisté snažili...
30 let od masakru v Pekingu

30 let od masakru v Pekingu

Na počátku měla být tryzna. Avšak ta se poté proměnila v masakr, nad...
Kambodža za komunistické diktatury: Tresty smrti i za to, že lidé nosili brýle

Kambodža za komunistické diktatury:...

V jihovýchodní části Asie, v oblasti, které se říká také zadní Indie,...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Epidemie Cypriánova moru skolila i dva římské císaře

Epidemie Cypriánova moru skolila i...

Císař Claudius II. Gothicus se řadí k energickým vládcům. Velkou část svého...
Světové rekordy: Které z nich jsou nejbizarnější?

Světové rekordy: Které z nich jsou...

Když se řekne „světový rekord“, většina z nás si představí nějaký...
Kuchyňské náčiní: Přenosný gril používali už staří Řekové

Kuchyňské náčiní: Přenosný gril...

Píše se rok 1500 př. n. l. Řecká hospodyně bere z ohniště žhavé uhlíky a...
Když atentát na Hitlera zhatí průvodčí

Když atentát na Hitlera zhatí...

„Moc rád bych si s Adolfem Hitlerem potřásl rukou,“ říká přátelům...
Jedineční a reální: Čím se tito lidé odlišují?

Jedineční a reální: Čím se tito...

Dalo by se říci, že všichni lidé na světě vypadají víceméně podobně....
3 věci, které dali nacisté světu

3 věci, které dali nacisté světu

Během každého vojenského konfliktu pracují vědci na vylepšování...
Saturn ztrácí své prstence!

Saturn ztrácí své prstence!

Saturn, jedna z planet naší sluneční soustavy, vyniká hlavně...
Dějepis jinak: Žena, která se stala papežem

Dějepis jinak: Žena, která se...

První žena, která se stala papežem? Nebo pouze lež,...
Naděje pro nemocné s Alzheimerem

Naděje pro nemocné s Alzheimerem

Odborníci z americké Pensylvánské státní univerzity (Penn State) jsou toho...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.