Štvanice nebere konce. Alfa samec cítí, že mu docházejí síly a zvolní. Místo v čele okamžitě zaujímá samec beta. Tempo zůstává neúprosné. Kořist je vysílená, nedokáže dobře organizované smečce už déle unikat.

Kus stranou od stáda, který si vybrali, se jevil jako slabší a nemýlili se. Po chvíli se tesáky zakusují do slabin…

Vlci by svou kořist dokázali uštvat i samostatně, ale ve smečce je to mnohem jednodušší. Zdolají i kořist mnohem větší, než jsou sami. Například bizona. Mohou svou oběť nahánět, či se střídat v čele „honitby“ a tím šetřit síly.

Navíc vlk sám, by celé ulovené zvíře nebyl schopen stejně zkonzumovat a tolik úsilí by připadlo vniveč. Tedy mrchožroutům.

Vlčí smečka mívá kolem 7 členů, v zimě může být velikost smečky větší. Sedm je optimální počet nejen kvůli sociálním vazbám uvnitř skupiny, ale i pro lov či následnou konzumaci úlovku, kdy se ještě každý jedinec nasytí.

Mezi další techniky lovu patří pronásledování kořisti po vyšlapené stezce či v jejích stopách. Výhodné pro vlky je též lov po zamrzlém sněhu, do kterého se štvaná zvěř boří.

Vlci regulují v přírodě počty přemnožené zvěře, například divokých prasat, jelenů či srnců. Zaměřují se na slabší (například zraněné nebo nemocné) jedince. Dobře vědí, že je to snazší kořist. Při lovu se musí střežit jakémukoliv zranění, které by je vyřadilo ze hry.

Původně byli vlci rozšířeni téměř po celé severní polokouli, v současnosti je však jejich výskyt značně omezen. U nás byl podle historických záznamů poslední vlk zastřelen v roce 1914. Konkrétně v Beskydech.

Nyní se tyto psovité šelmy do české krajiny postupně vracejí, zejména ze sousedního Polska, Slovenska či Německa. Znovu pozorováni u nás jsou od roku 1994.