Architektura a filozofie. Hodí se tyto pojmy k sobě? Ale samozřejmě, jen současná doba na takové spojení obvykle zapomíná. Bývaly ovšem doby, kdy tvůrci krajiny i měst měli toto propojení na paměti..

Genius loci aneb duch místa. Ne každá lokalita se něčím takovým může pochlubit. Současná satelitní městečka, předlouhé sklady podél dálnic či skleněné krychle a kvádry se žádnou specifickou atmosférou rozhodně pochlubit nemohou.

A přitom je to právě ona atmosféra, která má nemalý vliv na myšlení a chování obyvatel toho kterého místa.

„Architektura je básnictví a jejím cílem je pomáhat člověku bydlet. Ale architektura je nesnadné umění. Nestačí pouze stavět praktická města a budovy,“ píše ve své knize s příhodným názvem Genius loci norský historik a teoretik architektury Christian Norberg-Schulz.

Člověk potřebuje ve svém okolním prostředí ještě něco víc, jakousi přidanou hodnotu. „Od dávných dob byl genius loci či ´duch místa´ pokládán za konkrétní skutečnost, s níž se člověk setkává tváří v tvář a s níž se musí vyrovnávat ve svém každodenním životě.

Architektura znamená zviditelňování genia loci a úlohou architekta je vytvářet místa naplněná významy a tak pomáhat člověku bydlet.“ Jinými slovy, duch místa je úzce propojen se smyslem místa.

Norberg-Schulz si jako příklady sídel, kterým onen genius loci nechybí, vybral tři významná světová města. Prvním je jedna z kolébek evropské civilizace plná antických památek, slavný Řím. Tím druhým je sudánský Chartúm, město založené teprve v 19. století.

A třetím příkladem je jedno z nejhezčích měst světa, krasavice na Vltavě, magická Praha.

Řím je v podání Norberga-Schulze město klasické. Město vzniklo podle legendy v roce 753 př. n. l., avšak stopy osídlení zde sahají až do 16. století př. n. l. Název města je pak zřejmě odvozen od etruského kmene Ruma.

V šestém století před naším letopočtem se různé osady na římských pahorcích sjednotily a začala se psát slavná historie města nad řekou Tiberou.

Postupem času se Řím stal centrem obrovské antické říše, později střediskem katolické církve a dnes je hlavním městem jedné z nejdůležitějších evropských zemí, jejíž ekonomická výkonnost je na stejné úrovni jako u mnohem většího Ruska.

Řím je majestátný a grandiózní, přesto si dokázal uchovat kus idyličnosti a také propojení s přírodou.

Slavné pahorky, na kterých Řím stojí, bývaly dříve skalnatými ostrohy. Právě na nich Etruskové stavěli své osady, kdežto svahy byly využívány jako sklepy i jako hřbitovy. Pod pahorky se nacházela hluboká údolí, zvaná forre.

Mezi nimi pak vznikla hluboká kotlina, která se přirozeným centrem celé konfigurace. Prapůvodní Řím býval obklopen různými typy krajin, od polopouště až po lesy. A propojení s přírodou je největší zbraní římského genia loci.

Přirozeným středem Říma se postupem času stalo světoznámé Koloselum, postavené mezi lety 75 až 80. Jeho centrální umístění uprostřed tehdejšího hlavního města světa naznačuje, že bylo zamýšleno jako cosi na způsob světového divadla.

Už během antického období město získalo svou základní osu. Její držení pokračovalo i po christianizaci Říma, jak ukazují chrámy Basilica di San Giovanni in Laterano na jihu a chrám svatého Petra na severu.

V pozdějších letech přibyly i chrámy sv. Pavla a sv. Marie, čímž hlavní osa byla přeťata a vznikla tak podoba půdorysného kříže.

Během renesance se objevily pokusy vtisknout Římu nové geometrické struktury, avšak nebyly příliš úspěšné. Řím se dál držel principu oddělených urbanistických ohnisek, což se ještě zvýraznilo v barokním období.

Podle Norberga-Schultze je Řím město, kde se člověk cítí být uvnitř, i když je venku. To je dobře patrné na Michellangelově Kapitolském náměstí. To mělo znovu ukázat Řím jako hlavní světové centrum. Nejedná se však o otevřený prostor, nýbrž uzavřené místo ohraničené sbíhavými průčelími.

Ono prazvláštní kouzlo si Řím zatím zachoval. Ani během vlády fašistů, kteří plánovali monstrózní přestavby města, o něj nepřišlo. „V minulosti zničený Řím znamenal návrat k přírodě, po dlouhá staletí byly ruiny dávných civilizací významnými znaky římské krajiny.

Nyní se z půdy, jež místům dávala jejich identitu, stává pouze vzpomínka,“ povzdechl si Norberg-Schulz nad úrovní současné římské výstavby.

Na soutoku Bílého a Modrého Nilu leží súdánská metropole Chartúm. Vznikla vlastně náhodou, když si v roce 1821 britští kolonizátoři právě v těchto místech zřídili vojenské ležení. Ovšem o třináct let později zde už stál Chartúm jako súdánské hlavní město.

Po různých peripetiích, kdy město bylo během povstaleckých válek srovnáno se zemí, došlo po roce 1898 k nové výstavbě podle jednotného, architektonicky pozoruhodně komponovaného urbanistického plánu. Ten vycházel nejen z evropských architektonických tradic, ale i respektoval místní architekturu.

A tak se zde setkávají široké ulice v britském stylu s orientálními a poněkud tajemnými labyrinty křivolakých uliček. Kolem města se rozkládá rozlehlá poušť, která celé dnes mnohamilionové aglomeraci dává pocit naprosté otevřenosti.

Kosmická krajina je v podání Norberga-Schulze monotónní, kde země podpírá nebe. Přesně takovým příkladem takové krajiny je poušť, proto je Chartúm město kosmické.

Konečně třetím městem, o kterém se Norberg-Schulz zmiňuje jako o sídlu s geniem loci je Praha. „Jen málo míst vzbuzuje takové okouzlení jako Praha. Jiná města jsou možná velkolepější, půvabnější nebo „krásnější“.

Praha se vás však zmocní takovou sílou jako žádné jiné místo.“ Ono okouzlení pramení především z naléhavého pocitu tajemna, které tak neopakovatelným způsobem ztvárnil ve svém díle Franz Kafka.

Čeští, němečtí či italští stavitelé se v místech mezi Hradčany a Vyšehradem činili po staletí. Ne příliš přehledný systém spletitých uliček Starého Města člověka pohltí a poté, co se z nich s nemalým úsilím dostane, otevře se mu úchvatný výhled na Vltavu a na největší hrad na světě, monumentální Hradčany.

Kolem přitom ubíhají staletí, od stabilního románského slohu, přes velkolepou gotiku, hravé baroko, až po moderní architekturu dvacátých let minulého století. Jen současnost ve kvalitě architektury poněkud pokulhává.

Dějiny Prahy se začaly psát již ke konci prvního tisíciletí. V roce 885 byl na Pražském hradě položen základ prvního kostelu, který byl zasvěcen panně Marii. Archeologické nálezy však svědčí o tom, že místo bylo obydlené již dříve.

První doložená zmínka o Praze pak pochází z pera arabského cestovatele, obchodníka a diplomata Ibráhíma ibn Jákúba, který město navštívil někdy kolem roku 965.

Ještě před tím byly na místě budoucí matky měst položeny základy Malé Strany, na Hradě vyrostla rotunda svatého Víta a na protějším vltavském břehu Vyšehrad. Prahu později doplnilo Staré Město, Židovské Město a na popud císaře Karla IV. bylo ve čtrnáctém století založeno Nové Město.

Od roku 995 byla Praha hlavním sídlem českého knížectví, později se stala královským a občas i císařským městem. Zřejmě největší rozkvět Praha zaznamenala za vlády zmíněného císaře Karla IV. Později, snad až na výjimku vlády císaře Rudolfa II., se propadla mezi ne příliš významná provinční sídla.

To jí ovšem v lecčems i pomohlo, protože se vyhnula obrovským přestavbám, která čekala leckteré metropole v okolí. Až v 19. století zde proběhla asanace, které za oběť padla značná část Židovského města.

Její památkou je Pařížská ulice, pokus o bulvár spojující nábřeží se Staroměstským náměstím. Ve dvacátém století kvalitní modernistickou architekturu, jejímž příkladem může být třeba Veletržní palác v Holešovicích, vystřídala šeď betonových sídlištních hradeb obklopujících město jak prsten.

Domy ve staré Praze mají hluboké kořeny a jejich jména připomínají slavnou i méně slavnou minulost. Po architektonické stránce bývají tyto kořeny vyjádřeny masívním přízemím, nízkým podloubím a hluboko zasazenými vstupy. Architektura Prahy se tyčí do výše, však ne nadarmo se jí přezdívá stověžatá.

Každá se starých čtvrtí má své ohnisko. Na Starém Městě je to Týnský chrám, na Malé Straně chrám svatého Mikuláše. Oba břehy pak spojuje špičkové architektonické dílo v podobě Karlova mostu. Praha má také tu zvláštnost, že některými jejími částmi lze projít tak, aniž by člověk zanechal otisk nohy na ulici.

Mnohé domy na Starém Městě jsou totiž průchozí, což ještě zvyšuje onen tajuplný ráz města.

V Praze je možné nalézt všechny architektonické styly, baroko však převládá. Je to dáno různými vlivy, zejména pak tím, že po třicetileté válce české země spadly do katolické části Evropy. Zatímco protestantské oblasti preferovaly strohost, v katolických zemích vyhrávalo zdobné baroko. Málokde je to vidět tak výrazně, jako právě v Praze.

Ač položené na výbušném místě ve střední Evropě, kde se střetávaly zájmy mnoha velmocí, zachovalo si město po staletí svou identitu. Nové stavby neměly potřebu město předělat, ale naopak zvýraznit již existující ohniska.

Každá epocha zanechala v Praze něco výrazného, co odolalo staletím. Současnost má zatím v tomto ohledu stále dluh.