Mohlo by se zdát, že ve střední Evropě, v tom kraji plném širokých lánů a měst, se pořádný kus divoké přírody už nenalezne. Pravda, jsou tu třeba Tatry nebo Šumava, ale prales starý tisíce let?
I tím se může tento region pochlubit. Nachází se na hranicích Polska a Běloruska a rozlohou je dvakrát větší než zmíněné Tatry..
V době před 8000 lety byla téměř celá Evropa jedním neprostupným lesem. Jeho zbytky je dodnes možné spatřit v Bělověžském pralese, který je zařazen do seznamu světového dědictví UNESCO. Jeho rozloha činí 1 700 km2 čtverečních a krajina tohoto národního parku je převážně rovinatá, dosahuje maximálně do výšky 170 m nad mořem.
Až 96 % oblasti tvoří husté lesy. Převládají ty listnaté, ovšem o borovice, bílé jedle či smrky tu také není nouze. Králi místních lesů jsou však duby. Není nijak výjimečné, že obvod jejich kmene přesáhne 6 metrů a dorostou do výšky 40 metrů.
Nejsilnějším je dub zvaný Velký Mamamuši, jehož obvod činí 690 centimetrů. Slavný je také Jagelonský dub, pod kterým měl roku 1410 odpočívat Vladislav Jagellonský (1352/62 – 1434) před bitvou u Grunwaldu.
Ale symbolem Bělověžského pralesa není žádný z majestátních dubů, nýbrž největší suchozemský savec žijící na starém kontinentě zubr evropský (Bison Bonasus). Živočich dlouhý 3 metry a vážící 1 tunu vzbuzuje respekt, ostatně v minulosti bylo zaznamenáno i několik útoků zubra na člověka.
V současné době se místními lesy toulá kolem 400 zubrů. Bělověžským pralesem se táhne hranice mezi Polskem a Běloruskem, která svou podobou v lecčems připomíná železnou oponu. A tak polští a běloruští zubři mohou na sebe nanejvýš jen smutně koukat přes plot.
To, že v Bělověžském pralese žije tolik zubrů, by se dalo považovat za zázrak. Do začátku 20. století jejich počet kolísal mezi 200 až 1000. Králové a carové do Bělověžského pralesa necestovali často, takže i když byli zdatnými lovci, nemělo to na počet zubrů velký vliv.
Jenže přišla první světová válka a z bělověžského pralesa se stalo bojiště východní fronty.
Stáda zubrů byla zdecimována a těsně po skončení války byl zastřelen poslední zubr. Území pralesa v té době patřilo Polsku, a to se rozhodlo zubra zachránit. Byla zde vyhlášena přírodní rezervace a Polsko zakoupilo z evropských zoologických zahrad několik zubrů, kteří se měli stát základem nového divokého stáda.
Druhá světová válka tyto plány téměř zhatila. Poté, co Německo a Sovětský svaz Polsko v roce 1939 napadli, oblast obsadila Rudá armáda. Dva roky poté se pro změnu pralesem prohnal Wehrmacht a německý maršál Herman Göring (1893 – 1946), člověk posedlý lovem, zde plánoval vytvoření největšího loveckého revíru v Evropě.
Bělověžský prales se pro svou hustotu stal i útočištěm partyzánů. Dvakrát tudy prošla fronta. Je to neuvěřitelné, ale stádečko zubrů čítající na začátku války 16 zvířat všechny útrapy zvládlo. V 50. letech 20. století byl program záchrany zubra obnoven a dosáhl dobrých výsledků.
Ovšem nejen zubra lze v bělověžských hvozdech potkat. Žijí tu vlci, rysi, bobři nebo třeba tarpani, zpětným křížením vzkříšení divocí koně. Biologové zde napočítali 58 druhů savců a 250 druhů ptáků.
