Žádný národ nemá své dějiny bílé jak čerstvě napadlý sníh. Tak jako v lidském životě chvíle slávy, štěstí a radosti střídají okamžiky ponížení a žalu. A také momenty, které by člověk i národ nejraději vymazali z paměti.

Třeba takové, jaké se udály v českém pohraničí po skončení 2. světové války..

Česká kotlina nebyla vždy výhradně domovem lidí, jejichž mateřským jazykem byla čeština. Střední Evropa bývala křižovatkou mnoha obchodních cest, byť ty nejdůležitější se Čechám vyhýbaly, zejména kvůli jejich ohraničení horami.

Praha měla vždy blízko ke kosmopolitnímu městu, vždyť ještě před necelým stoletím se tu mísily tři živly; český, německý a židovský.

Německy hovořící kultura se v českých zemích objevuje již během vlády Přemyslovců. České království totiž trpělo nedostatkem lidí v podhorských oblastech. Příchozí z Německa zde dokázali úspěšně hospodařit a našli zde i svůj nový domov.

Česky a německy hovořící obyvatelé českých zemí vedle sebe žili většinou v míru, ovšem nějaké třenice se vždy našli. Boj husitů v 15. století, jakož i o 200 let později českých stavů nebyl bojem národnostním.

Existovali i němečtí husité, stejně tak v roce 1620 na Bílé hoře stáli Češi a Němci na obou stranách. Pro některé z popravených českých stavů 21. června 1621 byla mateřským jazykem němčina.

Nicméně, po upevnění habsburské moci v českých zemích se německý jazyk začal prosazovat více; byla to řeč vládnoucí dynastie. Čeština, která do té doby v českém království měla výsadní postavení, se začala vytrácet.

Zatímco ještě v 16. století musely být všechny úřední záznamy v zemských deskách být zapsány v češtině, v 18. století byl český jazyk zatlačen do kouta. I původem česká šlechta totiž začala více preferovat němčinu.

Moderní národy, a s tím související nacionalismus se začaly formovat koncem 18. a začátkem 19. století. Český národ žijící v mnohonárodnostní monarchii zaplňující prostor mezi Ruskem a Německem, se potřeboval vymezit.

Nejen vůči vládě ve Vídni, ale hlavně vůči českým Němcům, které vnímal jako cizorodý prvek. Ovšem podobný proces probíhal i z druhé strany.

Rakouská monarchie nebyla schopna vyřešit národnostní rozpory, které uvnitř ní bujely. V roce 1867 se z ní stala federace složená z Rakouska a Uherska, ovšem v monarchii žilo více než deset národností.

Přesto teze o žaláři národů, kterým měla monarchie být, je zavádějící. Zatímco v uherské části byl tlak na maďarizaci silný, v Rakousku národní cítění utlačováno nebylo. Vždyť i hlavní tíhu stavby Národního divadla nenesla proslulá sbírka mezi českým lidem, ale stát.

Císař František Josef I. sám přispěl 18 tisíci zlatých. Vycházely české noviny, časopisy i knihy.

Německy hovořící část obyvatelstva českých zemí měla pocit výsadního postavení. To bylo ztraceno ve chvíli, kdy se v roce 1918 na válečných rozvalinách Rakousko-Uherska objevil nový československý stát, politické dítě západních zemí a také univerzitního profesora Tomáše Masaryka, který s později stal jeho prvním prezidentem.

Podle údajů z roku 1921 bylo obyvatelstvo mnohonárodnostního Československa složeno z 6,6 milionů Čechů, 3,3 milionů Němců, 2 milionů Slováků (kteří byli spolu s Čechy v té době často počítáni do tzv.

československého národa, Čechoslováků), 0,7 milionů Maďarů, půl milionu Rusínů, 300 000 Židů a 100 000 Poláků, dále pak z Romů (Cikánů), Chorvatů a dalších etnických skupin.

Zástupce ČSR na poválečné konferenci ve Versailles Edvard Beneš sice sliboval, že nový stát bude národnostně organizován po švýcarském způsobu, ve skutečnosti se z něj stal víceméně národní český stát, byť Češi tvořili něco málo přes polovinu jeho obyvatel.

I proto se tehdy objevila idea čechoslovakismu, tedy myšlenky že Češi a Slováci jsou jedním národem. Každopádně, čeští Němci se v novém státě stali národnostní menšinou. A nový stát zpočátku spíše odmítali.

Krátce po vyhlášení nezávislosti ČSR vznikly v příhraničních německy hovořících oblastech samozvané provincie Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren. Nemohly však být životaschopné, ekonomická provázanost s českým vnitrozemím byla až příliš patrná.

To si uvědomovali i němečtí průmyslníci z těchto oblastí, na druhé straně militantní nacionalisté požadovali připojení těchto území k Rakousku nebo Německu.

Proti těmto separatistickým tendencím se nově vzniklá československá vláda postavila a vyslala do pohraničí ozbrojence.

Němci poté většinou přijali nový status quo, leč někde docházelo ke srážkám. Čtvrtý březnový den roku 1919 němečtí politikové vyzvali k pokojným demonstracím za právo na sebeurčení.

Zatímco třeba v Teplicích byli němečtí řečníci na shromážděních chráněni čs. legionáři, v jiných městech zahájilo české vojsko do pokojných demonstrantů palbu. Jen v Kadani zůstalo na dlažbě ležet 25 mrtvých, celkem ten den přišlo o život 54 českých Němců. Nová etapa soužití obou národů nebyla zahájena nejšťastněji…

„Masarykův stát je ještě horší vydání rakousko-uherského žaláře národů“. Tato slova nepronesl žádný z českých Němců. V roce 1931 jimi hřímal Václav Kopecký, význačný představitel Komunistické strany a po roce 1945 ministr informací.

Však také komunisté věrni svému heslu Čím hůře, tím lépe, ve 20. a začátkem 30. let hlásali právo na českých Němců na odtržení. Mnohem dříve než jistý Konrad Henlein…

Navzdory názorům KSČ byla Československá republika demokratickým a svobodným státem, což v meziválečném období nebylo v Evropě příliš běžné.

I svůj vztah k menšinám se snažila vyřešit, byť častokrát jen polovičatě. Každopádně, přes prvotní odpor se od poloviny 20. let projevuje mezi českými Němci nový trend: spolupráce s Prahou a budování společného státu. V roce 1929 dokonce německá sociální demokracie vstoupila do pražské vlády.

Bylo to dáno zejména ekonomickými důvody, zatímco ČSR prožívala konjunkturu, v sousedním Německu probíhala vleklá krize podpořená hyperininflací.

Jenže v roce 1929 postihla svět globální ekonomická krize. Nejvíce byly postiženy ekonomiky orientované na export. Právě taková byla ta československá. Zatímco před krizí byl o porcelán, sklo či textil se známkou Made in Czechoslovakia zájem, už začátkem 30. let odbytišť zboží kvapem ubývalo.

Značná část lehkého průmyslu se nacházela v oblastech obývaných českými Němci, takže právě na ně dolehla krize jako na jedny z prvních. Nezaměstnanost v německých krajích dosáhla až 30 %.

V tu chvíli se mohli aktivizovat němečtí nacionalisté a populisté slibující jednoduchá leč nereálná řešení. Svou střechu našli v nově vzniklé Sudetoněmecké straně (SdP), kterou vedl Konrad Henlein (1898–1945), rodák z Vratislavic nad Nisou pocházející ze smíšeného českoněmeckého manželství.

Ekonomická krize nevedla jen ke vzrůstající chudobě, ale také k postupnému odklonu evropských zemí od demokracie. Nejpatrnější to bylo v Německu, kde se ve svobodných volbách prosadila nacistická strana v čele s Adolfem Hitlerem.

Ten měl více než agresivní program udělat z Německa celosvětovou velmoc č. 1. Nejdříve však hodlal pod područí nacistů získat středoevropský prostor.

Čeští Němci se Hitlerovi jevili jako vhodný nástroj jeho politiky. Henlein zprvu nebyl Hitlerův stoupenec či své postoje obratně skrýval. Ve svých projevech požadoval autonomii pro Němce, ovšem v rámci ČSR.

Ve všeobecných volbách v roce 1935 jeho SdP zvítězila, hlasovaly pro ní dvě třetiny českých Němců. Řada z nich jistě i z nacistického přesvědčení, ovšem mnozí věřili, že právě Henlein dokáže vyřešit jejich hospodářské starosti.

Každopádně neplatila teze, že všichni voliči Henleina byli nacisté a všichni Němci volili Henleina.

Jenže co naplat, roku 1937 se Henlein a jeho autoritářská nedemokratická strana definitivně přiklonil na stranu Hitlera. Právě tehdy se s ním sešel a slíbil mu absolutní věrnost. Na schůzce führera a jeho „místodržícího“ se zrodila taktika uplatňovaná vůči pražské vládě, totiž žádat víc, než je možné splnit.

SdP zformovala jednotky, které, vyzbrojeny z Německa, terorizovaly české obyvatelstvo. Mrtví byli na obou stranách. Navíc v té době již západní spojenci Československo odepsali. Vše nakonec vyvrcholilo mnichovskou konferencí v září 1938, kde byla ČSR nucena podstoupit Německu území s německou většinou (viz 21.STOLETÍ 2008/9).

Nikoho ze západních demokratických státníků snad ani nenapadlo, že nacistům dávají na podnose nejen čs. výzbroj, ale také mnoho německých antinacistů a Židů, které poté čekala pobyt v koncentračním táboře, smrt nebo obojí.

Prvního října 1938 začaly do odstoupených krajů vstupovat německé jednotky. Byly vítány s jásotem, až to mnohé říšské Němce překvapilo: „My bychom se rádi dostali z otroctví a vy chcete dovnitř?“ nevěřícně kroutil hlavou jeden voják.

Před nástupem Hitlera byly vztahy mezi ČSR a Německem chladné ale korektní. Po nástupu nacistů k moci se situace změnila, pochopitelně k horšímu. Hitler československý stát, to „slepé střevo Evropy“ nenáviděl.

Nesnášel svobodu, demokracii i Masarykův humanismus. Navíc právě do Prahy směřovala nemalá část protinacistické a židovské emigrace. Ve městě nad Vltavou působila i exilová německá sociální demokracie. Hitlerovi republika ležela tak v žaludku, že nařídil, aby kromě oficiálních akcí bylo vyvěšování československé vlajky trestné.

Trnem v oku byli nacistům i mnozí čeští Němci, kteří se Henleinovým bojůvkám postavili se zbraní v ruce. Předák německých sociálních demokratů Wenzel Jaksch (1896–1966) vydal k českým Němcům toto prohlášení:

„Spoluobčané! Jde o všechno! Sudetští Němci jsou před historickým rozhodnutím. Jde o život nebo smrt našeho lidu. Na druhé straně číhá smrtelné nebezpečí, že našeho lidu bude zneužito jako nástroje plánů imperialistické nadvlády a že bude svržen do propasti zkázy.

Jenom jednou za staletí naskýtá se taková příležitost uzavřít s naším slovanským sousedem trvalý čestný mír.“.

Jednotky, složené z demokraticky smýšlejících Němců a také Židů, nesly název Republikanische Wehr (Republikánská obrana). Jejich heslem bylo Věrnost za věrnost. Republikanische Wehr sloužili v rámci jednotek Stráže obrany státu (SOS) přímo na hranicích v předsunutém pásmu mezi hraniční čárou a linií opevnění. Před nimi nepřítel, spojenecká česká armáda až za nimi…

V takto exponovaném postavení docházelo ke střetům s pronikajícími jednotkami Henleinova Sudetoněmeckého Freikorpsu. Netřeba dodávat, že příslušníky těchto jednotek čekal za nacistické nadvlády hrůzný osud. Deset tisíc těchto statečných lidí skončilo v koncentračních táborech…

V Mnichově bylo rozhodnuto o odstoupení českých pohraničních území, ale tato myšlenka nebyla úplně nová. V onom kritickém roce 1938 prezident Edvard Beneš vyslal na tajnou misi do Paříže ministra sociální péče Jaromíra Nečase (1888–1945) s přísně tajnými pokyny, které měl projednat s francouzskými socialisty.

„Znamenalo by to, že by se Německu dostalo tolik a tolik tisíc km2 území (já sám nevím, ale bylo by to asi 4000–6000 km2 – v té věci se nevázat) pod podmínkou, že by si vzal aspoň 1 500 000–2 000 000 německého obyvatelstva.

Znamenalo by to tudíž přemísťování obyvatelstva, přičemž by demokraté, socialisti a Židi zůstali u nás.“.

Mnichov znamenal odstoupení mnohem větší části území, celkem 29 000 km2, na kterém mnohdy žili i Češi. 170 000 obyvatel pohraničí z něj uprchlo do vnitrozemí, z toho 80 % Čechů a po 10 % procentech Židů a Němců. Docházelo i k divokému vyhánění česky hovořících lidí.

Nastaly ovšem i tragické situace, kdy okleštěná republika, která již nebyla ničím jiným než německým satelitem, kde vládla konzervativní pravice, posílala politické uprchlíky zpět do Německa.

15. března 1939 se historií stala i tzv. druhá republika a nacisté obsadili zbytek českých zemí, když den před tím se z obav před maďarizací odtrhlo Slovensko. Zatímco nacisté v Čechách a na Moravě utužovali svůj brutální režim, v zahraničí se formoval odboj.

Na jeho vůdcovství aspirovalo více lidí, prim v něm nakonec sehrál Edvard Beneš, který pět dní po Mnichovu abdikoval a 22. září 1938 odletěl ze země. V exilu zprvu působil jako hostující profesor na univerzitách, Londýn mu poskytl útočiště jen pod podmínkou, že nebude politicky aktivní. To se změnilo s vypuknutím války 1. září 1939.

Benešův odboj vycházel z premisy, že vše, co se stalo po Mnichovu, bylo neústavní, tedy i jeho abdikace. Československý odboj se nezaobíral jen tím, jak proti nacistům bojovat, ale i tím, jak bude vypadat nová osvobozená republika.

Zásadní otázkou bylo, co čeká české Němce v nové ČSR. Beneš zprvu počítal s tím, že nemalá část z nich v republice zůstane. 8. března 1940 na přednášce v Chatham House, což je pobočka oxfordského Ústavu pro mezinárodní vztahy řekl, že republika v každém případě určitý počet Němců ve svých hranicích mít bude. Neboť nelze vystěhovat 3,5 milionu Němců.

Více své představy rozvinul Edvard Beneš ve zprávě domácímu odboji z 18. listopadu 1940: „Zůstaly by tak mimo národnostně české území tři župy: krnovská, liberecká a karlovarská. Nesmíme míti neuskutečnitelné naděje, že je možno zničit nebo vyhnat tři miliony Němců, jak se někteří u nás naivně domnívají. Znamená to tudíž, že chceme, aby Němci opět v Republice byli.“.

To sdělil i Wenzelu Jakschovi, který rovněž po obsazení země nacisty emigroval do Londýna. Ještě v roce 1939 proběhla mezi Benešem a předsedou SPD tato komunikace: „V boji za obnovení svých pošlapaných práv bude mít československý lid na své straně všechny slušné Němce.“ Beneš odpověděl:

„Jsem si jist, že po společném vítězném boji opět nastane čas přátelské spolupráce.“.

Značná část české veřejnosti přijala okupaci jako realitu, v hloubi národní duše však vzrůstala nenávist k Němcům. A bylo jedno, zda onen Němec je zločinec a nacista, nebo smýšlí opačně. Vše, co bylo německé, bylo zlé.

K zášti napomáhala i kolaborace některých představitelů českého národa, ať to byl Emanuel Moravec nebo někteří novináři, kteří svému povolání dělali ostudu, a kteří by v normálních poměrech jen těžko našli uplatnění, jen by se zmohli na sepisování seznamů domnělých nepřátel.

I proto nechtěl domácí odboj o Němcích v nové republice ani slyšet. Český spisovatel a diplomat Adolf Hoffmeister po příchodu do emigrace v květnu 1939 Benešovi řekl: „Názor všech vrstev lidu, za jehož obecnost přejímám plnou odpovědnost, lze shrnout ve větu: Nikdy už nechceme nekrvavou revoluci.“.

Hoffmeisterovo mínění podpořil i odbojář prof. Josef Grňa, kterého po komunistickém puči v roce 1948 čekal pobyt ve vězení: „Nejdůležitějším požadavkem, za kterým stáli zejména mladí vojáci naprosto nekompromisně, byl odsun Němců…

trvali na tom, že musí být vše připraveno, aby mohl být odsun proveden revolučně a svět postaven před hotovou událost.“.

Jednoznačně se k problematice českých Němců postavili legendární Tři králové. Jeden z nich, plukovník Josef Balabán 13. prosince 1940 Benešovi výmluvně vzkázal: „Těšíme se na loučení s drahými pinselíky.

Řezat se bude, aby ty tři vámi vymyšlený a zatracený župy, pro něž by vás zde roztrhali, byly zřízeny někde u Berlína. Na shledanou v ČSR – bez žup.“.

Beneš, člověk bez emocí, však kalkuloval i s tím, jak by se k podobným návrhům postavily západní mocnosti. „Nemám nic proti tomuto radikálnímu programu. Naopak, stále přemýšlím o tom, jak by se dal uskutečnit a zjišťuji si zde na všech stranách, jaké by byly asi možnosti tohoto řešení.

Odmítání spolupráce s nimi zde je však nebezpečné, poněvadž se to zde od Angličanů i Američanů snadno bére jako zříkání se s naší strany tzv. sudetského území a přijímání nějakého zlepšeného Mnichova,“ vzkazuje v září 1941 do okupované vlasti.

Ještě před tím se v exilových kruzích znovu objevila myšlenka Německu postoupit určité území. Exilový ministr národní obrany Sergej Ingr v dubnu 1941 doporučoval: „Odstoupit výběžky Ašsko-Chebský, Šluknovský, Frýdlantský, Broumovský, Frývaldovský a Osoblažský, které ani z vojenského, ani z hospodářského a dopravního, ani z národního hlediska pro nás nemají zvláštního významu, a zbavit se tím asi 3/4 milionů Němců.“ Za toto odstoupení státního území a státních občanů navrhoval provést transfer 1 milionu Němců z českého území.

S tím, že přesun obyvatelstva bude provázet krveprolitím, se počítalo: „Je třeba zbavit se aspoň 1/4 milionu Němců tím, že utečou, budou vyhnáni nebo pobiti v převratové době. Tento způsob zbavení se části Němců – mám tu na mysli zejména Němce od r.

1938 a za dnešního režimu obecně, krajově a místně prononcované a exponované – připravit a podpořit ve vhodný čas spuštěnou propagandou a teroristickými činy.“.

Myšlenka transferu obyvatelstva nebyla v historii ničím novým. Sovětský vůdce Josif Stalin neváhal přestěhovat celé národy, své by o tom mohli vyprávět Krymští Tataři, kteří po skončení války byli vyhnáni do střední Asie.

Výměna obyvatelstva proběhla začátkem 20. let 20. století i mezi dvěma balkánskými kohouty Řeckem a Tureckem. Transfer to byl hodně krvavý, o život přišly tisíce lidí. Zejména proto se britská vláda jakýmkoliv debatám o odsunu Němců z Československa pečlivě vyhýbala.

Jak válka probíhala, získali v protihitlerovské koalici důležitější slovo Američané a Sověti. Ti se k této otázce stavěli jinak než Britové. Zejména Sověti případný odsun českých Němců podporovali, čímž si získali Benešovu důvěru.

„Zdá se, že je to dané právě velkým národům, vlastnícím veliké prostory a zvyklým na živější pohyb obyvatelstva ve vlastních hranicích – kdežto ostatní Evropané na to hledí hodně přízemně…,“ napsal k tomu  Benešův osobní sekretář Eduard Táborský.

Spíše šlo o to, že Američané netušili, co si pod pojmem transfer představit. To Sověti si to jistě představit dokázali. Těm však šlo spíše o to, aby si Beneše omotali kolem prstu.

První roky okupace českých zemí byly tragické, ale třeba s osudem terorizovaného Polska, kde vzdělaná elita národa byla plánovitě vyvražďována, se nedaly srovnat.

Hitler získal dojem, že Češi si dovolují příliš, a poslal do Prahy obávaného šéfa nacistické policie Reinharda Heydricha. Ten okamžitě vyhlásil stanné právo a znásobil počet poprav. Zároveň ve svém projevu k nacistickým soukmenovcům jasně naznačil Hitlerův cíl: „Tento prostor musí být provždy německý.“ Čechy měl čekat odsun na východ…

Mezi českým obyvatelstvem odpor k Němcům zesílil, zároveň jej ovšem ovládl strach. Odboj byl téměř rozprášen, na druhé straně se zvedly příděly dělníkům v továrnách. Zvenčí vše vypadalo, že české země jsou vůči Hitlerovi poslušné, což Britové, Američané i Sověti československému exilu vyčítali.

Beneš potřeboval nějakou spektakulární akci. Akci, po které by protihitlerovská koalice souhlasila s návratem Československa do předmnichovských hranic a také s odsunem německého obyvatelstva ze země. Tak došlo k nejslavnější odbojové akci v okupované Evropě, totiž k atentátu na Heydricha (viz 21.STOLETÍ 2012/05).

Odplata nacistů byla drtivá. Stanné právo, popravy jak na běžícím páse a na konci běsnění vypálené vesnice Lidice a Ležáky.

Český odboj obdržel další rány, ze kterých se jen těžko vzpamatovával. Beneš však dosáhl svého. Předmnichovské hranice republiky byly zaručeny, byť prezident netušil, že si Stalin brousí zuby na Zakarpatskou Ukrajinu.

V červenci 1942, dva měsíce po atentátu a měsíc po barbarském řádění nacistů v Lidicích, britská vláda souhlasila s myšlenkou odsunu.

Cesta k „odněmčení“ českých zemí byla otevřena. V roce 1943 Beneš se svými spolupracovníky sepsal memorandum, ve kterém se mimo jiné pravilo: „Hlavní gros transferu budiž však provedeno do dvou let. Hospodářskou zásadou transferu budiž, že veškeré přináležitosti podniků průmyslových, živností a usedlostí zemědělských zůstanou na místě a že až do jejich převzetí majitelé a správcové dosavadní ručí za jejich stav.

Jak uvedeno, budou převzatá majetnictví vystěhovalých Němců a Maďarů pokládána za reparace a připíšou se k dobru Německu a Maďarsku.“ Odsun obyvatelstva se neměl totiž týkat jen Němců, ale i Maďarů žijících na jižním Slovensku.

Londýnský exil si stále ještě uvědomoval, že existují Němci, kteří se ničím neprovinili, domácí odboj však o tom nechtěl ani slyšet: „Není loajálních Němců, všichni jsou stejní a v nejlepším případě z dětí loajálních Němců vyrostou zase Pangermáni.“.

Myšlenku odsunu českých Němců přijal jak londýnský, tak moskevský exil a samozřejmě i domácí odboj. Němce ze svých území chtěly odstranit i další země, Polsko, Jugoslávie, Dánsko nebo Nizozemsko.

I Beneš volal po odplatě. K 25. výročí vzniku ČSR vystoupil v rozhlase, kde prohlásil: „Konec této války bude u nás napsán krví.“

12. května 1945 pak v osvobozeném Brně řekl: „Německý národ přestal v této válce být lidským … a jeví se nám již jen jako jediný lidský netvor. Řekli jsme si, že musíme německý problém v republice zcela vylikvidovat.“.

Cesta k dalšímu krveprolití byla otevřena.

Problematika odsunu měla být projednána na konferenci vítězných mocností v Postupimi v srpnu 1945. Ale tzv. divoký odsun či spíše vyhánění a masakry německého obyvatelstva byly v českých zemích zahájeny ihned po německé kapitulaci.

Třaskavá směs touhy po odplatě, nenávisti, ale i ziskuchtivosti vybouchla jako pověstný Papinův hrnec.

Řada Němců, kteří se s nacistickým režimem tak či onak zapletli, z pohraničí uprchla ještě před koncem války. Jejich počet se odhaduje na 300 000. Většina těch, co zůstali, měli dojem, že jim nic nehrozí, protože se ničeho nedopustili.

Tak jako jiní obyvatelé Evropy i oni žili pod nacistickou krutovládou, za kterou dokonce častokrát proti své vůli bojovali na frontě. Události z léta 1945 je z tohoto omylu vyvedly.

Již krátce po skončení války začaly v pohraničí operovat české tzv. Revoluční gardy, polovojenské jednotky mnohdy složené z nerůznějších dobrodruhů, kriminálních živlů i lidí, kteří chtěli zakrýt svou kolaborační minulost.

O tom, jakým způsobem fungovaly, svědčí jejich občasné přejmenování na rabovací gangy. Hned 10. května se tyto jednotky objevily ve městě a začaly Němce okrádat, znásilňovat a v některých případech i střílet.

Například v Liberci, byla jejich činnost natolik neúnosná, že musela zasáhnout regulérní československá armáda. Běžné bylo vykrádání německých bytů. Gardy vedl jakýsi obchodník s obuví, až když o deset dní později správu města převzala armáda, zjistila, že ve věznicích sedí i němečtí antifašisté. Jejich proviněním totiž byla jejich rodná řeč.

Podobně jako Židé za války i Němci byli ihned označeni. Obvykle bílou páskou nebo písmenem N či hákovým křížem na zádech. To se týkalo i prokazatelných antinacistů, ti jen dostali pásku v jiné barvě.

Záhy vydal prezident Beneš dekret, kterým Němce, ale i Maďary zbavoval občanství. V oficiálních tiskovinách se Němci psali s malým n, byla zakazována německá hudba včetně Beethovena nebo Mozarta. Situace byla pro české Němce zlá všude.

V Praze byli shromážděni mimo jiné v budově gymnázia ve Štěpánské ulici. Jeden z nich později vzpomínal: „Přišla za námi skupina ozbrojených mužů a několik z nás jich vybrala. Pak nás vedli na Václavské náměstí skrze rozzuřený dav. Nikdy bych nepomyslel, v jaký škleb se může změnit lidský obličej…“.

To nejhorší ale mělo teprve přijít: „Ve Vodičkově ulici jsme spatřili svůj úkol. Na velké reklamní tabuli visely tři nahé mrtvoly, polité benzínem a spálené. Obličeje k nepoznání znetvořené, všechny zuby vymláceny, ústa jen krvavý otvor.

Seškvařená kůže se nám lepila na ruce, tak jsme je museli do Štěpánské nést a vláčet. Když jsme mrtvé složili, nutili nás, abychom je líbali na ústa. Jsou to přece vaši bratři, tak je polibte! Dodnes cítím, ty ledové hlavy ve svých rukou…“.

K podobným otřesným scénám docházelo po celých českých zemích. V Teplicích nad Metují bylo Čechy zastřeleno 11 žen, šest mužů a čtyři děti včetně jednoho batolete.

Když po obětech pátral Mezinárodní červený kříž, jejich hledání je zavedlo k místu hromadného hrobu: „Dívka na vršku hromady mrtvol v ní dosud spínala smrtí ztuhlé ruce a zkroucení těla prozrazovalo, že zemřela klečíc v prosbě o milost,“ popisoval událost český literární historik Václav Černý.

Němci z Brna byli hnáni až na hranice s Rakouskem. Kolik lidí tento pochod smrti nepřežilo, není dodnes zcela jasné, každopádně svědecké výpovědi o střelbě do Němců se zachovaly dodnes. Oficiálně zemřelo 1 600 Němců ve sběrném táboře na úplavici. I toto číslo svědčí o tom, jaké podmínky v těchto táborech musely být.

K hrůzné události došlo 31. července 1945 v Ústí nad Labem. V půl čtvrté odpoledne došlo v cukrovaru v Krásném Březně, který v té době sloužil jako muniční sklad, k mohutnému výbuchu. Zda se jednalo o provokaci ze stran českých úřadů, se dnes už těžko dozvíme, každopádně se po městě ihned rozšířila fáma, že detonaci mají na svědomí Němci.

Krátce na to začal v Ústí lov na lidi. Češi s motykami, sekerami či lopatami vyšli do ulic a bezhlavě bili každého, kdo měl na rukávu bílou pásku.

Do řádění se zapojili i vojáci z jednotky Ludvíka Svobody, která bojovala na východní frontě, a také rudoarmějci.

„V blízkosti Tržního náměstí a nádraží řádili ty nejdivočejší tlupy,“ vzpomínal německý sociální demokrat Alois Ulmann. „Házely ženy s dětskými kočárky do Labe a ty se staly terči pro vojáky.“

Zdravotní sestra červeného kříže Hermine Ringelstätterová, kterou před smrtí zachránil český šofér, hovoří o jednom kočárku, to ovšem nemění nic na hrůznosti celého případu. Počet mrtvých se dnes odhaduje mezi 80–100.

Ke vraždám hraničícím s genocidou došlo i v Postoloprtech. Do masakru v bosenské Srebrenici v roce 1985 to byl nejhorší exces svého druhu v poválečné Evropě. Ze zdejších hromadných hrobů bylo exhumováno 763 pozůstatků lidských těl, z toho 5 žen a 1 dítě.

Ostatky byly poté spáleny. V roce 1947 byly postoloprtské události přezkoumány vyšetřovací komisí československého parlamentu. Jedním ze závěrů byl všeobecný souhlas s masakrem ze strany místního českého obyvatelstva.

Dodnes se nepodařilo zcela objektivně prokázat, zda se jednalo pouze o německé obyvatele, nebo i o zavražděné Židy z postoloprtského koncentračního tábora, či oběti z pochodů smrti, které zde probíhaly krátce před ukončením války.

Policejní vyšetřování zahájené v roce 2006 přisoudilo vinu za masakr Československé armádě a policii a důstojníkům štábnímu kapitánu Vojtěchu Černému a veliteli postoloprtské policie Bohuslavu Markovi.

Pachatelé pocházeli z jednotek, které osobně cvičil později nechvalně proslulý komunistický prokurátor Karel Vaš (1916–2012), agent sovětské NKVD. Celkem zde našlo smrt kolem 2 000 lidí.

Truchlivý byl osud těch českých Němců, kteří se před válkou i během ní Hitlerově tyranii postavili. Mnohé z těch, kteří za války skončili v koncentračních táborech, nečekalo doma pěkné přivítání.

Podle Aloise Ulmanna nacisté pronásledovali na 25 000 sociálních demokratů, 770 jich přitom přišlo o život. Podobný byl osud německých komunistů i mnoha dalších, o Židech nemluvě.

Řada těchto lidí, poté, co viděli, co se v ČSR děje, zvolila dobrovolný odchod do Německa. „Při české hymně dodnes stojíme v pozoru,“ vypráví dcera Otto Halkeho, který byl aktivním odpůrcem nacismu. Celkem z republiky dobrovolně odešlo 140 000 antinacistů a jejich rodinných příslušníků.

Do zahájení Postupimské konference vítězných mocností 17. července 1945 bylo z českých zemí vyhnáno 400 000 lidí. Na konferenci bylo schváleno, aby odsun německého obyvatelstva z Československa a dalších zemí proběhl. Zejména západní představitelé trvali na jeho humánním provedení.

Divokost vyhánění tak přece jen ustala, což ovšem neznamenalo, že by vysídlení neprobíhalo dále. Prezident Beneš byl o dosavadních excesech informován, nezabraňoval jim, ale 14. října 1945 upozornil: „Avšak celý náš postup ve věci odsunu do říše musí být lidsky slušný, náležitý a morálně podložený.“.

Každý z českých Němců mířících do americké zóny si s sebou mohl vzít 70 kilogramů zavazadel. Na jaře 1946 přijelo do americké zóny každý měsíc 130 000 Němců. Počátkem roku 1947 obdržel prezident republiky Edvard Beneš výkaz, ve kterém se psalo, že do 1. listopadu roku 1946 bylo z českých zemí odsunuto celkem 2 170 598 Němců, z toho počtu 1 420 598 osob do americké a 750 000 do sovětské okupační zóny Německa.

Pro přepravu těchto lidí bylo použito 1 646 vlaků tvořených dohromady 67 748 vozy a tažených 6 580 lokomotivami. Dále bylo užito čtyř lazaretních vlaků, 960 automobilů a 12 lodí. Ze třímilionové německé menšiny v českých zemích zůstal jen zlomek, dle oficiálních údajů 239 911, řada dalších českých Němců emigrovala po srpnu 1968.

V současnosti žije v České republice kolem 40 000 lidí, kteří se k německé národnosti hlásí.

Kde hledat vinu za masakry způsobené v onom létě roku 1945 i později? V první řadě u Adolfa Hitlera. Řada českých Němců za ním šla v domnění, že jim zajistí lepší podmínky k životu než československý stát.

Podobně jako Češi v roce 1948 volili komunisty vedenou Národní frontu i čeští Němci dali ve většině hlas totalitářské Sudetoněmecké straně. Nemálo českých Němců v době protektorátu oportunisticky využila situace a terorizovala své česky hovořící krajany, nejznámější je asi karlovarský knihkupec K. H. Frank (1898–1946). Hitlerova politika na dlouhou dobu znemožnila porozumění mezi Čechy a Němci.

Němci z krajanských sdružení dodnes nemohou přijít na jméno Edvardu Benešovi. Tento chladnokrevný a technokratický politik měl jediný cíl: obnovit předmnichovskou ČSR pokud možno bez menšin. V tom mu pomohlo prosazení velmi sporného principu kolektivní viny. Ovšem tento princip byl z české strany podporován všeobecně.

Příčinou teroru v pohraničí byla i nahromaděná nenávist vůči nacistům, kteří zemi po šest let nevybíravě drancovali. Ovšem, jak bylo řečeno, ne každý Němec byl nacista… Z největší části ovšem vina padá na dnes již těžko vypátratelné jednotlivce, kteří využili situace k páchání nejhrůznějších zločinů…

Jaký je konečný účet vyhnání českých Němců? Sudetoněmecký landsmanšaft operuje s číslem 250 000 mrtvých, nedávno jeden rakouský politik hovořil dokonce o milionech zabitých. Tato schválně přehnaná tvrzení jsou důkazem toho, že animozity přetrvávají na obou stranách.

Společná komise německých a českých historiků došla k počtu 15 000 až 30 000 obětí této etnické čistky. Každopádně, i to je otřesné číslo. Navíc řada lidí je dodnes pohřešována. Takové zločiny nejsou omluvitelné.

Z německé i české strany dodnes zaznívají nejrůznější obvinění, ovšem mnozí lidé se nad tyto rozpory dokážou povznést. Klišé o pohledu do budoucnosti je však v tomto případě na místě, vždyť mezi českými zeměmi a Německem nikdy nebyly tak dobré vztahy.

Je to dáno především tím, že obě země jsou demokratické a svobodné. Přesto je nutné si dějiny i jejich temnější kapitoly připomínat. Vždyť jen národ, který nezná svou historii, jí musí prožít znovu.