Zkrášlující přípravky dnes člověka provází na každém kroku. Mohlo by se nám proto zdát, že je současná společnost krásou přímo posedlá. V minulosti tomu ale nebylo jinak. Příkladem může být anglická vyšší vrstva, která pro módu neváhala obětovat zdraví..

Krémy proti vráskám, maku-up a parfémy jsou běžnou součástí života. Stejně jako dnešní lidé se svůj vzhled snažili vylepšit i obyvatelé gregoriánské Anglie. Jako prostředek jim sloužily všemožné elixíry. Na trhu bylo možné obstarat vše od krému na plešatost až po léky na hubnutí.

Nabízeny byly ale i prostředky s větším účinkem. Velice oblíbenými se staly Parrovy životodárné pipulky. Efektivně totiž léčily všemožné neduhy a navíc prodlužovaly život až o několik desetiletí. „Léčivo“ obsahovalo výtažky z aloe, rebarbory a dalších rostlin.

K ochucení se používala skořice a cukr. Prášky se těšily takové oblibě, že byly dostupné až do 19. století.

Parrovy pipulky sice zřejmě život uživateli nijak výrazně neprodloužily, zato byly více méně neškodné. To se ale o jiném vybavení salónu krásy bohužel říct nedá. Příkladem může být make-up – přípravek, bez něhož se v anglii 18. století neobešla žádná vážená žena, ale ani muž.

Rtěnky, růž a make-up

Do vybavení každého zámožnějšího gregoriána patřil bílý prášek, který jeho pleti dodával alabastrový vzhled. Pudrem si muži i ženy zakrývali celou tvář. Zkrášlovací přípravek se ovšem vyráběl z jemných vloček olova.

Při dlouhodobém užívání proto lidé trpěli nevolností a bolestmi hlavy. Když byl pudr požíván ve velkých dávkách a dlouho, mohli lidé ve výsledku z důvodu otravy olovem i oslepnout nebo dokonce zemřít.

Podobně nepříjemné zdravotní problémy způsobovala i růž, jíž si ženy i muži nanášeli vlhkým chomáčem vlny na tváře, aby podpořili svůj zdravý vzhled. Stejně jako pudr totiž i růž obsahovala sloučeniny olova.

Gregoriánské tvářenky byly navíc často vyráběny doma, kde se do nich mohly dostat další, svým účinkem tehdy neznámé toxické látky s fatálními následky.

Obdobným způsobem se vyráběly i rtěnky. Stejně jako pudr a růž je používali jak pánové, tak dámy. Na své rty s nimi mimo jiné nanášeli také sádru, která byla tehdy jejich běžnou součástí.

Paruky prožrané hlodavci

Co se týče módy 18. století, není možné zapomenout na vlasy. Dokonalá úprava vlasů totiž neodmyslitelně patřila k ideálu krásy.

Všichni lidé, kteří si mohli dovolit držet krok s módou, vylepšovali své kštice honosnými parukami. Všudypřítomnými vlasovými příčesky navíc lidé demonstrovali také své postavení. Čím větší a vyšší paruka byla, tím byl jedinec váženější.

S tím, jak byly tyto výtvory „nádherné“ byly také nebezpečné. Aby paruka lépe držela na původních vlasech klienta, používali kadeřníci sádlo. To ale lákalo myši a jiné malé hlodavce, kteří se následně často zahnízdili přímo v záhybech vlasového doplňku.

Lidé bohatí natolik, aby mohli svůj vzhled vylepšit parukou, navíc často trpěli pokousáním od blech či vší, které také přenášely řadu nemocí. Samozřejmě se objevovaly i méně závažné, ale všudypřítomné kožní problémy spojené s nehygienickými parukami.

Rčení „pro krásu se musí trpět“ už slyšel každý z nás. Málokdo si to ale vzal k srdci tolik jako módou posedlí angličtí gregoriáni.