V době studené války bylo pro oba znesvářené bloky otázkou prestiže být lepší než ten druhý. A to i ve sportu.
Američané proto od padesátých let používají první steroidní anabolika, která se mezi sportovci velmi rychle rozšířila. A i když se v roce 1968 na OH konečně objevily první antidopingové kontroly, užívání nedovolených prostředků pokračovalo vesele dál.
Neslavně tím proslula především NDR, kde byl doping řízen přímo státem. A evidentně úspěšně, protože východoněmečtí atleti nebo cyklisté v té době pravidelně obsazovali přední pozice na světových soutěžích.
Sportovkyně z NDR, častokrát ještě v juniorském věku, byly přiváděny do jiného stavu, protože laboratoře prokázaly, že ženy vydávají nejlepší výkony v určitém stádiu těhotenství.
Po skončení závodů pak nešťastné sportovkyně nečekalo nic jiného než potrat a koloběh mohl pokračovat. Co tento proces udělal s psychikou i se zdravím mladých žen, s tím si východoněmečtí funkcionáři hlavu nelámali.
Nejen NDR však byla pro doping zemí zaslíbenou. Ruský hokejista Igor Larionov v devadesátých letech přiznal, že sovětská tajná policie KGB měla vždy připraveny zásoby čerstvé nezávadné moči i stolice, ve které nemohl být doping zjištěn. Ovšem ani Československo nebylo v tomto ohledu čisté.
Už v sedmdesátých letech Československý svaz tělesné výchovy nakupoval podpůrné prostředky a v roce 1984 vzniká Ústav sportovní medicíny, který byl řízen přímo státními orgány. Doping přiznali i někteří čeští sportovci, například koulař Remigius Machura nebo olympijský vítěz z Moskvy vzpěrač Ota Zaremba.
V západních zemích sice nebyl doping organizován v takovém měřítku, ale že se užíval i tam, o tom nemůže být sporu. Nejznámější je případ kanadského sprintera Bena Johnsona. Ale i Kanaďanův rival Američan Carl Lewis, který po Johnsonově diskvalifikaci získal na soulské olympiádě zlato, byl pozitivně testován.
Stalo se tak krátce před soulskou olympiádou na národní kvalifikaci. Američtí funkcionáři však jeho provinění ututlali.
Státem řízený doping však není zdaleka minulostí. V devadesátých letech se na mezinárodních soutěžích objevily superrychlé čínské atletky a plavkyně. Zazářily a pak se po nich takříkajíc slehla zem. Do nejvyšších pater politiky pak vedou i stopy nejnovější ruské dopingové aféry.
Kreml se snaží mlžit, ale proti němu stojí 325stránková zpráva dopingových komisařů, která mimo jiné obsahuje svědectví některých atletek, které našly odvahu o dopingu promluvit, či svědectví o zničení 1417 vzorků moče v moskevském centru pro kontrolu dopingu.
