Před jedenatřiceti lety. 28. ledna 1986, nastal jeden z nejčernějších dnů v dějinách kosmonautiky. Tragickou hlavní roli v něm sehrál raketoplán Challenger a sedm členů jeho posádky.

Let STS 51-L, jak znělo označení mise, měl startovat již 22. ledna, ale několikrát byl odložen. Ani osudného dne to nevypadá nadějně, noční mrazy, které pokryjí část odpalovací rampy na Mysu Canaveral rampouchy, představují značné riziko.

Přesto se nakonec sedmičlená posádka, ve které nechybí ani učitelka Christa Sharon McAuliffeová, vydává na cestu k výšinám. Ředitel NASA Jesse Moore totiž prohlašuje, že jeho organizace považuje podmínky pro start za přijatelné.

Asi půl vteřiny po startu se u pravého pomocného motoru objevuje malý obláček šedého kouře. Posádka zatím o ničem neví a vychutnává si startovní pocity. Éterem se šíří nadšené výkřiky členů posádky.

Po čtyřiceti sekundách raketoplán ve výšce necelých šesti kilometrů překročil rychlost zvuku. Jenže za dalších dvacet vteřin kamery zaregistrovaly více než dvoumetrový plamen a přístroje zaznamenaly pokles tlaku v poškozeném motoru.

Posádka netuší, že gumové kroužky mezi jednotlivými částmi pravého pomocného motoru ztratily už během startu svou pružnost a do motoru tak pronikají spaliny, jejichž teplota jde do tisíců stupňů. Přepalují tak kryt motoru a jeho spojení s hlavní nádrží.

Sedmdesát vteřin od startu velitel Francis Scobee hlásí do Houstonu: „Vše v pořádku, jedeme na plný plyn!“.

Dvaasedmdesát vteřin po startu má pravý pomocný motor přepálený svůj závěs a o zlomek vteřiny poté volně visící motor prorazí stěnu nádrže. Ta je pak i za pomoci aerodynamických sil doslova rozsápána. 73 vteřin po startu dojde k ohromné explozi a na obloze se zjeví ohnivá koule.

Jenže pro posádku peklo teprve začíná. NASA sice zpočátku tvrdila: „Posádka pravděpodobně, ne však celkem jistě, ztratila vědomí v průběhu několika sekund po rozpadu raketoplánu, a to v důsledku změny atmosférického tlaku uvnitř těžce poškozené kabiny.“ Když se však hledaly trosky, záchranáři objevili použité kyslíkové přístroje.

Posádku tak pravděpodobně připravil o život až náraz o vodní hladinu oceánu. Celé dvě minuty před tím volně padala zemi a bylo jí jasné, co dole čeká….

Pohroma Challengeru bohužel nebyla jedinou v programu Space Shuttle. Na 1. února připadá čtrnácté výročí tragédie raketoplánu Columbia. Sedmnáct let po zkáze Challengeru 1. února 2003 před půl čtvrtou SEČ vydaly světové tiskové agentury smutnou zprávu: „Krátce před přistáním ztratila NASA spojení s raketoplánem Columbia.“.

Poslední mise Columbie byla zahájena 16. ledna 2003. Posádka ve vesmíru provedla několik lékařských a biologických experimentů se zaměřením na mikrogravitaci. Po dvou týdnech se měla vrátit domů.

Chvíli poté, co NASA ztratila spojení s raketoplánem, okamžitě vyhlásila stav nouze. V 15:47 televizní stanice CNN hlásila, že z rychle sestupujícího raketoplánu se oddělují žhavé kusy. To už bylo zlé. Necelých 12 minut poté už bylo vše jasné, když se do světa rozletěla zpráva o tom, že NASA zahájila v Texasu pátrání po troskách raketoplánu.

Co se vlastně stalo? Posádka byla odsouzená k smrti vlastně již krátce po startu, kdy levé křídlo zasáhl úlomek izolační pěny tvořící obal hlavní nádrže. Matematické modely ukázaly, že úlomek pravděpodobně zasáhl křídlo přímo na jeho náběžné hraně, která je tvořena dutými panely z kompozitního materiálu.

Ačkoliv byl tento laminát považován za mimořádně odolný, praktické testy ukázaly, že může dojít k obnažení vnitřních konstrukčních prvků křídla. S takto poškozenou izolací pak Columbia kroužila kolem Země.

Když pak raketoplán sestupoval k Zemi, proniklo dírou v jednom z panelů náběžné hrany do vnitřku křídla žhavé plazma vznikající třením raketoplánu o atmosféru. Loď se stala neovladatelnou a aerodynamické síly ji bezohledně roztrhaly.

V troskách raketoplánu zahynulo šest Američanů a také první izraelský astronaut Ilan Ramon.

Přesto tyto tragédie lze program Space Shuttle považovat za zdařilý. Za třicet let proběhlo celkem 133 úspěšných misí. Raketoplány dopravily na oběžnou dráhu desítky družic a vědeckých zařízení, včetně Hubbleova teleskopu, rentgenové observatoře Chandra či sond Magellan, Galileo a Odysseus.

Létaly k ruské vesmírné stanici Mir a od roku 1998 dopravovaly materiál a posádku k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS).