Jaká byla původní podoba českých lesů před tím, než do jejich managementu zasáhla lidská ruka? Znát správnou odpověď na tuto otázku je důležité nejen pro současné ochranáře, ale prakticky pro všechny, komu se lesy staly profesí.
Hledají ji účastníci projektu LONGWOOD, mezi nimiž je i tým Petra Kuneše z katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
V současnosti se většina lesů na našem území skládá z jehličnatých stromů, přičemž prim hraje smrk. Za zlomový rok pro rozšíření smrků v naší zemi byl dlouho považován rok 1800. Jelikož smrk je v řadě parametrů nejvýhodnější dřevinou, začal po tomto datu, které je považováno za počátek systematického managementu lesů, postupně vytlačovat jiné, pomaleji rostoucí dřeviny.
Výsledkem této slabosti pro smrky jsou dnešní stejnoleté monokultury, které však mají kromě nepopiratelných výhod i některé významné nevýhody. Necháme-li stranou snižování biodiverzity (zejména ve floristickém aspektu), pak k jejich největším nevýhodám patří to, že výrazně přispívají k umenšování retenční schopnosti krajiny.
V kombinaci s měnícím se vzorcem průběhu i úhrnu srážek je pak lze označit za jedny ze (spolu)viníků ničivých povodní, jichž jsme byli v poslední dvou desítkách let několikrát svědky.
Současný primát smrku nad ostatními stromy je mezi ochranáři tradičně považován za “nepřirozený”. Předpokládalo se, že původní podoba postglaciálních lesů nižších a středních poloh na území naší republiky byla podstatně více vychýlená směrem k lesům listnatým, v nichž vládly především buky.
Je však tento, z ochranářského hlediska velmi významný předpoklad skutečně oprávněný?
Právě tuto otázku řeší článek v odborném časopise Conservation Biology a je jedním z výstupů projektu LONGWOOD. “Projekt je financován Evropskou výzkumnou radou. Jde o Starting ERC grant, jehož příjemcem je Botanický ústav AV ČR, konkrétně environmentální historik Mgr.
Péter Szabó, Ph.D. z Oddělení vegetační ekologie BÚ AV ČR. Grantová podpora nám končí v letošním roce. Osmnáctičlenný, oborově velmi různorodý tým se zabývá dějinami vývoje a managementem lesů ve středoevropském regionu.
Jeho součástí jsou historici, historičtí ekologové, odborníci na dálkový průzkum země, archeologové, botanici, kteří studují diverzitu současných lesů a nakonec my jako paleoekologové, “ popisuje doc. RNDr. Petr Kuneš, Ph.D., který je vedoucím jedné z výzkumných skupin projektu, skupiny paleoekologické.
Poslední článek výzkumného týmu se věnuje konkrétní oblasti Českomoravské vrchoviny. Kombinuje dvě metody: historicko-ekologickou a paleoekologickou. Historičtí ekologové zjišťovali informace o managementu lesů v minulosti.
Tento zdroj informací ukázal, že převažující složkou lesů, v době okolo roku 1800 ještě relativně polopřirozených, byl smrk a jedle. Další zdroj tvořily paleoekologické prameny, tedy zejména rašelinné profily, které sloužily jako podklad pro palynologickou analýzu.
To by nebylo zas nic tak nového – podobných profilů již bylo v minulosti analyzováno mnoho. Problém byl v tom, že až do relativně nedávné doby nebylo zcela jasné, jak palynologická data kvantifikovat.
“Není tedy problém určit druhové složení, ale procentuelní zastoupení ve vegetaci. Problém je v tom, že různé rostliny produkují různé množství pylu. Dnes již máme k dispozici kvantitativní modely, s jejichž pomocí jsme schopní přepočítat pylový záznam na množstevní zastoupení jednotlivých druhů.
Díky zapojení toho přístupu dnes prakticky přehodnocujeme dřívější představy, založené na pouhém zjištění výskytu určitého pylu. Metoda v sobě zahrnuje interpretaci toho, jak daleko se pyl transportuje a kolik je ho rostlinami produkováno.
Navrhl ji Japonec dlouhodobě působící v Severní Americe a Evropě Shinya Sugita před circa deset lety. Náš tým neustále pracuje na jejím vylepšování,” popisuje Petr Kuneš.
S pomocí této metody se podařilo zrekonstruovat dominanty minulých lesů. Podle našich závěrů byl smrk (a další jehličnany, zejména jedle) ve vegetaci dominantní po minulých 7000 let. Lze však tyto závěry zobecnit?
Podobné problematice se věnoval RNDr. Vojtěch Abraham, Ph.D., který se zaměřil na jiná místa v Česku podobné nadmořské výšky, tedy od středních poloh výše. I tam se na základě paleoekologických dat ukazuje prakticky stejný fakt – totiž, že jehličnaté stromy byly dominantní složkou lesů několik tisíc let do minulosti.