Tato „hladina“ tvorby a distribuce tohoto agresivního skleníkového plynu je tedy na zhruba stejné úrovni jako v případě sibiřské suchozemské tundry, která okupuje první místo mezi metanovými zdroji na celé severní polokouli. Tento stav může být, dle vědců, signálem rozsáhlých klimatických změn, které pocítíme v dosud neurčeném časovém horizontu.
Metan, který má na atmosféru mnohem větší vliv, než třeba oxid uhličitý, se na souši uvolňuje z rozkládajících se zbytků dříve zmrzlých organických materiálů. V mořském podloží se může ukládat v podobě plynných hydrátů.
Pokud zůstává podmořský permafrost zmrzlý, je metan uvězněn v pasti ledových uzávěrů a „čepiček“ . Ovšem pokud začíná zmrzlé podloží roztávat, vytváří se ve „věčně zmrzlé“ půdě průduchy, díry a tunely, kterými plyn uniká.
A to se právě na dně Východosibiřského moře děje – jak zní zpráva vědců z Mezinárodního centra pro arktický výzkum na Aljašce. A dokonce v mnohem větší míře, než bylo zjištěno dříve. Ještě před pár lety vědci operovali s hodnotou 8 milionů tun každoročně uvolněných metanových plynů, současný stav jim doslova vyrazil dech.
