Velká červená skvrna je snad nejznámnějším poznávacím znamením největší planety sluneční soustavy, Jupitera. Toto Jupiterovo ”mateřské znaménko” však zároveň patří ve sluneční soustavě k jejím největším záhadám. Podle všeho, co vědci vědí o dynamických procesech v plynech by totiž mělo dávnno zmizet. Proč se to už dávno nestalo se podařilo vysvětlit až úplně nedávno.

Jupiterova Velká červená skvrna je ve skutečnosti obří atmosférický vír, chcete-li bouře, která by bez problémů pohltila třeba tři zeměkoule. Stejně jako jakýkoliv jiný vír by se však měla po nějaké době od svého vzniku rozplynout. Jeho energii totiž vysává okolí – vír ji vyzařuje do okolí ve formě tepla. Jak je ale možné, že gigantický vír na Jupiteru existuje již celá staletí?

Vědci například navrhovali, že se vír mohl udržovat tím, že by absorboval energii z jiných, menších vírů. S novým modelem, který se dokázal s nezdolností rudé skvrny zatím nejlépe vypořádat, přišel nedávno fyzik Pedram Hassnzadeh z Harvadu společně s kolegou Phillipem Marcusem z kalifornského Berkeley.  Podle nich dřívější modely zanedbávaly vertikální přenos energie ve víru. Když se do jejich modelu započítalo i dříve zvažované ”vcucávání” energie z jiných vírů, vyšla jim v jupiterských velikostních dimenzích životnost i stovky let. Tedy dost na to, aby mohl Jupiterovo ”mateřské znaménko” pozorovat již v roce 1831 Němec Heinrich Schwabe.