Vytvořit skutečně funkční mnohobuněčné tělo není vůbec nic jednoduchého. Zdaleka k tomu totiž nestačí jen nakupit hodně buněk na jedno místo. Jednotliví členové mnohobuněčného agregátu se k sobě musí naučit vázat a koordinovat své aktivity prostřednictvím předávání živin a signálních látek.
Něco takového je nesmírně složité a vývoj skutečně funkčních mnohubuněčných těl musel zabrat čas měřený v milionech let.
Vědcům z univerzity v Atlantě v americké Georgii se však něco takového podařilo velmi rychle, z hlediska evoluce téměř v reálném čase. Pracovali s jednobuněčnými řasami zelenivkami druhu Chlamydomonas reinhardtii.
Ty žijí za běžných podmínek zcela odděleně. Vědci je však v laboratoři malinko trápili: každé tři dny je řádně protřepaly v odstředivce. Zbytky usazené na dvě pak daly základ dalším generacím. Takto urychlená evoluce přinesla své výsledky.
Asi po 50 generacích se v jedné z deseti kultur začaly formovat vícebuněčné shluky.
Stejný tým již dříve tímto způsobem “vyrobil” mnohobuněčný agregát z jednobuněčných kvasinek. U nich je však situace opačná. Kvasinky se vyvinuly z mnohobuněčného předka a tak se mohly na svou evoluční historii jen rozvzpomenout. Pro řasy, s nimiž pracovali tentokrát, to však neplatí.
