Slunéčka se musejí vyrovnat s důležitým úkolem. Při svém prakticky neustálém shánění potravy se vyskytují na velmi různorodém typu povrchu, lovecká povaha jejich živobytí  jim však diktuje, aby se byly schopné pohybovat všude s prakticky stejnou mírou efektivity.

K něčemu takovému by měla proto být  vybaveno především jejich chodidlo. Německý vědec Jan Michels z univerzity v Kielu dal proto chodila slunéček pod konfokální laserový skenovací mikroskop a mikroskop atomárních sil  a čekal, co se při velkém zvětšení objeví.

Pohled na zvětšené chodidlo ukázal, že hlavní službu prokazují broukům drobounké chloupky (séty) na spodní straně chodidel. Jednotlivé chloupky ale nejsou všude stejné – jisté části jsou vytvořeny z různého materiálu s odlišnými vlastnostmi.

Zatímco začátek chloupků je poměrně tuhý, jeho konečky jsou naopak měkké a ohebné. Je tomu tak proto, že je vytvořen z velké části z proteinu resilinu, který je kromě konečků chloupků v těle brouků přítomen například v křídlech či v kloubních spojeních.

A dočkáme se někdy úplné simulace přilnavých chodidel slunéček našich lidských rozměrech? Podle Michelse to tak jednoduché nebude. „Materiálové složení přilnavých chloupků slunéček je tak komplexní, že zatím neexistuje žádný materiál, který by jeho reprodukci umožnil,“ myslí si Michels a obrací proto svou pozornost k materiálovým inženýrům: „Nyní jsou na řadě oni,“ píše mladý německý vědec.