A nejen v elektronice, ale také třeba ve farmakologii nebo ve skladištích toxického odpadu. Dostal jméno upsalit, na počest místa vývoje – nejstarší univerzity ve Skandinávii. Tento vzdělanostní „svatostánek“ si právě připisuje 536. zářez na pažbě svého věku.
„Byť vědecká literatura v posledních stech letech tvrdila opak, podařilo se nám zhotovit amorfní formy uhličitanu hořečnatého v rámci relativně jednoduchého procesu při nízkých teplotách,“ nechal se slyšet vědecký tým.
Formy uhličitanu hořečnatého se v přírodě běžně vyskytují (např. magnezit, dolomit aj.), tak jakýpak povyk, pánové? Jde o to, že se dosud nepodařilo objevit, či vyvinout právě vodě prostý materiál na této bázi.
Stačilo však upravit a propočítat nové syntetické parametry a nechat do nich vstoupit nevyzpytatelný lidský faktor. Protože – jako již mnohokrát v minulosti – přispěla k tomuto objevu náhoda. Možná přímo nedbalost. Hrubý, primární materiál byl totiž omylem ponechán přes víkend v reakční komoře.
Po pondělním příchodu do laboratoře zainteresovaní experti zjistili, že zatímco si užívali volnou sobotu a neděli, na povrchu látky se vytvořila pevná gelová slupka. Po jejím odstranění měli zbrusu nový syntetický materiál, jehož laboratorní vývoj se do té doby ne a ne podařit.
Upsalit vykazuje nejvyšší povrchovou, ultraporézní strukturu, což jej řadí do elitní rodiny, tvořené karbonáty, které se využívají v nanotechnologii. Neobsahuje vodu, ale dokáže ji absorbovat, nepropustit a využívat ji.
Póry upsalitu jsou tak nanoskopické, že jejich průměr nedosahuje ani 10 nanometrů (1 nanometr se rovná 1 miliardtině metru), což materiálu dodává zcela unikátní vlastnosti a schopnosti. Dokáže v sobě absorbovat mnohem více vody při nízké vlhkosti, než třeba materiály na bázi hydroskopických, hlinitokřemičitých minerálů, které již našly upotřebení v široké škály vědních oborů.
Tato vlastnost přispívá k mnohem rychlejší a a k enerergeticky mnohem méně náročné, přirozené regeneraci.
Nechme se překvapit, jaké vědní pole nakonec upsalit „oplodní“ nejvýznamněji.
