Lidé a neandrtálci mají z antropologického hlediska jednoho společného předka – Homo heidelbergensis. My ovšem přežili, zatímco oni nikoli. A přesto se v jednom bodě evoluce oba druhy setkali, snad i mísili a komunikovali spolu.
Výzkumníci z Institutu psycholingvistiky Maxe Plancka v nizozemském Nijmegenu zastávají názor, že fenomén řeči nebyl výsledkem jedné jediné, specifické genové mutace, ale že se rozvíjel stupňovitě po rozšiřující se spirále stovky tisíc let.
Jejich teze se opírají právě o společné genetické kořeny, které vytvořily podmínky pro rozvoj jazyka a řeči. Moderní člověk poté neandrtálce v této dovednosti začal významně předčit v mnoha parametrech (např. v rozsahu kadence řeči a její rychlosti, v syntaktické komplexnosti a slovní zásobě), což mohl být další z faktorů, který naše příbuzné dohnal na druhou vývojovou stranu nakloněné roviny.
Společensko-kulturně tomu tak jistě mohlo být, ale co fyzicky? Vykazují fosílie neandrtálců anatomické a fyziognomické znaky, nutné pro rozvoj určité úrovně řeči? Bezpochyby ano. Kapacita dýchacího, sluchového i artikulačního ústrojí se dá z ostatků celkem snadno vyčíst.
Neandrtálci často žili v malých, izolovaných tlupách, takže patrně vládli jazykovou a řečovou výbavou vzdáleně podobnou nynějším menším tradičním společnostem. Pro vnitřní potřeby tedy naprosto dostačující.
Pro nějakou významnější díru do světa ale, bohužel, již ne…