Výbuch této supernovy zaznamenaly astronomické přístroje v roce 1987 v jedné z našich sousedních galaxií – Velkém Magellanově oblaku, vzdáleném od nás přibližně 170 000 světelných let. Exploze se proto odehrála právě před tolika lety a – jak už to při skonu masivních hvězd bývá – byla naprosto kataklyzmatická.
Supernova vyzářila v jediném vrcholném okamžiku své smrti miliardkrát více energie, než se povede našemu Slunci za celý pozemský rok. Vytvořil se tzv. zbytkový oblak, který je již čtvrtstoletí intenzivně zkoumán a analyzován.
Astronomové k tomuto objevu došli po studiu dat, která jim téměř nepřetržitě dodávají výkonné vesmírné dalekohledy a teleskopy, v prvé řadě Herschelova vesmírná observatoř a chilský radioteleskop ALMA z atacamské pouště.
A zjistili tak časovou osu příběhu, který je dovedl k současným znalostem o stavu vybuchlé hvězdy. Titánská exploze nejprve rozesela prvky a částice bývalé hvězdy do okolního vesmíru ve formě žhavé plazmy. A nyní tedy zbytkový plyn významně zchladnul – a to tak, že opravdu neuvěřitelně, místy se jeho teplota pohybuje mezi -250 až -170 stupni páně Celsia.
A to už je mráz a led, srovnatelný třeba s povrchem Pluta na hranicích sluneční soustavy.
V plynu se poté zformovaly molekuly a některé z nich separátně zkondenzovaly do pevných zrnek tzv. „kosmického prachu“. „Ze supernovy 1987A se nám stává supermrazák,“ zní odlehčené a vzrušivé hlasy astronomických expertů.
Za 26 let vyprodukoval tento mračný zbytek tolik prachu a pevných částic, že by z nich bylo možno „slepit“ 250 000 Zemí. Až doteď si přitom astronomové mysleli, že zbytky po supernově obsahují pouze vysoce energetický atomový plyn a nyní zjistili, že je vše poněkud jinak.
Tento objev významně pomůže astronomům zjistit, jakým způsobem supernova distribuuje vesmírný „stavební materiál“ a plní galaxie plyny, prachem a pevnými částicemi tak, aby se z nich zrodily nové hvězdy a planety. Carl Sagan kdysi řekl, že jsme všichni stvořeni a složeni z hvězd.
Zde může ležet (a pohybovat se) důkaz.
