Pavouci jsou známí především svou jedinečnou evoluční inovací, kterou je pochopitelně tkaní pavučin. Většina teorií, které měly vysvětli nebývalou ekologickou úspěšnost této skupiny, se pochopitelně opírala právě oni.

Pavouci jsou všude zkrátka proto, že se naučili chytat svou kořist jedinečným způsobem, v němž jim nikdo nedokáže konkurovat. Takové vysvětlení je jistě velmi elegantní a nejspíše i správné, naráží však na jeden problém.

Zhruba polovina všech druhů pavouků totiž složité splétání sítí vzdala a svou kořist překvapuje ze země.

Vědci vedení Stanislavem Gorbem z univerzity v Kielu nedávno popsali další adaptaci, která pavoukům podle všeho v jejich evoluci velmi napomohla. Jsou jimi speciální shluky chloupků (sét) na koncích jejich nohou, zvaných skopuly.

Jejich existence je vědcům pochopitelně známá již dlouho a většinou je považována za adaptaci pro lezení na kluzkých površích. Závěrem německo-švýcarského týmu však bylo, že k nebývalému rozvoji skopul došlo právě u těch skupin, které opustili (a nebo ani nikdy nezvládali) tkaní sítí. Skopuly tedy podle nich sloužily primárně jako adaptace pro chytání potravy.