Mozartův Koncert pro flétnu v G-dur je žluto-oranžový, jeho Requiem v D-mol zase tmavě šedé. Podle vědců z Berkeley vedených psychologem Stephenem Palmerem nejde o náhodu. Pro to, aby otestovali schopnost lidského mozku „vybarvovat si“ slyšenou hudbu, využili barevnou škálu o 37 barvách a řadu skladeb klasické hudby v pomalém i rychlém tempu a durových a molových stupnicích.
Jejich respondenti byli jak Američané (různého etnického původu), tak Mexičané neovládající anglický jazyk. Napříč oběma kulturami se ukázalo, že lidé si tendenci spojovat veselejší a rychlejší hudbu s živějšími barvami, zatímco pomalejší hudba v molových tóninách je většinou pociťována jako tmavější.
Podle vědců existuje souvislost mezi excitací jedné nervové dráhy a vytvořením asociace v jiné. Tento jev, na němž je ostatně založena velká část působení řady výtvarných uměleckých děl, se nazývá synestezie.