Sny jsou pro vědce tak trochu černou skříňkou. Každý ví, že musí mít nějaký obsah, o jeho detailech však tušíme jen málo. Jak tedy může takový pohled do vnitřku černé skříňky vypadat? Potíž je v tom, že pohled do hlavy spícího člověka není příliš jednoduchý.
Přístroj, který se k tomuto účelu nejčastěji používá, funkční magnetická rezonance, je příliš hlučný na to, aby dokázal zaznamenat procesy v mozku spáče během REM fáze, kdy je snění na vrcholu. Lidé prostě v hlučném stroji neusnou natolik často, aby bylo možné sebrat dostatečné množství vzorků.
Vědci se proto k obsahu snů dostávali tak, že své dobrovolníky budili a okamžitě po nich chtěli převyprávět obsah snu. Tímto si vytvořili jakýsi „slovníček“ snových motivů. Poté vzali obrázky, zobrazující snové scény, a ukazovaly je osobám v bdělém stavu.
Během toho monitorovaly aktivitu jejich mozku a vytvořili tak „slovníček“ mozkové aktivity.
Potom srovnali tento slovníček s tím, co se jim podařilo zaznamenat v hlavě spícího člověka. Ukázalo se, že sen bylo možné s použitím takového slovníčku dobře vyložit. Vědci například poměrně dobře zaznamenali, když se v mysli snící osoby vynořil obraz dívky či knihy.
Podle vědců ukazuje jejich objev přinejmenším to, že procesy v bdělém a snícím mozku nejsou v principu odlišné.