V průběhu marsovské geologické epochy noachianu (před 4,2 – 3,5 miliardami let) byla teplota povrchu Marsu již natolik nízká, že se zde mohla udržet voda v kapalném skupenství. Vrstvy jílu, které v této době vznikly a jsou doposud dobře patrné, proto mohly vzniknout díky činnosti vody.
Vědci uvažovali v podstatě o dvou mechanismech. Prvním byla činnost vody ležící na povrchu (tedy něco jako dna moří či jezer), druhým pak probublávání vody vzhůru z hydrotermálními průduchy. Oba tyto způsoby vzniku jílu se teoreticky mohly stát kolébkou jednoduchých živých forem.
Tyto teorie se však nedávno pořádně zakymácely. Alain Meunier z univerzity v Poitiers ve Francii a jeho kolegové z Kalifornského technologického institutu v Pasadeně zveřejnili studii, podle níž se řada marťanských jílovitých minerálů chemicky velmi podobná jílům z atolu Muroroa ve Francouzské Polynésii, které vznikly zchladnutím lávy.
Existuje však ještě jeden závažný důvod pro opuštění „teorie jezer“. Vrstvy jílů na Marsu jsou silné až několik set metrů, což je pro jezerní sedimenty či hydrotermální průduchy přeci jen příliš mnoho.
Mezi oběma teoriemi by mohla rozhodnout analýza minerálů pod silným mikroskopem. Ani Curiosity, ani Opportunity však tak vhodný přístroj na své palubě nemá.