Jak zvířata léčí sama sebe aneb Zvířecí doktoři

Kořeny léčení pomocí lektvarů, vyrobených z nejrůznějších bylin, hub či dalších přírodnin ve skutečnosti nesahají pouze k „šamanům“ či babkám kořenářkám. Ačkoliv to možná řadu lidí překvapí, spolupráci s nejrůznějšími rostlinami si dokázala vyvinout skutečně dlouhá řada zvířat, táhnoucí se od hmyzu po naše nejbližší příbuzné. A výsledky výzkumů jejich léčitelských schopností zajímají nejen biology, ale i lékaře a farmaceuty.

Kdy se zvíře stane „lékařem“?
Viděli jste někdy svého psa, jak se nažere trávy a poté zvrací? Všimli jste si někdy ptáků, jak do svých hnízd zanášejí čerstvé bylinky? Viděli jste nějaké domácí či divoké zvíře, které pojídalo hlínu? Pak jste se možná stali svědky jevu, jehož zkoumání začíná být mezi vědci nejrůznějších oborů v posledních letech velmi v kurzu. Zákrutami jeho poznání vás nyní provede 21. STOLETÍ.

Složitě znějící odborný název (zoo)farmakognoze naznačuje mnoho z jeho podstaty. Vědci bádající v této oblasti se snaží inspirovat schopností zvířat užívat nejrůznější přírodní látky (většinou rostlinného původu, ale i řadu dalších) k léčení všemožných neduhů.
Odhalují tak nejen fascinující a nečekané schopnosti zvířat, ale pátrají i po důležité inspiraci, která by v budoucnu mohla napomoci v boji s řadou zdravotních problémů nejen zvířat, ale i lidí.

Rostliny hrají prim
„Z evoluční perspektivy je zachování vlastního zdraví jedním ze základních principů přežití. Měli bychom tedy očekávat, že u všech současných druhů nalezneme širokou paletu způsobů, jimiž se ve svém prostředí chrání proti predátorům a parazitům,“ vysvětluje základní princip   zoofarmakognoze primatolog  Michael A. Huffman, který působí na Institutu pro výzkum primátů v japonském Kjótu. Snad nejvíce „barev“ mají na takové široké paletě k dispozici rostliny.
Schopnost nejrůznějších živočichů (včetně člověka) využívat léčivou sílu rostlin má pochopitelně jednu základní podmínku. Rostliny musejí obsahovat látky, které mohou být ostatním prospěšné. Důvod, proč by tomu tak mělo být, lze pochopitelně také hledat v evoluční minulosti.
Rostliny sice dokážou být velmi aktivními hráči, v přímém souboji s nenechavými býložravci však přece jen tahají za kratší konec. Bezbranné však rozhodně nejsou.

Výzbroj pro nerovný souboj
Citlivým pyskům zvířat se mohou znechutit např. nejrůznějšími trny, háčky či povlaky, nebo se rostliny mohou vybavit látkami, které přinutí býložravce, aby si na tu či onu bylinu příště nechali zajít chuť.
Taková chemická ochrana funguje pochopitelně nejen proti zvířatům, která se živí jejich těly, ale i proti parazitům či patogenům, kteří mají v plánu získávat své živobytí z jejich těl. Většinou jde tzv. „sekundární metabolity“, tedy látky přímo nesouvisející s bezprostředním přežitím rostliny, které jsou spíše „vedlejším“ produktem jejich látkové přeměny (např. fenoly, terpeny atd.).

Za vším hledej parazita
Evoluční „závody ve zbrojení“ mezi hostiteli a parazity daly vzniknout řadě schopností rostlin bránit se atakům nevítaných vetřelců, ale rozjely i „další kolo zbrojení“. Tentokrát se ovšem nejedná o zápasy mezi rostlinami a živočichy, ale mezi živočichy a jejich parazity, ať už z řad živočichů samotných (např. nejrůznějších „červů“, zejména z kmenů hlístic a ploštěnců) či bakterií, prvoků a hub.
Hostitelé jsou svými parazity, kterých se vždy najde dost, nuceni k tomu, aby doslova či v přeneseném smyslu prchali z jejich dosahu. Často se však stává, že parazit je zkrátka schopnější než jeho hostitel.
Právě v tomto okamžiku může nastoupit to, čemu v případě lidí říkáme léky, v případě zvířat přirozené farmakognózie (-gnoze?). Díky své inteligenci, která je každému ze živočichů vrozená v různé míře, mohou cíleně využívat látky, jež si rostliny vytvořily, na svou vlastní obranu. Abychom však nepodléhali iluzi, že zvířata jsou schopná tak komplikovaného plánování – často jde o látky, které se v rostlině vyskytují náhodou a také náhodou zabírají jako léčivo.

Hlavolam pro býložravce
Jedno japonské přísloví zní: „Medicína a jídlo mají stejný původ.“ A jelikož většina „léků“ pochází z rostlin, musí mít takový „přírodní lékař“ nejprve rostliny (či jiné přírodniny) v jídelníčku. Jak se však z prostého býložravce stane „lékař“?
Tento proces není jednoduchý a musí postupovat po jednotlivých krocích. Podle skotského veterináře a specialisty na choroby volně žijících zvířat, prof. Michaela M. Hitchingse ze zemědělské univerzity ve skotském  Edinburghu,  je nejprve třeba, aby si zvíře samo uvědomilo, že je napadeno parazity.
Taková věc není jistě jednoduchá – zkuste například vysvětlit dvouletému dítěti (a většina zvířat na tom není podle běžného mínění s rozumovými schopnostmi o mnoho lépe), že má v těle parazita, kterého se musí zbavit. Ke stanovení vlastní diagnózy mají zvířata navíc velmi omezené prostředky, například pozorování svých vlastních výkalů.

Klíč je ve správném výběru
Cesta zvířete od pochopení vlastních problémů k alespoň pokusu o jejich uspokojivé vyřešení je však stále velmi spletitá.
Podle profesora Hitchingse je prvním krokem k setřesení parazitů pochopení, kde všude na ně  mohou tito nevítaní  nájemníci číhat. Někteří se do těla dostávají s vodou, jiní číhají např. na rostlinách, kterými zvířata procházejí nebo jimiž se živí.
Spolu s výběrem správné potravy (chutné versus nechutné či dokonce jedovaté rostliny) je útěk před parazity velmi důležitým evolučním tlakem na zvyšování mentálních schopností. K tomu, aby se zvíře stalo samo sobě doktorem, musí nakonec udělat ještě velmi významný krok – musí informace o svém zdravotním stavu propojit se svou schopností rozpoznávat vhodnou a nevhodnou potravu ve svém okolí.
Zní to příliš fantasticky? Je skutečně možné, že jsou zvířata něčeho takové schopná? Na tuto otázku není snadné odpovědět a vědci musejí rozplétat tyto tajemné vztahy díky velmi bedlivému pozorování.

Pomoc pro člověka i domácí zvířata
Pozorováním lékařských schopností zvířat se lidští šamani a léčitelé inspirují skutečně od pradávna. Můžeme však získat z takového pozorování důležité informace i v dnešní době, kdy je vědecky podložená medicína rozvinuta více než kdykoliv jindy v minulosti lidstva? Odpověď je nasnadě: Snad nikdy nebyla lepší příležitost! Jednou z největších hrozeb současnosti je zvyšující se rezistence bakterií vůči antibiotikům. Tento problém pochopitelně netrápí jen lidi, ale i zvířata, ta domestikovaná pochopitelně nevyjímaje. Rostliny však skrývají i potenciál pro léčbu dalších strašáků lidstva, jako např. rakoviny či autoimunitních potíží.  K využití léčivého potenciálu bylin užívaných nejen zvířaty, ale i lidmi v nejrůznějších lidových medicínách se však musí spojit řada vědců z dříve oddělených oborů, jako je zoologie, botanika, chemie či farmakologie. Do hry jsou však vtaženy i nauky takzvaně „humanitní“, zejména etnologie (? viz níže!) a její dílčí disciplíny jako je (etno)botanika či (etno)lingvistika.

Léčitelé napříč přírodou

Rodokmen fenoménu „přírodního léčitelství“ lze stopovat do hluboké minulosti. Kdo by však pátral pouze v minulosti lidského rodu, zůstal by příliš na povrchu. Nejrůznější typy spolupráce živočichů s rostlinami a jejich léčivou mocí lze najít i u tvorů, které máme tendenci považovat za primitivní. 21. STOLETÍ vás nyní seznámí s těmi, na které si již věda stihla „posvítit“.

Konzumování rostlin či jiných přírodnin (hub, hlíny atd.) k léčebným účelům je pro schopnosti etologů (?), neboli odborníkům na chování zvířat, skutečným prubířským kamenem. Musejí totiž správně odhadnout, kdy zvířata pojídají rostliny nahodile (tedy pro obživu) a kdy jde o skutečně cílené chování, spojené s rozpoznáním léčivých schopností.
Vědecké poznání není lemováno jen úspěchy, ale také někdy až cimrmanovským ohledávání slepých uliček lidského poznání, a skutečně věrohodně vědecky potvrzených pozorování proto stále není mnoho.
Současný stav vědeckého poznání je však jistě jen špičkou ledovce a skutečný stav věci možná daleko přesahuje naši představivost.

I.Šestinozí léčitelé – hmyz (Insecta)

Hmyz je nejúspěšnější skupinou mezi živočichy všech dob. Obrovské množství druhů a také velmi dlouhý čas, který měla tato skupina pro svou evoluci k dispozici, tvoří jakousi přirozenou laboratoř přírody, představující pro vědce prakticky nekonečnou studnici nápadů. U hmyzu, z nějž většina druhů patří mezi fytofágy čili býložravce, se spolupráce s rostlinami na brzdění ataku nevítaných vetřelců přímo nabízí.
V poslední době se objevilo hned několik velmi dobře zdokumentovaných případů.

Přástevníci proti mouchám
Velmi zajímavé výsledky přineslo detailní pozorování larev nočních motýlů přástevníků druhu Grammia incorrupta, které publikovali vědci pod vedením Michaela S. Singera z Wesleyan University v Middletownu v americkém státě Connecticut.
Larvy motýlů trápí velmi nepříjemný nepřítel – larvy parazitických much kuklic či vosiček lumčíků. (Přesněji řečeno jedná se o tzv. parazitoidy, tedy organismy, které svého hostitele konzumují zaživa, až jej nakonec usmrtí.)
Obrana proti této zákeřné strategii je možná díky jedu, alkaloidu pyrrolizidinu, který larvy získávají ze svých živných rostlin. Larvy přástevníků jsou však tzv. potravní generalisté, a nemají tedy problém konzumovat většinu rostlin, jež jim přijdou do cesty.
Vědci však zjistili, že napadeným housenkám se změní „chutě“ a začnou s větší pravděpodobností konzumovat rostliny, které jsou toxické i pro ně. Přetrpět trochu nepohodlí se jim však zjevně vyplatí.

Vybíraví monarchové
Motýli monarchové stěhovaví (Danaus plexippus) jsou oproti přástevníků téměř vyhranění potravní specialisté. Jsou ochotní konzumovat pouze rostliny rodu klejich (r. Asclepias), obsahující nejrůznější toxické látky. Řada studií ukázala, že motýli dokážou látky z nich využívat nejen ke své obraně, ale syntetizovat z nich i feromony, nutné pro hladký průběh svých námluv.
Motýli však nevyužívají rostlinné toxiny jen k obraně proti predátorům. Na sklonku loňského roku publikoval tým vědců pod vedením francouzského entomologa Thierry Lefèvra, který dnes působí na Emory University v americké Atlantě, studii, v níž  jeho tým zkoumal schopnost motýlů bojovat s parazitickým prvkem parasite Ophryocystis elektroscirrha. Ten napadá vajíčka a larvy motýlů. Vědci dospěli k závěru, že nakažené samičky motýlů kladou svá vajíčka přednostně na druh klejichy Asclepia currasavica, u něhož je obsah toxických kardenolid-glykosidů až 17x vyšší než u jiných druhů. Jejich vajíčka jsou tak před parazitickými prvoky mnohem lépe chráněna.

Spojenectví mravenců s jehličnany
Největší hody mají paraziti u hostitelů žijících ve velkých počtech na jednom místě. Jejich hody se ještě umocní, když jsou si všichni hostitelé blízce příbuzní, a mají tudíž nízkou genetickou variabilitu. Malá různorodost genetické výbavy totiž snižuje pravděpodobnost, že se mezi členy společenství najde alespoň několik jedinců, kteří by byli schopní atakům parazitů odolat a položit tak základ nové, vůči parazitům již odolné generaci.
Obě podmínky splňuje řada druhů společenského hmyzu z řádu blanokřídlých (mravenci, vosy, včely). Společenský život však umožňuje vytáhnout na parazity jinou, samostatně žijícím druhům neznámou zbraň.
Právě takové chování pozorovali švýcarští entomologové pod vedením Philippa Christea z univerzity v Lausanne u mravenců druhu Formica paralugubris, jejichž larvy jsou vystaveny bakteriím Pseudomonas fluorescens. Dospělce přidává do svého seznamu obětí ještě plíseň Metarhizium anisopliae. Mravenci se těmto nepřátelům dokážou bránit s využitím kousků pryskyřice z jehličnatých stromů, které si nosí do svého hnízda. Tato pryskyřice je totiž bohatá na těkavé látky s antibakteriálními a antifungicidními účinky.

Jak larvy much „vypalují červa“?
Objev, který se nedávno podařil u mušek octomilek, je hezkým příkladem, že ne všechny přírodní léky mají původ u jen rostlin. Jejich larvy se vyvíjejí v prostředí doslova nasáklým alkoholem.
Ten vzniká v důsledku činnosti hub kvasinek, živících se rozkládáním cukrů obsažených v ovoci. Alkohol je však pro larvy hmyzu stejně jako pro jakékoliv jiné organismy toxický. Jenže larvy mušek se i v takto jedovatém prostředí pohybují bez velkých problémů – dokázaly si totiž vytvořit sadu enzymů, díky nimž jej umějí rozložit.
Totéž ovšem neplatí pro jejich úhlavní nepřátele – vosičky druhu Leptopilina heterotoma. Entomolog Todd Schlenke z Emory University v americké Atlantě nedávno sledoval, zda se nemohou larvy drozofil vůči parazitům, kteří se je chystají sníst zaživa, účinně bránit právě pomocí alkoholu.
Jeho pozorování přinesla nakonec velmi zajímavé výsledky. Larvy much nejenže vosičky odpuzují alkoholem, ale dělají to navíc cíleně až poté, co do nich vosička naklade svá vajíčka. Menší dávka jim tedy doslova pomůže „vypálit červa“.

II.Okřídlení milovníci bylinek – ptáci

Řada lidských přísloví či dokonce nadávek svědčí o tom, že lidé ptákům nikdy příliš vysoké mentální schopnosti nepřisuzovali. Výzkumy řady ornitologických týmů z celého světa však v posledních letech ukázaly, že ptáci jsou schopní neuvěřitelně dobře plánovaného chování. V posledních letech se objevilo i několik důležitých pozorování léčebného chování.

Fígl špačků na posílení imunity

Špačci obecní (Sturnus vulgaris) jsou známí tím, že do svých hnízd zaplétají kromě suché trávy i čerstvá těla rostlin, často bohatých na nejrůznější těkavé látky. Tato zvláštnost vzbudila podezření ornitologů z Oddělení pro ornitologický výzkum při Ústavu Maxe Plancka v bavorském Seeweisenu, kteří se rozhodli význam tohoto zvláštního chování podrobit přísným testům.
Vědci pod vedením Helgy Gwinnerové nahradili 148 jejich přirozených hnízd umělými. Do poloviny z nich umístili bylinky, druhou polovinu ponechali bez nich. Následně pak sledovali nejrůznější parametry ptáků, jako je tělesná hmotnost, počet vnějších parazitů (vší, blech, roztočů) a také řadu imunologických charakteristik, které lze vyčíst z krevních vzorků.
Detailní pátrání nakonec ukázalo, že počet vnějších parazitů se u „léčených“ ptáků sice nesnížil, přesto však lépe prospívali. Rozbor krve ukázal, že imunitní systém ptáků byl přítomností „bylinek“ nakopnut tak, že se vůči oslabování parazity stali odolnějšími.

Sýkorky to rády voňavé

Sýkory modřinky (Cyanistes caeruleus), které žijí na středomořské Korsice, jsou podobně jako špačkové známé tím, že do svých hnízd vplétají aromatické byliny. Vybírají si prakticky stejné druhy jako lidé (levanduli, mátu, smil italský). Tato zvláštnost upoutala mladou ornitoložku Adèle Menneratovou z univerzity ve francouzském Montpellieru natolik, že se vášeň sýkorek pro voňavé bylinky rozhodla v rámci svého doktorského studia zkoumat do detailů.
Podle závěrů vědeckého týmu, který vedla, ovlivnila přítomnost bylinek kondici ptáků zásadním způsobem. Nešlo však o ptáky dospělé, ale o krmená mláďata. V hnízdech „ošetřených“ přítomností bylinek se mláďatům rychleji vyvíjelo peří i rychleji přibývala na váze. Rozbor krve také ukázal, že se u ptáčat zvýšil celkový počet červených krvinek.

Mravenci jako ptačí spojenci?
U řady zpěvných ptáků (celkově vědci napočítali až 250 druhů) se vyskytuje zvláštní chování, které odborníci nazývají „anting“ (tedy česky něco jako „mravencování“), při němž si ptáci roztírají těla mravenců po peří. (Některé druhy dělají stejnou věc se stonožkami či larvami můr hranostajníků vrbových).
Vědci se domnívali, že kyselina mravenčí, která je obsažena v jejich tělech, by mohla zbavovat ptáky parazitů. Americké ornitoložky Hannah C. Revisová a Deborah A. Wallerová z Old Dominion University v Norfolku ve státě Virginia však nedávno prokázaly, že koncentrace této látky v mravenčích tělech je příliš malá na to, aby jakkoliv ovlivnila tempo množení parazitů. Toto zvláštní chování tedy zatím zůstává bez jednoznačného vysvětlení. Ornitolog z Cornellovy univerzity Thomas Eisner však nedávno informoval o chování amerických sojek chocholatých, které podle něj tímto způsobem zbavují mravence jejich nechutných součástí, aby je mohly lépe pozřít.


III. Nepotlačitelná chuť na hlínu

Konzumace hlíny, oblázků či olizování nejrůznějších materiálů bylo pozorováno již přinejmenším u 50 druhů zvířat (divoce žijících i zdomácnělých), člověka nevyjímaje. „Chuť na hlínu“ lze pozorovat napříč nejrůznějšími skupinami, což naznačuje, že se nemůže jednat o náhodu, ale o důležité chování, které může plnit významnou léčitelskou funkci.

Pestrá paleta pojídačů hlíny

Pojídání hlíny (tzv. geofágie) je fenomén dobře známý zoologům, antropologům i psychiatrům, zkrátka všem, kdo pozorují chování zvířat i lidí.
Při této činnosti byli pozorováni jak naši nejbližší příbuzní, tedy primáti (šimpanzi, paviáni, vřešťani, chápáni, malpy), sudokopytníci, sloni, tapíři, ptáci (zejména jihoameričtí papoušci), ale i motýli či korýši stejnonožci.
Nápadné rozšíření toho na první pohled zvláštního zvyku nutí vědce k zamyšlení, jakou funkci by mohlo pojídání hlíny plnit. Jde zvířatům či lidem o zdraví? Získávají z půdy živiny při nedostatku potravy? Pojídají hlínu, protože jim zkrátka chutná? A jde vlastně všem pojídačům hlíny o totéž? Na tyto otázky musejí vědci opět odpovědět prostřednictvím velmi přesného pozorování i analýz obsahu půdy.

Přirozené napravování žaludku
Teorií, které se snaží vysvětlit, proč se geofágii věnuje tolik zvířat z tak navzájem nepříbuzných skupin, existuje celá řada. První a nejjednodušší z nich považuje hlínu prostě za náhražkovou potravu v době hladomorů. I když její výživná hodnota jistě není velká, část obsahu organických látek strávit lze. Látky obsažené v hlíně mohou také sloužit jako doplněk stravy. Řada studií naznačila, že k pojídání hlíny se lidé (a také různé druhy primátů) uchylují v situacích, kdy je třeba doplnit důležité prvky, jako je železo či zinek.
Hlína, či spíše nejrůznější jíly (např. kaolín) mohou plnit i jiné účely, které nelze označit jinak, než jako léčení sebe sama. Svou schopností vázat na sebe nejrůznější látky mohu napomoci v boji proti střevním potížím způsobeným jak bakteriemi či parazitickými „červy“ (hlísticemi) či upravování pH v trávicím traktu (snižování kyselosti). Právě z tohoto důvodu se v současné humánní medicíně užívají vyčištěné jíly jako je např. Smecta.

Živočišné uhlí pro opice
K poslednímu důležitému vysvětlení geofágie je třeba připomenout si evoluční fenomén „závodů ve zbrojení“. Opět půjde o vztah mezi rostlinami a jejich požírači. Rostliny si na svou obranu vyrábějí nejrůznější jedy, které mají živočichy od jejich pojídání odradit. Řada živočichů však díky své inteligenci dokáže přejít do odvety, s níž jim napomůže právě pojídání hlíny. V mnoha případech se dokonce může jednat o boj s nežádoucími vedlejšími účinky rostlinných léků.
Africké opice guerézy zanzibarské (Piliocolobus kirkii) zašly dokonce ještě dále. Antropolog Thomas Strushaker z Dukeovy univerzity v Durhamu v Severní Karolíně v USA pozoroval tyto hbité primáty, jak si dokážou poradit s detoxikací listů mandloní a mangovníků, které jsou bohaté na zdraví ohrožující fenoly.
Guerézy nevyužívají hlínu, ale dřevěné uhlí, které v pralesích vzniká spontánně při požárech. Chemická analýza ukázala, že zatímco výživné proteiny se z potravy v trávicím traktu uvolňují, fenoly se vážou na dřevěné uhlí.

Lidé se stračí povahou
*Latinský název straky (r. Pica) se stal inspirací pro pojmenování velmi zvláštního jevu, jehož příčinám se lékaři (zejména psychiatři) snaží již mnoho let porozumět.  Podobně jako straky odnášejí do svých hnízd rozličné předměty, z nichž řadu i zkonzumují, jsou lidé postižení pikou náchylní ke konzumaci nejrůznějších, s výživou na první pohled nijak nesouvisejících látek a předmětů.
*K nejznámějším a nejrozšířenějším případům patří např. trichofágie (pojídání vlasů či vlny), pagofágie (pojídání ledu), koprofágie, (pojídání výkalů) či xylofágie (pojídání dřeva nebo papíru).
*Příčinou této poruchy může být psychické onemocnění (schizofrenie, autismus) či kulturní zvyklosti.
*Z podrobného srovnání stovek zdokumentovaných případů, které v loňském roce publikoval tým vědců pod vedení Sery Youngové z Cornellovy univerzity, vyplynulo, že nejpravděpodobnějším vysvětlením pojídání hlíny u lidí nejrůznějších etnik je ochrana (zejména těhotných žen) před parazity a patogeny.

I naši nejbližší příbuzní jsou bylinkáři

Výzkum živočichů, kteří jsou ze všech živých tvorů našimi nejbližšími příbuznými, může napovědět nejvíce o nás samotných a o směru, jímž by se budoucí výzkumy lidských léků měly ubírat. Poslední zprávy ze života šimpanzů a goril, žijících v Ugandě, respektive ve Středoafrické republice naznačují, že „bylinkářství“ se zvířata učí stejně jako lidé.

Pozorování lidoopů v divoké přírodě přineslo jedny z nejvíce vzrušujících zpráv o životě zvířat, jaké se v průběhu 20. století objevily.
Velký díl pionýrské práce vykonaly v této vědecké oblasti ženy: Diane Fosseyová se zabývala pozorováním goril (ano, správně se vám vybavují Gorily v mlze), Birutė Galdikasová se specializuje na orangutany, Jane Goodalová je světovou expertkou ve výzkumu divoce žijících šimpanzů.
Byla to právě Goodalová, která společně se svým kolegou Richardem Wranghamem z Harvardovy univerzity jako první pozorovala šimpanze při pojídání nechutných rostlin. Jejich pozorování položily základy nové disciplíně, zoofarmakognozi, která se zdárně rozvíjí.

Pionýr ve slepé uličce
V roce 1972 si britský primatolog Richard Wrangham působící na Harvardově univerzitě v USA při pozorování v rezervaci Gombe Stream Reserve v Tanzanii všiml, že šimpanzi pojídali listy rostliny rodu Aspilia (podobné a příbuzné našich léčivek arnik).
Zvířata je zjevně nepojídala jako potravu: nejprve je očichávala, pak opatrně uždíbla lístek a následně pokrčila nos tak, že nebylo pochyb o tom, jak odporně asi rostlina chutná. Wrangham navíc věděl, že stejnou rostlinu používají k léčení i místní domorodci, a přirozeně jej proto napadlo, že ji šimpanzi užívají jako lék, který má z jejich těla vyhnat parazitické hlístice zubovky (r. Oesophagostomum) a tasemnice r. Bertiella.
Jak by ovšem k něčemu takovému mohlo dojít? Podle Wranghamovy představy si zvířata tímto způsobem přivodila průjem, který vypudil z jejich těla jak zbytky potravy, tak střevní parazity.

Listy s háčky k snídani
Pátrání po rostlinách a způsobech, jimiž svým konzumentům napomáhají v boji s parazity, se brzy začala věnovat řada dalších vědců v čele s novým lídrem nově vzniklého oboru zoofarmakognoze,  Michaelem A. Huffmanem z univerzity v Kjótu.
Společně s řadou kolegů postupně objevil na 40 dalších druhů rostlin, které šimpanzům zjevně neslouží jako obživa, ale jako lék.
Hypotézu o léčivém významu průjmu se sice nepodařilo potvrdit, Huffman si však všiml jiné věci. Rostliny si totiž k boji s nevítanými drobnými požírači vytvořili ještě jeden způsob obrany – drobounké háčky. Šimpanzi žijící divoce i v zajetí byli pozorováni, jak opatrně pojídají listy tak, aby je v ústech nerozdrtili na kaši, ale spolkli je v kuse. Ke komplikovanému polykání celých listů dochází navíc poměrně časně zrána, kdy mají zvířata ještě prázdný žaludek. Takový čistič střev, na jehož háčky se v trávicím traktu nachytají jak červi, tak jejich vajíčka, pracuje potom s mnohem větší efektivitou.

Bylina pro vypuzení červů
Hlavní pozornost vědců okolo Michaela Huffmana se brzy soustředila na jednu konkrétní rostlinu ve vědeckém světě je známou jako Vernonia amygdalina.
Tato rostlina patří podobně jako Aspilia do příbuzenství našich léčivek, jako jsou pampelišky či arniky, a v řadě afrických zemí je odpradávna jako léčivka využívána.
Šimpanzi žijící v národním parku Mahale Moun(s?)tains  na ostrých svazích jezera Tanganjika v Tanzanii si navíc stonky rostliny většinou pečlivě oloupou a konzumují pouze hořkou dužinu. Když vědci poslali vzorky těchto rostlin k podrobnému rozboru do laboratoře, vyšlo najevo, že se jedná o přirozené léčivo na chemické bázi. Obsahuje i látky, které výrazně zhoršují schopnost parazitů množit se. (Četnost vajíček se v šimpanzích výkalech snížila o celých 88 %!).
Další pečlivá pozorování ukázala, že šimpanzi si velmi pečlivě vybírají, kdy budou rostliny pojídat. Nejvíce se jim věnují na vrcholu období dešťů (prosinec–leden). Tehdy také kulminuje výskyt parazitických hlístic.

Šimpanzi versus gorily
Množící se další a další pozorování sebeléčitelských schopností šimpanzů nastolila důležitou otázku: Je toto chování zvířatům vrozené, nebo je nutné, aby se jej učili od ostatních? S odpovědí může napomoci pozorování různých druhů lidoopů v jejich přirozeném prostředí.  Právě takovou rozsáhlou studii publikoval na sklonku loňského roku tým francouzských vědců vedených Shelly Masiovou z Národního přírodovědeckého muzea v Paříži. Vědci po dobu téměř jednoho roku pozorovali dva druhy velkých afrických lidoopů – gorily nížinné ve Středoafrické republice a šimpanze učenlivé v Ugandě.
Francouzi si záměrně zvolili druhy, jejichž složení potravy se od sebe velmi liší. Zatímco gorily jsou z velké části vegetariány, šimpanzi mají jídelníček podstatně širší.
Tento rozdíl se však pochopitelně odráží i v jejich fyziologii. „Zažívací trakt goril snese větší zátěž v podobě slabých jedů, šimpanzi musejí být při krmení výrazně obezřetnější,“ vysvětluje dr. Masiová.

Žhavé novinky z Afriky
Výběr neobvyklých složek šimpanzího jídelníčku byl 2x vyšší, než tomu bylo u goril. Šimpanzi však zároveň mnohem více riskují. Díky svému méně specializovanému zažívání je u nich podstatně pravděpodobnější, že si při výběru nestandardní potravy pořídí menší či větší otravu.
Jak je tedy možné, že se šimpanzi i přes tento riskantní způsob života prakticky nikdy neotráví? Vědci vypozorovali, že šimpanzi se stejně jako gorily věnují správnému výběru jídla. Méně času však tráví pozorováním svých vrstevníků a soustředí se na starší a úspěšné členy skupiny, kteří jsou v nejlepší kondici.
Podle francouzských vědců je právě v těchto dvou skutečnostech, které charakterizují život šimpanzů, třeba hledat kořen nesmírných úspěchů, kterých ve schopnostech léčit sebe sama dosáhli lidé.
„Naším závěrem je, že schopnost léčit sebe sama se u našich předků objevila jako důsledek vysoké schopnosti učit se a trávicího traktu, který postrádá specializaci na rostlinný typ potravy,“ shrnují francouzští odborníci. Tyto společné předky jsme nejspíše sdíleli již se šimpanzi, zatímco gorily stojí se svou úzkou vegetariánskou specializací opodál. Výzkum našich nejbližších příbuzných tak opět napověděl mnohé o nás samých a o naší vlastní (evoluční) historii.

Lék pro nenarozené lemury
*Užívání rostlin k léčebným účelům se nejsnadněji prozradí tak, že jde o chuťově velmi nevábnou stravu, k jejímuž konzumování se zvířata musejí přemlouvat.
*K takovým patří i listy bohaté na taniny, česky třísloviny.
*Tým vedený Michaelem Huffmanem pozoroval samičky lemura sifaky malého (Propithecus verreauxi), žijící v pralesích Kirindy na západě Madagaskaru, kterak konzumují listy rostlin bohatých právě na tyto chuťově nevábné látky.
*Na tom by koneckonců nebylo nic tak úplně zvláštního, taniny jsou známé svou schopností ničit parazity.
*Samičky, které Huffman se svými kolegy pozoroval, byly však březí.
*To jej vedlo k hypotéze, že budoucí matky konzumovaly tyto rostliny záměrně, aby ochránily svá ještě nenarozená mláďata.
*Když vědci srovnali počet potratů ve skupině, která přírodní lék konzumovala, s těmi, které jej nedostávaly, zjistili, že žvýkání rostlin bohatých na taniny skutečně zachránilo život řady lemuřích mláďat.
*Lemuři se tak stali prvními živočichy, u nichž bylo pozorováno sebeléčení březích samic.

Malá tabulka šimpanzích léků

Druh a systematické zařazení    konzumovaná část    účinky

Antiaris africana (růžovité)        listy            protinádorové

Aspilia mosambicensis        listy            odčervování
(složnokvěté)

Cordia abyssinica (brutnákovité)    dřeň            antimalarikum,
antibakteriální účinky

Ficus capensis (růžovité)        listy            antibakteriální účinky

Ficus natalensis (růžovité)        kůra            protiprůjmové účinky

Ficus urceolaris (růžovité)        listy            odčervování

Ficus exasperata (růžovité)    nezralé plody        odčervování, snižování kyselosti v             žaludku

Lepisantes senegalensis
(mýdelníkovité)            listy            antimalarikum

Psychotria mahonii            kořeny            antimalarikum
(hořcotvaré)

Vernonia amygdalina
(složnokvěté)                stonky             odčervování

Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Ohněm proti rozsáhlým požárům

Ohněm proti rozsáhlým požárům

Globální klimatické změny způsobují, že dlouhá suchá období nejsou ničím...
Podaří se zachránit drobnou krásku?

Podaří se zachránit drobnou krásku?

Kdyby vyhynula, dost možná by si toho nikdo nevšiml. Ale naštěstí jsou v...
Největší šelmy ostrova Madagaskar znovu k vidění. Tentokrát i s mláďaty

Největší šelmy ostrova Madagaskar...

Odvěcí nepřátelé lemurů, největší a nejznámější predátoři ostrova Madagaskar,...
8 zástupců říše medvědů

8 zástupců říše medvědů

„Brum, brum, brum, o čem se zdá medvědům,“ zpívá v jedné písničce...
Prodlužuje řasa chlorella život včelám?

Prodlužuje řasa chlorella život...

Biologické centrum Akademie věd ČR v Českých Budějovicích v současnosti podrobně...
Vědce překvapil objev křížence velryby a delfína

Vědce překvapil objev křížence...

Nový mořský živočich z vod poblíž havajského ostrova Kauai dostal...
Tropy, netropy, mokřady bují životem

Tropy, netropy, mokřady bují...

Zatímco většina Česka je spálená sluncem, ptačí park České společnosti...
Loňský rok byl třetím nejteplejším v dějinách. Přibylo také skleníkových plynů

Loňský rok byl třetím nejteplejším v...

V současnosti se doslova koupeme ve vlastním potu. Předpověď navíc není...
Přetrvávající horka začínají sužovat i klíšťata

Přetrvávající horka začínají...

Přestože teplé slunečné počasí bývá jako stvořené ke klíštěcí invazi, současná vedra už...
Pes: Nejlepší psycholog člověka

Pes: Nejlepší psycholog člověka

Přestože majitelé psů někdy až přespříliš vyzdvihují své miláčky do nebes, faktem...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Jak by vypadal svět, kdyby byla Země plochá?

Jak by vypadal svět, kdyby byla...

S konspiracemi o tom, jaký má tvar naše planeta, se v...
Nebaví vás chodit do práce? Zkuste 8 zaměstnání z říše snů

Nebaví vás chodit do práce? Zkuste 8...

Máte pocit, že v kanceláři už nevydržíte ani o minutu déle? Že dalšímu...
Vybírali v italském Janově politiky losem?

Vybírali v italském Janově...

„Všechny peníze shrábnou sázkaři a my z toho nemáme vůbec nic,“ zuří...
Alzheimerova choroba má vazby na virus herpes, tvrdí vědci

Alzheimerova choroba má vazby na...

Nový výzkum odhaluje více kmenů viru herpes v mozku člověka v prvním...
Tajemství jeskynních maleb: Hledali v nich naši předkové duchy zvířat?

Tajemství jeskynních maleb: Hledali v...

Profesor antropologie David Lewis Williams z jihoafrického Johannesburgu si myslí, že naši...
Mongolská říše: Jeden z nejrozlehlejších států v historii!

Mongolská říše: Jeden z...

Nejrozsáhlejší říše všech dob? Ani Sovětský svaz, ani Španělsko, nad...
VIDEO: TOP 5 nejšílenějších rekordních skoků

VIDEO: TOP 5 nejšílenějších...

Taky máte zvláštní pocit, pokud máte seskočit z vyššího...
Nejméně poruchový smysl: Hmat!

Nejméně poruchový smysl: Hmat!

Smyslové orgány, kterými nás příroda vybavila, jsou důmyslnými a...
Krimi z Brazílie: Co spáchal strážný z místní školky?

Krimi z Brazílie: Co spáchal...

Ty výkřiky drásají srdce. Jsou plné agónie. Oheň se sápe na drobná tělíčka....
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.