Zástupci hmyzu mají jednu velkou potíž. Jejich vnější pevná kostra neumožňuje dynamické stahování těla, jaké se děje např. při našem dýchání. Nezbývá mu proto nic jiného, než zásobovat své tělesné tkáně kyslíkem prostřednictvím pouhé difúze.
Tento způsob dýchání však klade hmyzu významná omezení, z nichž nejnápadnější se týká velikosti. Největší druhy hmyzu se proto na Zemi vyskytovaly v období v prvohorním karbonu a permu, kdy byla oncentrace atmosférického kyslíku nejvyšší.
Matthew Clapham a Jered Karr z univerzity v kalifornském Santa Cruz nedávno sledovali, jak vypadal vývoj velikosti hmyzu v závislosti na výkyvech obsahu kyslíku v atmosféře v průběhu části prvohor, druhohor a počátku třetihor. Podle jejich analýzy reagovali zástupci této skupiny na proměny koncentrace tohoto významného biogenního prvku víceméně rovnoměrně.
První velký zlom nastal asi před 150 milióny let. Na přelomu mezi jurou a křídou sice stoupl podíl kyslíku, hmyz se však začal zmenšovat.
Tento paradox vysvětlují vědci počátkem evolučního vzmachu ptáků. Dříve sice byli přítomní i jiní vzdušní predátoři, např. pterosauři, jejich manévrovací schopnosti však zjevně nebyly tak velké, jako u ptáků.
Další velký zlom ve velikosti (opět směrem dolů) nastal na konci křídy, kdy ptáci dosáhli úrovně rozvoje a ekologické rozrůzněnosti, kterou známe z dnešního světa.