Rychlost přenosu je u infračerveného paprsku cestujícího optickým vláknem 6,55 milisekund. Klasickým mikrovlnným vysílačem se však informace dostane z New Yorku do Chicaga za 4,25 milisekund.

Jak je ale možné, že jeden ze signálů putuje rychleji, než druhý? Obě formy jeho přenosu jsou přeci druhem elektromagnetického záření, které by mělo mít podle známého Einsteinova předpokladu stejnou rychlost.

Tento předpoklad skutečně platí, ale pouze pro vakuum. Optické vlákno totiž ve skutečnosti brzdí signál o něco více, než vzduch. I tak droboučký rozdíl je však důležitý natolik, aby v dnešním světě představoval konkurenční výhodu.