Tasmánský čert, odborně ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii) je jediným žijícím druhem rodu Sarcophilus a od vyhubení vakovlka roku 1936 i největším žijícím dravým vačnatcem. Vzhledem připomíná malého, ale nadměrně svalnatého a zavalitého psa.
V současné době již žije pouze v Tasmánii. Jeho druh však vybíjí smrtelná infekční rakovina, kterou si mezi sebou vačnatci přenáší kousnutím. Stav je tak vážný, že odborníci varují před vyhynutím těchto populárních zvířat.
Rakovinu odborníci popsali v roce 1995 jako „rakovinu tváře ďábla medvědovitého“ (devil facial tumour disease, DFTD) a současné odhady hovoří až padesátiprocentnímu snížení počtu kusů od počátku choroby.
Úmrtnost je 100%. Nádory se tvoří v ústech a okolo nich, takže znemožňují příjem potravy a smrt nastává zrhuba po roce vyhladověním zvířete.
Původ rakoviny se nyní podařilo vystopovat týmu 57 odborníků, který vedla genetička Elizabeth Murchisonová z Wellcome Trust Sangerova institutu z Velké Británie. Genetici sekvenováním genomů tasmánského ďábla odhalili, že zhoubná nemoc pochází od jediné samice, jež zahynula před více než 15 lety.
Její DNA stále přežívá v rakovinné mutaci. Tým dále doložil genetické rozdíly mezi nádory, což naznačuje, že rakovina se během svého šíření v populaci vyvíjela. Tyto rozdíly hledali experti mezi nádory 69 různých tasmánských čertů z odlehlých koutů Tasmánie, a tím stvořili jakousi mapu šíření rakoviny. Zdá se, že některé rakovinné podtypy mohou být agresivnější, než ostatní.
„Zjistili jsme, že genom ďábelské rakoviny má zhruba 20 000 mutací. To je méně mutací, než kolik se vyskytuje u některých lidských nádorů. To naznačuje, že rakovina nemusí být nestabilní, aby se stala nakažlivou,“ říká David Bentley, spoluautor studie a dodává, že nyní budou genetici podle získaných informací odhadovat, jak se rakovina zachová v budoucnu.
„Tento výzkum je důležitý, protože nám umožňil pochopit vzor šíření choroby, což může přispět k omezení epidemie. Nyní se pomocí sekvenování genomu pokusíme pochopit, jak to, že se tento nádor se stal přenosným,“říká profesor Mike Stratton, spoluautor studie a ředitel Wellcome Trust Sangerova institutu.
Šíření rakoviny mezi lidmi obvykle zabrání imunitní systém, který běžně odhalí cizí buňky od vlastních. Tým odhalil indicie, jakým způsobem se daří tasmánské rakovině přelstít imunitní systém, nicméně k přesnému objasnění principu budou nutné ještě další studie. „Nádory, které si předává populace mezi sebou, jsou zřejmě neuvěřitelně vzácné, ale měli bychom na příkladu tasmánských čertů tento proces pochopit.
Musíme být připraveni na velmi nepravděpodobnou eventualitu, že se taková epidemie vyskytuje i u lidí,“ dodal Stratton.
