I přesto, že je Saturn v dnešní době pod drobnohledem jak pozemských dalekohledů, tak i automatů na jeho oběžné dráze, stále se objevují nevšední novinky z okolí této podivuhodné obří planety. Bez nadsázky můžeme říci, že co měsíc, to unikát. A pro Enceladus to platí dvojnásob.

Mluví-li se o Saturnu, každý z nás si zpravidla vybaví planetu s krásně vyhlížejícím prstencem tvořeným malinkými částečkami prachových zrnek. Málokdo ale ví, že se v okolí této obří planety rozprostírá úchvatný svět celé plejády jeho bizarních měsíců.

Ať už jde o měsíc Titan, kde byla nalezena jezera kapalných uhlovodíků bičovaná všudypřítomnými větry, Hyperion – pórovitou hroudu ledu o velikosti Čech s malou příměsí hornin, která se převaluje na oběžné dráze, nebo krásnou Rheu s řídkou atmosférou s téměř 70 % obsahem kyslíku. Výjimečný Enceladus je však skutečně svět sám pro sebe.

Co William Herschel netušil?

Enceladus obíhá okolo Saturnu ve vzdálenosti přibližně 250 000 kilometrů, čili o něco blíže než je vzdálenost ze Země na Měsíc. Jeho průměr činí necelých 500 kilometrů. Objevitel Enceladu – William Herschel (1738–1822) – neměl v roce 1789 určitě ani ponětí o tom, jaké nebývalé pozornosti se jeho objevu v budoucnu ještě dostane.

Kdyby se ve sluneční soustavě pořádala soutěž o nejblyštivější těleso, Enceladus by na plné čáře vyhrál. Odráží přes 90 % slunečního světla, a je tedy bělejší než list papíru. Je to důsledkem jeho geologického složení.

Více než pravděpodobný scénář mluví o tom, že se pod slupkou ledového příkrovu, který tvoří jeho povrch, rozprostírá oceán s možnými podmínkami pro jednoduchý život. Zjednodušeně řečeno, kdybychom přistáli na povrchu a začali vrtat gigantickým vrtákem do hlubin tohoto měsíce, po čase narazíme na temný oceán pod povrchem.

Čím se měsíc ohřívá?

Otázkou je, jaký proces ohřívá nitro Enceladu tak, aby setrvalo v kapalném stavu. Které síly jsou za to odpovědné?

Mohou za to slapové síly, jejichž původcem je jednak samotný Saturn, ale i měsíce v Enceladově sousedství. Slapové pnutí vzniká díky tomu, že na různé části měsíce působí poněkud jinak veliké gravitační síly, které ve výsledku měsíc mačkají, stlačují a drtí podobně, jako když stiskneme tenisový míč mezi prsty.

Tyto slapové síly ve svém důsledku Enceladus přímo ždímají. Díky opakujícím se deformacím se zahřívá jednak jeho kamenné jádro, ale také ledový obal. Voda s příchutí nejrůznějších solí se pak nezadržitelně řítí k povrchu.

Výtrysky ledových krystalků a ionizované vody ostatně zachytila už v roce 2005 sonda Cassini. Zajímavé je rovněž to, že se dere k povrchu v jakýchsi natlakovaných bublinkách, podobně jako je tomu u perlivé vody.

Dobrovolný dárce materiálu

Obří výtrysky ledových částeček vyvrhují do velkých výšek množství materiálu. Část zůstane v područí Enceladu a snáší se na něj v podobě ledových vloček, zbytek uniká do meziplanetárního prostoru.

Tento unikající materiál z velké části dopuje jeden ze Saturnových prstenců s pořadovým označením E. Prstenec E obepíná Saturn ve vzdálenosti přibližně stejně velké, v jaké obíhá samotný Enceladus.

S rostoucí vzdáleností dále od Enceladu prstenec poněkud sílí ve své tloušťce až k úctyhodným 15 tisícům kilometrů. Enceladus však není jen štědrým dárcem materiálu pro jeden ze Saturnových prstenců. Se svojí mateřskou planetou je v kontaktu také pomocí jakýchsi elektrických dálnic.

Může za to Cassini

Tryskající plyny a ledové krystalky pozorujeme převážně v okolí jeho jižního pólu. Ty se následně vlivem působení slunečního větru mění v elektricky nabité částice a vytvářejí v nad výtrysky něco jako místní ionosféru.

Ta se stejně jako samotný Enceladus nachází uvnitř magnetického pole Saturnu, v rámci kterého se mohou nabité částice ionosféry pohybovat.

A byla to právě sonda Cassini, kdo nedávno spatřil v ultrafialovém světle rozsáhlou zářící oblast přibližně o velikosti Švédska blízko Saturnova severního pólu. Tento objev potvrzuje, že měsíc Enceladus a Saturn spolu čile komunikují prostřednictvím výše zmíněných nabitých částic (hlavně vysokoenergetických elektronů), které cestují statisíce kilometrů z Enceladu po rozsáhlých obloukovitých siločarách magnetického pole až k Saturnu.

Zářivá oblast na Saturnu je potom důsledkem právě interakce elektronů s jeho obří atmosférou.

Vidíme, že i po letech pozorování Saturnova okolí vyvstávají na povrch nevšední fakta o tomto bizarním zákoutí sluneční soustavy. Další, neméně zajímavé objevy na sebe jistě nenechají dlouho čekat.

Mgr. Jindřich Žižka, Astronomický ústav UK