V současné době jistě nikoho nenapadne upírat ženám právo na to, aby si akt lásky užily po svém a dosáhly během něj vyvrcholení stejně jako muži. Většina žen si se svým orgasmem tedy hlavu příliš neláme.

Větší problém však představuje pro vědce: Proč se vlastně vyvinul? Co tím příroda sledovala? A sledovala tím vůbec něco? O další v sérii odpovědí se nedávno pokusila dvojice vědců z Austrálie a Finska.

Existence ženského orgasmu i právo ženy na něj jsou jistě neoddiskutovatelná věc. Daleko více diskusí se však točí okolo problému, proč se vlastně tento typ prožitku vyvinul.

Či dokonce ještě jinak: Zda má mít v otázce pátrání po původu ženského orgasmu nějaké proč vlastně své místo. A jelikož vědci nemohou pásku evoluce přehrát znovu, je třeba velmi rozsáhlých měření a srovnávání, díky nimž by bylo možné mezi nejrůznějšími soupeřícími teoriemi rozhodnout.

Pustili se do nich  Brendan Zietsch z australské University of Queensland a Pekka Santtila z Abo Akademie ve finském Turku.

Bitva mezi pohlavími

Než se ponoříme do rozplétání tajů evoluce tak unikátního lidského rysu, jakým je ženský orgasmus, přibližme si nejprve, jak jsou podle evolučních biologů rozdány karty.

Ze železné logiky evoluce živočichů, kteří se rozmnožují pohlavním způsobem, vyplývá, že ženy a potažmo všechny samičky jsou pohlavím, jež při evolučních hrách mezi oběma pohlavími tahá za ten kratší konec.

Zatímco žena s větším množstvím kopulací své evoluční vyhlídky příliš nevylepší (počet dětí se nezvýší společně s počtem partnerů), u muže platí pravý opak.

Evoluční vyhlídky, či lépe řečeno evoluční úspěšnost (biolog by nejspíše hovořil o evoluční zdatnosti), jsou totiž velmi dobře měřitelné. Měří se počtem potomků, které se tomu či onomu podaří zplodit. Vítězem je zkrátka ten, komu se podaří zaplavit svět co největším množstvím svých polovičních kopií (druhá polovina bude vždy pocházet od partnerky).

Pátrání po ideálním samci

Vědci, kteří pracují na pátrání po původu ženské orgasmu na poli vykolíkovaném evoluční teorií, se dělí zhruba do dvou skupin.

První tábor hledá v ženském orgasmu důležitou věc, která alespoň některému z pohlaví přináší skutečnou evoluční výhodu. Je tedy podle nich biologickou adaptací stejného typu, jako je křídlo adaptací pro létání či ploutve pro pohyb ve vodě.

Pozor: Nikdo z nich netvrdí, že by orgasmus mohl vzniknout jako „záměr“ evoluce. Evoluce je totiž oportunistická a nedokáže plánovat dopředu. Ženský orgasmus však mohl vzniknout jako následek tzv. pohlavního výběru, tedy skutečnosti, že se ženy, které ho byly schopny dosáhnout, rozmnožovaly lépe a kvalitněji (spíš radostněji a ochotněji) než jejich konkurentky.

Výše zmíněná logika pomyslného „souboje“ dvou pohlaví říká, že pro ženy je mnohem podstatnější, aby hleděly na kvalitu svého partnera. Možným klíčem k takovému výběru může být i schopnost muže přivést ji k orgasmu.

Syn zplozený z takového svazku bude pro další generaci žen jistě také velmi atraktivní. Proud genů vedoucí od ní (matky?) k jejím potomkům má tak mnohem větší šanci na to, že nebude přerušen.

21. STOLETÍ dodává:

Schopnost muže přivést ženu k orgasmu však může nahrávat i jeho vlastním evolučním zájmům. Orgasmus ženy totiž pochopitelně prodlužuje délku pohlavního spojení, svou roli mohou hrát i stahy svalů v příslušné oblasti, které vyvrcholení provázejí.

Obojí pak zvyšuje pravděpodobnost, že se s vajíčkem ženy spojí buňka právě toho muže, který ji k orgasmu přivedl. Taková situace pak pochopitelně nahrává mužské „touze rozsévače“, tedy evolučně zakódované potřebě zplodit co nejvíce potomků.

Rodina – základ evoluce

Další skupina evolučních teorií sází na to, že ženský orgasmus je vlastně součástí arzenálu zbraní, jimiž si ženy nevědomky „pojišťují“ své partnery.

Největší neštěstí, které může oplodněnou ženu potkat, je totiž pochopitelně to, že muž spolu s opuštěním jejího lože opustí i její další život. Jak tedy muže přinutit, aby ji neopustil a započal s ní tak namáhavý a na investice náročný podnik, jako je zakládání rodiny?

Pro muže, zejména pro mladé muže v produktivním věku, je velkým lákadlem pochopitelně sex. Z hlediska evoluce je proto ideální, když je ženská touha po sexu zabudována do jejího těla podobně silně, jako je touha uhasit hlad či žízeň.

Pevné partnerství, vzniklé na základě sdílení společného lože, je pro vznik stabilního rodinného prostředí nejen výbornou motivací, ale koneckonců i tou nejlepší pojistkou. (Viz též box Ženy, bonobové a promiskuita).

Orgasmus zděděný od muže

Druhý z táborů se snaží přemýšlet „vědečtěji“. Za myšlenkami svých „adaptacionalistických“ myšlenkových rivalů vidí spřádání evolučních pohádek, které sice mohou, ale také vůbec nemusejí odrážet skutečný průběh dějin.

Podstata této pozice, kterou zastává např. klasik evoluční psychologie Donald Symons (*1942) či profesorka biologie a filosofie na americké University of Indiana Elizabeth Lloydová (*1956), by se dala shrnout do krátkého bonmotu: „Ženy mají orgasmus někdy právě proto, že muži ho mají vždy.“.

Bohatá inervace pánevní oblasti ženy je podle nich něco podobného jako např. prsní bradavky u mužů. Stejně jako jsou ženská ňadra důležitá pro kojení dětí (a v neposlední řadě také pro přilákání mužské pozornosti) a u mužů jsou jen jakýmsi zbytečkem z raných fází individuálního vývoje bez zvláštní funkce, je i ženský orgasmus vedlejším produktem vývoje orgasmu mužského.

Biologická funkce mužského vyvrcholení je totiž vysvětlitelná velmi snadno: Má motivovat muže k co nejčastějšímu páření. Teoretické přimknutí evoluce ženského orgasmu k evoluci orgasmu mužského je jednodušší, a pro řadu vědců tedy přijatelnější teorií.

Dotazníky pro 10 000 sourozenců

Dvojice antropologů Brendan Zietsch a Pekka Santtila se proto rozhodla, že se do věci pokusí vnést pořádek a provedou studii, která by mohla k rozhodnutí mezi oběma úhly pohledu alespoň napomoci.

Jejich výzkum vedla jednoduchá úvaha: Kdyby byl ženský orgasmus pouhým vedlejším produktem evoluce orgasmu mužského, musel by být jeho individuální vývoj založen na účasti stejných genů či spíše celých genetických modulů.

To by nutně muselo vést k jednomu ověřitelnému důsledku: Lidé příbuzní (jednovaječná dvojčata či sourozenci) by měli mít velmi podobné schopnosti dosahovat orgasmu („orgasmibilitu“). K ověření této teorie využili oba vědci skutečně obrovského vzorku lidí – celkově pracovali s 10 000 finskými osobami, ať již běžnými sourozenci či jednovaječnými dvojčaty.

Jejich sexuální schopnosti pochopitelně neověřovali v laboratoři, ale prostřednictvím dotazníků.

Dobrá zpráva pro feministky

A k jakým závěrům oba vědci došli? Nejzásadnějším výsledkem výzkumu bylo, že sourozenci opačného pohlaví, pocházející buď z dvojvaječných dvojčat či běžného sourozeneckého páru, nesdíleli ohledně „orgasmibility“ prakticky žádné podobnosti.

U dvojčat a sourozenců stejného pohlaví tomu však bylo naopak. Z těchto závěrů tedy vyplývá, že geny, stojící za schopností dosáhnout orgasmu se u žen a u mužů liší. „Naše závěry ukazují, že genetické faktory, které leží v základu mužských a ženských orgasmických funkcí, jsou různé.

Selektivní tlaky, které přivedly na svět mužský orgasmus, neměly pravděpodobně na ženské orgasmické funkce podstatný vliv,“ popisují oba autoři v úvodu ke své studii.

I když vědci upozorňují, že se nejedná o důkaz, že by měla být teorie „vedlejšího produktu“ definitivně opuštěna, přece jen se silně otřásla v základech. Pro feministicky laděné ženy či muže je to dobrá zpráva:

Žena není ani v tomto ohledu odvozena od muže (viz též box Adam z Evina žebra), ale měla svou vlastní a nezávislou evoluční cestu.

Ženy, bonobové a promiskuita

*Evoluční výklady mají své kouzlo v tom, že jsou často velmi názorné a snadno pochopitelné. Jejich odpůrci však často argumentují tím, že nebývají příliš dobře ověřitelné a často se jim musí pouze „věřit“.

Tomu nahrává i skutečnost, že k jednomu jevu mohou existovat i dvě zcela protichůdné, byť velmi smysluplně znějící teorie.

*Jeden z evolučních výkladů původu ženského orgasmu nahrává myšlence, že ženy zdědily od našich předků sklony k promiskuitě větší, než bychom si možná chtěli připustit.

*Tuto linii úvah proslavila zejména slavná americká primatoložka Sarah Hrdy. Ve své knize „The Woman that Never Evolved“ („Žena, která se nikdy nevyvinula“) píše:

„Je možné, že např. u paviánů a šimpanzů sexuální vyvrcholení samiček kdysi fungovalo jako motivace k tomu, aby se samičky pářily s větším počtem samců po sobě. Spermie od různých samců v jejích sexuálních traktech tak mohly buď soutěžit, která z nich oplodní vajíčko, nebo tak mohly samice bránit tomu, aby samci zabíjeli její mláďata.“.

*Samci, kteří často neváhají se zabíjením mláďat ve skupině, totiž často prokazatelně ušetří mláďata těch samic, které jim dovolily dlouho kopulovat.

Adam z Evina žebra

Biblické podání o původu pohlaví (Gen 2, 21-22) hovoří o tom, že žena byla stvořena až jako druhá, a to přímo z Adamova těla, známého biblického žebra. Tato biblická zpráva však spíše odráží dobový způsob uspořádání rolí mezi pohlavími, z nichž tou dominantnější byla role mužská.

Autorita Bible pak přenesla ospravedlňování tohoto rozdělení i do křesťanské Evropy i světa islámu.

Jak se na věc dívá moderní biologie? Její popis je takřka přesně opačný. Poznatky embryologů a genetiků ukazují, že my lidé patříme k tzv. genetickému typu Droz(s?)ofila, který své pojmenování zdědil po známé mušce, hojně využívané genetiky jako modelový organismus.

U tohoto typu je tzv. homogametickým pohlavím samice. V praxi to znamená, že zárodek je primárně nastaven jako samice, a pakliže do jeho vývoje nezasáhne další faktor, tak také jako samice skončí. Tímto faktorem tzv.

„testis indukční signál“, jehož gen leží na kratším ramenu samčího chromozomu Y.

Jakmile se začne na místo vaječníku vyvíjet varle, spustí se komplikované děje zprostředkované pohlavními hormony, na jejichž konci je narozený chlapeček.

Samičí orgasmus v živočišné říši

Vědci měli poměrně dlouho za to, že orgasmus ženy je stejně jedinečnou lidskou vlastností, jako je ztráta většiny tělesného ochlupení, ruka schopná jemné motoriky či převaha vzpřímené chůze. S postupujícími výzkumy však vyšlo najevo, že podobně jako v jiných oblastech, ani v této nejsou lidé zas až tak zcela jedineční. Podle současných vědomostí se … jedná vždy výhradně o savce.

Vědci pochopitelně nemohou prozkoumat úplně všechny druhy, a proto se soustředili zejména na ty, které jsou svou zálibou v milostných hrátkách pověstné.

V první řadě jde samozřejmě o naše nejbližší příbuzné – primáty. Úplně poprvé byl samičí orgasmus v živočišné říši pozorován u makaků medvědích, později se portfolio druhů rozšířilo o další makaky (m. rhesus, m.

magot, m. červenolící), paviány a šimpanze bonobo. Mezi ne-primáty jsou divokým sexuální životem včetně samičích orgasmů proslavení zejména delfíni.