Staří Mayové představují civilizaci nám natolik vzdálenou, že odlišnost geografických i kulturních souvislostí ponechává dostatek prostoru pro spekulace a dohady. Současné objevy však odhalují varovné poselství pro současnost – mayskou civilizaci vymazaly z dějin hlad, sucho a klimatické změny.

LIDÉ STAŘÍ PĚT TISÍC LET

Díky moderním archeologickým metodám se posouvají do minulosti nálezy spojované přímo s mayskou civilizací. V severním Belize potvrdily radiokarbonové metody nejstarší stopy Mayů z doby okolo 2600 př. n.

l. Tehdejší Mayové se již věnovali zemědělství a používali kamenné nástroje, které se v průběhu času příliš neměnily.

Na území dnešní Guatemaly, Belize, Hondurasu a části Mexika existovala tisíce let civilizace, která stále budí zájem archeologů, klimatologů, astronomů i vizionářů poněkud zmateného ducha. Dnes ji označujeme jako mayskou civilizaci.

Její historie je spletitá a provázaná s ostatními kulturami na území dnešní Jižní Ameriky.

Od konfederace k velkokráli

Pro začátek vás pozveme na stručnou exkurzi po časové ose. První stopy osídlení ze Střední Ameriky nalézáme již z období okolo 21 000 př. n. l., tedy z doby, kdy velkou část planety svíral ledový příkrov.

Pak si trochu počkáme, až se oteplí, asi tak do doby okolo 7000 př. n. l. To už ustupují ledovce a z lovců se podobně jako v Evropě stávají zemědělci. Tzv. archaické období,  která trvalo až do doby asi 2000 až 1500 př.

n. l., je charakteristické vývojem polního hospodářství a budováním sídlišť.

S prvními nálezy, které jsou už jasně spojeny s mayskou kulturou, se dostáváme do tzv. předklasického období, které trvá asi do roku 250 n. l. V té době se s rozvojem zemědělství formovala větší sídla s jasným společenským hierarchickým uspořádáním.

Na formování společenské hierarchie Mayů měla vliv kultura Olméků (asi 1200–350 př. n. l.) Lidé sídlící v nížinách vytvářeli spíše kmenové konfederace, lidé žijící ve výše položených oblastech se podřizovali jednomu vládci. Na přelomu předklasického období se objevuje v dochovaných zmínkách velkokrál.

Dvojitá Praha

Území obývané mayskými národy se táhlo od poloostrova Yucatán až po Tichý oceán (přibližně dnešní Guatemala, Belize, severozápadní Honduras a mexické státy Yucatán, Quintana Roo, Campeche, Chiapas a Tabasco).

Nevznikl na něm proto nikdy jediný stát, ale různě silná království. Mayská civilizace tedy v mnohém připomínala evropské Řecko před nástupem říše Alexandra Makedonského: byla rozdrobena na řadu různě silných a v podstatě neustále soupeřících městských států bez jednotné vlády.

Společenskou hierarchii tvořila vrstva vládnoucí (vladař, šlechta, kněží), střední vrstva úředníků, obchodníků, zvláštní postavení měli vojáci a všem podřízená byla vrstva otroků tvořená zajatci.

V době vrcholného rozvoje, na konci klasického období okolo roku 900 n. l., dosahovala hustota osídlení ve městech více než 5000 lidí /km2 (dnešní Praha má asi 2600 obyvatel/km2, Dillí 9294 obyvatel/ km²).

21. STOLETÍ doplňuje:

Pro porovnání:  v době preklasického mayského období se v Evropě  rozvíjela např.  hélenská kultura, kterou ukončily boje s Římany a jejich nadvláda od roku asi 88 př. n. l. V roce 862, před koncem mayského klasického období, založil východofrancký král Otto I. Svatou říši římskou.

Otázka není kam, ale proč?

Poklasické období datujeme do cca 1500 n. l., přibližně do příchodu Španělů, kteří dobyli většinu území. Už na jeho počátku, okolo roku 900, ale Mayové opustili rozsáhlá území nížin na jihu, na severu se dostali pod vliv Toltéků (patrnější stopy této kultury v historii se datují od 700 n.

l., i když jejich etnická svébytnost není zcela jasná). Větší celky se rozpadly a zdá se také, že mayská klasická kultivovanost a vzdělanost ustoupily do pozadí.

S tímto obdobím je spojeno mnoho teorií o tom, co a proč způsobilo tuto relativně rychlou změnu. Vynecháme ty nejšílenější o tom, že Mayové dospěli kýžené duchovní dokonalosti, a proto se za odměnu rozplynuli do kosmu.

I to »málo«, co vychází  z reálných stop a nálezů, je více než zajímavé. O tom se však dočtete dále.

3D mapy odhalí město pod džunglí

V místech neprostupných pralesů hledají archeologové pod vrstvami vegetace stará mayská sídla. O tom, zda je najdou, rozhoduje mnoho faktorů – od prostupnosti terénu po zcela obyčejnou náhodu. Archeologům se poprvé podařilo sestavit 3D topografické mapy starých monumentálních staveb.

Brigitte Kovacevichová ze Southern Methodist University v Dallasu je jednou z renomovaných expertek v oboru mayské kultury. Společně se svým týmem a s využitím nejnovější snímkovací techniky vytvořila nedávno trojrozměrnou mapu starého mayského sídla. Stalo se tak poprvé v historii.

Nadhled je zapotřebí

Sídlo tvoří asi stovka staveb po staletí pohřbených v guatemalské džungli na místě s původním názvem La Manquina, později přejmenovaném na Holtun (což v jazyce Itza znamená »kamenná hlava«), asi 35 km jižně od velkého mayského sídla Tikalu.

Mapa zobrazuje umístění a velikost mnoha kamenných budov pocházejících z období asi 800 př. n. l. až 900 n. l. a architektonických prvků, které jsou typické i pro další mayská místa. Spatříme zde například  »trojitou pyramidu«, astronomickou observatoř, hřiště pro rituální a posvátné hry, náměstí a také vyvýšená místa, která sloužila jako rezidence elitních příslušníku společenstva.

Jak žilo mayské maloměsto?

Fascinující architektonické a umělecké památky nám už poskytly mnoho poznatků o životě elitních vrstev a velkých městských center. Oproti tomu je Holtun poměrně skromné místo z předklasického období, které v době svého rozkvětu mělo asi 2000 obyvatel.

Nález malého města podle archeologů pomůže doplnit naše představy o mayských obchodních cestách a aliancích. Více než stovka staveb objevených v Holtunu je dnes pokrytá vrstvou staleté džungle listí a humusu. V jejich blízkosti jsou i pastviny a kukuřičná pole.

Ve 3D projekci je možné studovat geometrii místa, jednotlivé budovy ve vzájemných vztazích i v kontextu krajiny.

Člověk jako součást přírody

Vyvýšeniny pokryté džunglí jsou ve 3D zobrazení jasně uspořádané do jedné z typických mayských architektonických struktur. Patří k ní stupňovitá pyramida se schodištěm a těsně přiléhající stavbou, která pravděpodobně sloužila jako astronomická observatoř a rituální místo.

„Z vrcholu takových staveb je možné sledovat pravidelně východy i západy Slunce a pozorovat období slunovratů celý rok. To není nic tajuplného. Je to velmi důležité pro lidi, kteří se živí zemědělstvím a žijí v tak těsném propojení s přírodou, jejími cykly.

Znali zákonitosti načasování ročních období a věděli, kdy sít a kdy sklízet,“ říká Kovacevichová.  „Další věc je ovšem to, že Mayové, kteří žili obklopeni živou přírodou, věděli, že stejným cyklům podléhají i oni, a právě proto se snažili jejich zákonitosti co nejlépe poznat.

Nyní máme ještě dokonalejší možnosti zkoumání a vysvětlování jevů, ale máme potíže pochopit jejich plný význam, protože v souladu s přírodními cykly nežijeme.“.

Více předků, vyšší postavení

Na severní straně objevené lokality na vyvýšené plošině se asi 20 metrů nad džunglí nacházejí tři malé pyramidy. Jedna z nich je orientovaná na jih a další dvě, které stojí vedle ní, jsou orientované do středu plošiny.

„Někteří archeologové tvrdí, že tato konfigurace představuje prvky mayské mytologie – tři bytosti, které byly vyslány bohy, aby stvořili první domov a ohniště, daly tak vzniknout lidské kultuře,“ vysvětluje Kovacevichová.

Datování sídla do preklasického období také určuje směr pátrání po hrobech významných osob. V klasickém období byli panovníci pohřbíváni v pyramidách, ale v období preklasickém stopa vede jinam. „Předkové byli  pohřbíváni pod zem v obytných staveních a stále velmi blízko a uctívaní,“ říká Brigitte Kovachevichová.

„Čím delší je historie rodiny na jednom místě, tím více ostatků je ukryto v základech domu. Prakticky to znamená, že podlaha domu se zvyšuje a sídlo rodu se dostává výš a výš jak fyzicky, tak i symbolicky,“ vysvětluje dále.

Malá přEhlídka MayskýCH sídel

Mnoho lidí míří každoročně na místa, kde tisíce let odolávají času mayské stavby, a zůstávají fascinovaně stát před jejich monumentalitou. I když se dávno ztratila původní jména mayských měst, jejich architektura působí na návštěvníky dodnes.

Připomeňme si alespoň některá z nich, jejich jedinečnost i dosud nerozluštěná tajemství.

Za »klasické« mayské lokality jsou považována města z různých oblastí podle jejich velikosti a významu v době vrcholného rozkvětu, podle dnešních archeologických kriterií (např. stylu a typu architektonických památek).

Vybrali jsme pro vás ta, která patří mezi nejvýznamnější, protože přinášejí cenné množství informací o životě všech vrstev mayské společnosti.

I. Chichén Itzá – město opeřených hadů

Místo: severovýchod poloostrova Yucatán, Mexiko

Vrchol rozvoje: 1000–1200 n. l.

Jeden z divů světa

Město Chichén Itzá patřilo k nejdůležitějším městům mayské poklasické historie a od roku 2007 je jedním ze sedmi novodobých divů světa. Nejvýraznějšími památkami jsou chrámové pyramidy se sloupy zdobenými opeřenými hady.

Je jich známo sedm a největší je Kukulkánův chrám, tzv. Castillo. Na severozápadní hraně Kukulkánovy pyramidy se dvakrát v roce (při západu slunce v den jarní a podzimní rovnodennosti) objevuje sám Kukulkán, Opeřený had.

Sluneční světlo se láme přes hranu pyramidy a umožní silný zážitek –  efekt zářícího hada plazícího se po pyramidě.

Observatoř i hřiště

Další zajímavou stavbou je Caracol, Observatoř, která spadá už do maysko-toltéckého období. Má spirálovité schodiště (španělsky „de caracol“ – spirálovitý, točitý) a okna umístěná po obvodu tak, aby bylo možné pozorovat jednotlivé planety.

V Chichén Itzá je také největší hřiště na posvátné míčové hry měřící 146,3 x 36,5 m chráněné zdí o výšce 8 m.

Zajímavé jsou i další objekty, např. Chrám válečníků, Plošina orlů a jaguárů nebo Posvátná cenote (cenote – zatopená krasová jeskyně). Vykopávky odkryly také mnoho zajímavých artefaktů, nádherný kotouč s tyrkysovou mozaikou nebo trůn v podobě rudého jaguára s třiasedmdesáti nefritovými terči, které zpodobňují jaguáří skvrny.

II. Tikal – nejstarší město v mayské nížině

Místo: sever Guatemaly

Vrchol rozvoje: 600–900 n. l.

Tikal je považován za nejslavnější a nejvýznamnější centrum jednoho z několika nejsilnějších mayských království. Ačkoliv byl archeologický výzkum zahájen už v roce 1556, značná část staveb na své odkrytí stále čeká.

Šest velkých chrámových pyramid patří k nejvyšším stavbám v mayské oblasti, nejvyšší z nich měří 69,8 m, nejnižší 43,6 m. Stavby Tikalu jsou výjimečné i nádhernými jemnými řezbami. Portálové překlady ze vzácného dřeva stromu Manilkara zapota s nádhernými řezbami jsou dnes uloženy v muzeích po celém světě, například v Archeologickém muzeu ve švýcarské Basileji.

III. Copán – středisko mayské »vědy«

Místo: jih poloostrova Yucatán, severozápadní Honduras

Vrchol rozvoje: okolo roku 600 n. l.

Chrámy a astronomie

Město Copán, ležící na stejnojmenné řece, bylo důležitým střediskem mayské »vědy«. Architektonicky je tvořeno hlavní skupinou staveb a několika menšími, jen hlavní skupina je vystavěna na ploše více než 30 hektarů.

Tři nádherné chrámy jsou zasvěceny astronomickým jevům (určení délky intervalu mezi zatměními Slunce a také planetě Venuši). K podivuhodným stavbám patří také Schodiště glyfů (glyf označuje tesané písmeno).

Na 62 stupních je vytesáno téměř 2000 glyfů a uprostřed každého dvanáctého schodu je umístěna sedící socha.

Řeka v roli archeologa

Jiné schodiště – Schodiště jaguárů je zdobené sochami rozzuřených šelem, původně vykládaných kotouči leštěného sopečného skla obsidiánu. Copán je zajímavý i tím, že archeologický průzkum ve značném měřítku provedla sama řeka, která jím protéká.

Poté, co bylo město opuštěno, změnila směr toku a provedla vertikální řez hlavní skupinou staveb. Tento řez je vysoký 36 m a široký u základny přes 300 m. Je na něm vidět řada úrovní dřívějších stavebních vrstev.

Archeologové po roce 1935 tok řeky opět odvedli. Významným nálezem v Copánu byly i dva fragmenty zlata v nohou duté sošky. Nejen že se jedná o zlato, které Mayové prakticky nezpracovávali, ale jsou to prý jediné kousky kovu, které byly nalezeny v sídlišti z klasického období.

IV. Dzibilchaltún – město s dlouhou tradicí

Místo: poloostrov Yucatán, Mexiko

Vrchol rozvoje: okolo roku 800 n. l.

Jedno z největších a nejdůležitějších měst Mayů, jehož počátky leží v raně klasickém druhém tisíciletí př. n. l. Město nabývalo na významu a s tím rostl i počet jeho obyvatel, který kolem roku 830 n. l. dosahoval počtu 20 000. Několik set objektů se rozkládá se na ploše 48 km2 a k nejpodivuhodnějším objevům patří »Chrám sedmi sošek« se sedmi skulpturami neobvyklých tvarů.

Chrám je situován tak, že při východu slunce v den jarní a podzimní rovnodennosti prochází jeho první paprsky přímo hlavní branou. Kromě nádherného zážitku znamenal tento okamžik i čas pro zahájení setby a sklizně.

V. Uxmal – město třikrát přestavěné

Místo: poloostrov Yucatán, Mexiko

Vrchol rozvoje: mezi 600 – 1000 n.l.

Další z důležitých měst na Yucatanu, v době vrcholného rozvoje v něm žilo až 25 000 obyvatel. Název Uxmal (ve významu »třikrát postavený«, vyslovuje se »Ušmál«) vznikl pravděpodobně díky tomu, že hlavní komplex objektů byl třikrát přestavovaný.

Uxmal je centrem oblasti tzv. puuckého stavebního stylu s množstvím nádherných staveb. Ornamenty v kameni a mozaiková průčelí nemají jinde obdobu. Mozaiky mají impozantní rozměry, složitá mozaika čtyř průčelí Paláce králů je složená z 20 000 kamenů.

CO VŠECHNO (NE)VĚDĚLI  MAYOVÉ?

Základy znalostí, které však dále nesmírně kreativně rozvíjeli, například systém kalendáře nebo písmo, převzali Mayové od dřívější kultury Olméků.  Všechny souvislosti jejich znalostí postavených na velmi podrobných pozorováních okolního světa, vesmíru a neuvěřitelně přesných výpočtech, nejsme dodnes schopni plně pochopit.

Mayové svým rozvojem abstraktního myšlení předstihli všechny ostatní civilizace Nového světa. Velký podíl na jejich vyspělé kultuře měl i vynález velmi efektivního způsobu zapisování.  Mayové jako jediní v Novém světě vytvořili grafickou soustavu, která vývojově byla mezi piktografií, tedy písmem zachycujícím obsah a fonografií, tedy písmem zachycujícím zvuk.

Nejstarší mayské nápisy byly nalezeny v Tikalu a datují se do období kolem roku 300 n. l. Díky řádění conquistadorů se mayské písmo dochovalo na kamenných stélách, knihy byly však zničeny téměř kompletně.

Otázkou trochu zůstává kontrast mezi jejich konzervativním vývojem v některých oblastech života, jen málo se měnícími nástroji a zemědělstvím a mezi jejich fascinující intelektuální expanzí.

Pověry a lži ďábla

„Nalezli jsme velké množství knih psaných jejich znaky, a protože neobsahovaly nic, v čem by nebylo vidět pověry a lži ďábla, všechny jsme je spálili, čehož oni želeli v překvapující míře a projevovali hojný zármutek,“ píše yucatánský biskup Diego de Landa v roce 1566. Před řáděním conquistadorů a jezuitským »obracením na víru« na počátku 16. století se podařilo zachránit pouze tři kodexy:

Tro-Corteziánský (madridský), Pereziánský (Pařížský) a Drážďanský kodex. Tzv. Grolier codex, který se někdy uvádí jako čtvrtý, budí ve vědeckém světě rozpaky.  Zápisy jsou neosobní, týkají se chronologie, astronomie a náboženství, neoslavují žádné vládce, neobjevuje se v nich konkrétní jméno jakéhokoliv člověka.

Knihy jaguářích tajemství

Španělští kněží naučili psát Maye rodnou řečí s použitím španělské abecedy. Domnívali se, že tak budou zapisovat jen události související s vnuceným křesťanstvím. Naštěstí pro budoucí generace badatelů  zapisovali Mayové i svá původní proroctví, mýty, rituály i běžné události.

Řada domorodých rukopisů, které vznikaly po conquistě, dostala název Chilam Balam (chilamové – kněží ve funkci orákul, balam – jaguár, také něco tajemného skrytého). Také těchto rukopisů se zachovalo jen několik, i když napsáno jich patrně bylo podstatně více.

Historicky nejvýznamnější částí jsou kroniky, líčící stručně hlavní události mayských dějin.

U Mayů na guatemalské vysočině vznikl podobný soubor písemných památek. Nejvýznamnější z něho je asi kniha Popol Vuh, která obsahuje zlomky z obsáhlé kosmogonie, náboženství, mytologie, tradic, migračních zvyklostí a dějin mocného mayského kmene Quiché.

Každý konec je i začátek

Pozoruhodné byly i matematické znalosti Mayů. Pro své počty používali dvacítkovou soustavu, vedle ní však používali ještě druhý početní systém deseti číslic. Mayové znali i nulu dříve, než do Evropy došla z Indie přes Arabské země.

Její »vynález« souvisel s tím, že  začali používat tzv. poziční zápis čísel (daná místa pro jednotky, desítky, stovky…). Tento způsob zápisu ostatně používáme i my.

Největší význam měly číslice pro orientaci v čase. Na dvacítkovém systému je založený neuvěřitelně přesný mayský kalendář, srovnatelný přesností s hodnotami určenými dnes pomocí nejmodernějších přístrojů.

Např. synodický oběh Venuše, tedy dobu, která uběhne mezi dvěma stejnými fázemi se Sluncem, vypočítali Mayové na 584 dny, v současné době byl stanoven na 583,92 dne.

Svými krátkými i nejdelšími cykly vyjadřuje mayský kalendář vyjadřuje jednoduchý závěr vyvozený  z pozorování přírody:  že každý cyklus se uzavře a započne nový, založený na obdobném principu (stejně jako den–noc, sucho–déšť, zrození–smrt).

Stavte se příští alautun!

Kalendář je soustava tří časových schémat, občanský rok o 365 dnech nazývali haab. (Mimochodem čtvrtden, o který jeden rok nesouhlasí s celým číslem 365, řešili Mayové hned při zápisu data uvedením příslušné opravy).

Posvátný rok o 260 dnech (asi tak dlouho trvá např. vývoj lidského plodu v těle matky) nazývali tzolkin. Podle něho se určoval dnem narození plán rituálů v životě každého člověka. Každý den byl určený kombinací obou kalendářů a stejný den se tak opakoval až po 52 letech.

Po 52 letech se také konaly slavnosti obnovy, ohňové slavnosti, kdy se Mayové loučili se vším starým, vítali nově zrozené Slunce a stavěli nové stavby na místě těch původních, spálených. Kromě roku používali ještě další periody, devět řádů časových období (např. 1 alautun znamenal období 63 081 429 let).

Čím začíná nekonečno?

Mayové počítali v čase daleko do minulosti i budoucnosti, archeologické nálezy dokumentují počty zasahující i 90 nebo 400 miliónů let zpět. Výchozí rok mayského datování odpovídá roku 3114 před Kristem a dosud není známo, zda se vztahuje k nějaké konkrétní historické skutečnosti.

Zajímavé však je, že v roce asi 3100 př. n. l. začíná na jiném místě planety nejranější fáze stavby Stonehenge. Podle hinduistů a buddhistů je rok 3102 př. n. l. rokem počátku Kali Yugi, jednoho vývojového cyklu světa, který potrvá 432 000 let.

Mayský cyklus započatý roku 3114 př. n .l. má trvat 5128 roků. Ano výsledek 2012 je správně, v tom roce má tento jeden cyklus končit. Zkratovité lidské myšlení současné doby zaznamenalo slovo konec, dál už nepátralo čeho a začalo se s vervou sobě vlastní děsit.

Roky nesené bohy v proudu času

Podle některých teorií se jedná o konec jedné epochy ve vývoji lidstva a začátek další. Podle mentality diskutérů se jedná buďto o optimistickou naději na konec ryze materialistické orientace a dosažení rovnováhy materiálního a duchovního života, pesimisté tvrdí, že už jsme to měli dávno udělat a za rok budeme potrestáni za to, že jsme nezvládli domácí úkol (v tom případě by se možná dal ještě před posledním zvoněním stihnout?).

Všechna časová období, všechny jednotlivé dny, měsíce i roky, měly své bohy, kteří je nesli a předávali si je v proudu času. Své božské vyjádření měly i všechny číslice a také některá významná čísla, která vyjadřovaly.

Kam až Mayové dohlédli?

Výpočty byly složité a komplikované a tak byly určeny výhradně specialistům – kněžím, kteří byli ostatními vrstvami obyvatel plně vydržováni a podporováni, aby se mohli věnovat na plný úvazek věštění, sledování úkazů na obloze a pohybu nebeských těles, výpočtům a rituálům.

Fascinující je také mayská znalost astronomie, která vychází jen z dokonalých a soustavných pozorování. Mayové zjevně věděli dávno před Evropany, že Země je kulatá a vycházeli z výpočtů drah Jupiterských měsíců ještě předtím, než je objevili Marius a Galilei v roce 1609–1610. Zvláštní význam měla pro ně i Venuše a Polárka.

Právě schopnost přesně předpovídat pozoruhodné úkazy, zatmění Slunce nebo Měsíce (s chybou ne víc než 33 sekund!) podporovala moc a výjimečný statut vzdělaných kněží.

Co nového víme o starých mayích?

Rychlý zánik mayské říše je už docela dlouhou dobu skutečně jednou ze záhad starověkého světa. Její rozřešení je však dnes nebývale aktuální. Na dohled od mayských ruin v oblasti guatemalského Peténu u hranic s Mexikem totiž opět roste populace a ubývá pralesů, aby zemědělská půda uživila všechny obyvatele.

„Pochopením toho, co Mayové udělali správně a co udělali špatně možná můžeme pomoci místním lidem najít udržitelný způsob zemědělství, aniž by udělali stejné chyby,“ říká archeolog Tom Sever z Marshall Space Flight Center (MSFC).

Tom Sever je členem skupiny, která pomocí satelitního snímkování zkoumá mayské zříceniny. Kombinací těchto údajů s konvenčními archeologickými nálezy a vykopávkami se vědci domnívají, že pochopili většinu toho, co se stalo.

Kam zmizely stromy?

Z pylových usazenin ve starých vrstvách okolo jezer vědci zjistili, že asi před 1200 lety zmizel úplně stromový pyl a nahradil jej pyl nekulturních bylin, plevelů. Jinak řečeno – území bylo úplně odlesněné.

Předpokládatelný vývoj by byl asi takový, že by se zvýšila eroze půdy a úrodná zem by byla odplavovaná dešti.

Jeho kolega klimatolog Bob Oglesby, který se na projektu podílel, podle počítačové simulace odhadl, že by se teplota v odlesněné oblasti zvýšila až o šest stupňů a to by v obdobích bez dešťů mohlo vést k rychlejšímu vysychání půdy.

Teplota by ale změnila klima dané oblasti tím,že by narušila pravidelnou srážkovou činnost. Během období sucha je v Peténu voda vzácná a podzemní zdroje jsou ve velkých hloubkách. To by mohlo znamenat dlouhý a kritický nedostatek vody.

Přelidnění a hlad

Když Tom Sever a jeho tým propojili své poznatky s nálezy klasických archeologů, zjistili zajímavé souvislosti. Lidské kosti z posledních desetiletí před zhroucením civilizace vykazují těžké známky podvýživy.

„Archeologové se dlouho dohadovali o tom, zda pád mayské říše zapříčinilo sucho, válka nebo nemoci, nebo projevy politické nestability,“ říká archeolog Tom Sever. „Teď můžeme říci, že všechny tyto faktory sehrály svou úlohu, ale že jsou to pouze vedlejší příznaky.

Příčinou byl chronický nedostatek jídla a vody, zaviněný kombinací přírodních podmínek, přelidnění a odlesňování oblasti.“.

Deštné pralesy opět padají pod sekerami a během posledních asi 40 let byla zničena asi polovina původních lesů podle schématu vykácet a vypálit. Dřevěný popel půdu pohnojí, ale během tří až pěti let zemědělské činnosti je vyčerpaná a nutí farmáře kácet dál, dokud je co.  „V odlesněných částech Střední Ameriky se během posledních let mění tvorba oblačnosti a srážky, znamená to, že se historie opakuje?“ upozorňuje Oglesby na souvislosti.

Klima na hraně

Klimatologové také upozorňují na to, že Střední Amerika je územím, nad kterým se setkávají vzdušné proudy ze severní a z jižní polokoule. Toto rozhraní se odborně nazývá »intertropická zóna konvergence«.

Probíhá okolo celé zeměkoule a zřejmě měla vliv i na historii Mezopotámie nebo staré Persie. V průběhu roku se tato zóna posunuje v závislosti na tlakových výších a nížích nad oceánem nebo pevninou. Změny klimatu s ní související mohly přispět spolu s vývojem dané společnosti k zániku nejen mayské říše.

Geolog Václav Cílek zmiňuje v jedné ze svých prací i zajímavou souvislost periodicity období dlouhého sucha. Tato období byla prokázaná např. zkoumáním jezerních sedimentů mayského jezera Chichancanab.

Jejich průběh je obdobný jako průběh krátkodobých cyklů sluneční aktivity objevených českou astronomkou Ivankou Charvátovou.

Nápověda z orbity

Aby současní lidé neopakovali stejné chyby, může nám pomoci informace z vesmíru. Přesně řečeno z oběžné dráhy. Tom Sever a jeho tým na satelitních snímcích odhalili systém starých zavlažovacích a odvodňovacích kanálů v oblasti nazývané Bajos, v nízko položených bažinách.

Ačkoliv se archeologové dříve domnívali, že Mayové tyto bažiny nevyužívali, nynější nálezy naznačují opak. Pokud by Mayové regulovali stav vody v oblasti, která představuje až 40 % krajiny, pak by měli stabilnější dodávky potravin a nemuseli by kácet pralesy.

Nevíme, proč to nestačilo, ale mohou se dnešní obyvatelé s dnešními prostředky zkusit od Mayů dát inspirovat a osít Bajos? Zpráva z roku 900 n. l. podle názoru archeologů zní: „Nikdy není pozdě učit se od svých předků.“.

Xibalba hlídá své tajemství

Původním účelem další, tentokrát potápěčské expedice Cara Blanca byl průzkum obětního místa starých Mayů více než 60 metrů pod vodou. Měla otestovat, zda je  archeologické vykopávky možné provádět i na dně zatopených krasových jeskyní (cenoty), studní a závrtů.

Mayové tato místa, kde podzemní voda vystupovala na povrch, považovali za brány do podsvětí, do Xibalby. Proto jim sloužila jako i místa obětní. Expedice chtěla také zjistit, zda Mayové měnili své rituály ve snaze získat přízeň bohů a ukončit sérii sucha, která zasáhla tuto oblast v době 800–900 n. l.

Velké kmeny stromů, které se nahromadily na dně během stovek let, extrémní temnota a hluboké vířící bahno dna, to vše znemožnilo alespoň prozatím expedici dokončit. Vědci také uvažují, zda a jak mohly rituály lidských obětí souviset s krutými podmínkami a hladem.

Po stopách dlabaných kánoí

Vědci z americké organizace meteorologického výzkumu National Oceanic and Atmospheric Administration (NOAA) se vydali „po stopách“ mayských kanoí. Prozkoumávali dlouhé divoké pobřeží a chtěli se dozvědět více o čilém námořním obchodování Mayů.

Inspirací pro hledače archeologických pokladů byl popis masivních kanoí z dlabaného dřeva, které popsal syn Kryštofa Kolumba Ferdinand v roce 1502 „kterak přepravují 25 lodníků, náklad a pasažéry“.

Tým prozkoumával odlehlé části džungle na místě starého přístavu Vista Alegre na severovýchodním cípu poloostrova Yucatan. Tento přístav byl podle dosavadních poznatků součástí významných obchodních sítí a prosperoval dlouhou dobu, v období přibližně 800 př.

n. l.–1521 n. l. Průzkumníci museli překonávat stejné překážky jako dávní obyvatelé této odlehlé oblasti přístupné pouze lodí po vodě, to znamená nedostatek pitné vody, ataky prudkých tropických bouří a přítomnost ne právě lidumilných hadů, pavouků a krokodýlů.

Středoameričtí Féničané?

Mayové podle všeho rozvíjeli námořní obchod podobně jako starověcí Féničané. „Obchodovali s řadou výrobků, jako bavlna, sůl, kadidlo, pryskyřice zvaná kopál (dodnes používaná třeba v houslařských lacích), nefritem, obsidiánem, kakaem, peřím kvesalů a jiných tropických ptáků a také s otroky,“ vysvětluje Dominique Rissolo, ředitel Weittova Institutu v kalifornské La Jolle.

Během svých expedic zmapovali průzkumníci 29 staveb, včetně vyvýšených plošin, valů, hrází, dlážděných cest nad úrovní terénu a pyramidu, která stojí v čele centrálního prostoru, jakéhosi náměstí. Průzkumníci věří, že vrchol pyramidy byl také používán k vyhlížení připlouvajících a odplouvajících lodí, případně jako maják.

Expedice je součástí projektu dlouhodobého výzkumu zaměřeného na dynamický vzájemný vztah mezi starými Mayi a jejich krajinou.

Hudba pyramid

Objev muzikálních rezonancí připomínajících tiché dopadání dešťových kapek, které rozeznívají některé pyramidy, napovídá, že byly vědomě postavené právě s tímto účelem. Jorge Cruz ze School of Mechanical and Electrical Engineering v Mexico City se svými kolegy porovnával frekvenci rezonancí lidských kroků na El Castillo a Měsíční pyramidě stojící na severním konci Cesty mrtvých.

Na každé pyramidě měřili zvuky, které zněly poblíž základny pyramidy, když někdo stoupal vzhůru. Na obou pyramidách obdobné zvuky připomínaly zvuk dopadajících kapek deště o podobné frekvenci. Pravděpodobnou příčinou toho jevu je tvar schodiště, kterým zvukové vlny procházejí, lámou se a odrážejí.

Francisco Estrada-Belli, archeolog z americké bostonské univerzity říká: „Většina, pokud ne všechny pyramidy, jsou vnímány jako posvátné vrcholy, podobně jako horstva. Tedy místa, kde se shromažďovaly mraky, a tvořil se životadárný déšť.

Akustika mohla obrazně připomínat vodu, ale byla by škoda zjednodušit hledání souvislostí rezonancí jen na to, že pyramidy připomínají hudební nástroje. “.

Potíže s cyklickým časem

Když se Španěl Cortéz, jeden z nejslavnějších conquistadorů setkal s aztéckým vládcem Moctezumou II, střetly se dvě odlišné kultury a filosofie. Aztékové byli industriální národ, který převzal od Mayů dokonalou soustavu vědění o čase, exaktní kalendář, počítal ve dvou číselných soustavách současně a hlavně stejně jako Mayové věřil v to, že život probíhá v cyklech a po smrti se připravuje nové zrození. To, co bylo, zase po čase nastane, takže víme, co bude.

Tento přístup však civilizaci staví jistá omezení: když se objeví něco, co tu ještě nebylo a není to jednoduché zařadit, pak nikdo neví, co si počít. Právě takový jev  představoval pro Moctezumu II. vpád Španělů.

Křesťanští vojáci, se svým přímočarým myšlením a směřováním dopředu, k dalším bojům o další kořisti, byli připraveni na všechno, měli větší schopnost improvizace. I proto malá armáda Španělů mohla vyhrát nad mnohatisícovou armádou indiánů.

Kukuřice na hraně

„Jedním z fascinujících aspektů archeologie je to, že při rekonstrukci celé civilizace nelze pochopit všechno jen z jednoho úhlu pohledu, je nutná spolupráce mnoha oborů,“ říká. profesor Nicholas Dunning z University v Cincinnati.

Při výzkumu bažin Bajos se Sante Fe, v jejichž blízkosti leží Tikal přišel se svým týmem na to, proč Mayové stavěli svá města na okrajích bažin.

Podle výsledků výzkumů byly právě bažiny zdrojem organického substrátu, rašeliny, která zúrodňovala půdu pro pěstování kukuřice. Na rozhraní bažiny a vrchoviny se tak vytvářel pás úrodné půdy. Vědci analyzovali i pyl ve vrstvách zeminy a skutečně našli významně vysoké množství pylových zrnek kukuřice.

Hlava posypaná popelem

V pozůstatcích kanálu v Tikalu byly nalezeny v jílovém substrátu zřetelné křemičité minerály smektity, jejichž původ určili jednoznačně ve spadu sopečného popela. Analýza ukázala, že pochází ze sopek v Guatemale, El Salvadoru, Hondurasu a Mexiku.

Tyto nové poznatky by mohly pomoci vysvětlit jednu záhadu centrálních mayských měst v nížinách. V literatuře se neustále mluví o půdě v těchto místech jako velmi chudé a neproduktivní, protože vznikala zvětráváním vápence.

Ale pokud byla půda posypaná sopečným popelem jednou za několik let nebo dokonce desetiletí, byla by pravidelně obohacena o důležité prvky, např. železo a hořčík a úrodnější zvýšením propustnosti a pórovitosti, zlepšením schopnosti zadržovat vodu.

Má i své stinné stránky, nánosy popela udusí opylující hmyz a může podporovat kyselý déšť, proto je třeba zkoumat, co dalšího pomáhalo udržet biologickou rovnováhu v těchto podmínkách.

Na světě je místo pro všechny bohy

V mexickém Chiapasu zkoumali vědci z Florida State University původ kultu »Černého Krista«, známého jako Señor de Tila. Do města v poutní čas přicházejí tisíce poutníků, aby prosili o přízeň Señora de Tila.

Je uctíván jak v místním kostele, tak v nedaleké skalní jeskyni, kde se nachází velký černý stalagmit, který je podle osobité interpretace věřících symbolem vtělení Kristovy přítomnosti do všeho na Zemi.

Podle místní tradice je projevem ducha Země, jež je klíčem ke zdraví a bohatství a musí mu být věnovány dary a modlitby.

„Moderní Mayové nevnímají žádný velký konflikt sloučením obou vyznání,“ říká antropolog Robert M. Laughlin, který žil mezi původními obyvateli více než 30 let. „Je běžné, že sváteční průvod začne v kostele obětí pro Krista boha Slunce a jeho matku Bohyni Měsíce a pak pokračuje na nedalekém kopci uctíváním předků a starých mayských bohů, božstev země a vody.“.

Co vznikne smícháním palygorskitu a indiga?

Staří Mayové používali vzácný druh minerálu s názvem palygorskit pro výrobu charakteristického modrého barviva. (Palygorskit pro chemické labužníky je zde: (Mg,Al)2Si4O10(OH)·4(H2O)).

Palygorskit se používá ve Střední Americe od starověku, tehdejší Mayové znali její výjimečné vlastnosti a jejich potomci ji používají dodnes. Používají palygorskit pro různé účely, od výroby domácí a umělecké keramiky po léčení příušnic, žaludku a úplavici.

»Moderní« farmakologie používá palygorskit v léku proti průjmu, podobně jako Mayové před více než tisíci lety.  Typické mayské modré barvivo, »maya blue«, se vyrábí smícháním palygorskitu s rostlinným barvivem indigem.

Co může dát šamanismus medicíně?

Šamani jsou také tradiční léčitelé, porodníci a bylinkáři. Nejzkušenější léčí mysl, tělo a duši vesničanů. Pro Maye bylo a je fyzické a duševní zdraví jedno a totéž. V Evropě jsme tuto myšlenku neochotně »objevili« na začátku minulého století.

Podle jednoho z mayských léčitelů, Dona Elijio Panti, je onemocnění způsobené neklidnou duší nebo nepřízní bohů a předků. Pro vyléčení nemoci se proto nepředepisují pouze medikamenty, ale i duchovní smíření, pochopení smyslu onemocnění.

Mezi indiány Quiché v Guatemale studovala léčitelství a šamanismus Barbara Tedlocková ze State University of New York, která vysvětluje, že k léčení patří i kněz, který denně pálí kadidlo a modlí se za nemocného v souladu s obecným i jeho osobním posvátným kalendářem tzolkin.

Brána do Jiných světů

Ve starověku mayští králové oslovovali bohy a předky jménem svých měst. Dnes v mnoha mayských společenstvích jsou starostové a léčitelé jedno a totéž. Cítí se být zodpovědní za fyzické a duchovní zdraví jejich obyvatel, což je myšlenka, která stojí za pozornost.

„Šamani jsou schopni „jiného“ stavu mysli, který jim umožňuje volný pohyb mimo všední svět, mimo vědomí smrtelníků, rozmlouvají přímo s bohy, démony, předky, a dalšími neviditelnými, ale mocnými silami, které ovládají svět živých,“ říká David Freidel z Jižní metodistické univerzity v Dallasu.

Popisuje také silné symboly oltáře nazývaného „dřevěné nebe“, který zobrazuje vesmír. Listoví mladých stromků, které se spojuje v klenbě nad hlavní deskou, symbolizuje oblouk Mléčné dráhy přes noční oblohu.

Třináct tykví zavěšených na stromcích představuje třináct souhvězdí mayského zvěrokruhu. Oltáře tohoto typu lze vystopovat již v klasickém období.

Věky Slunce a Platon

Mayský kalendář se přibližně shoduje s tzv. platonským rokem, který trvá přibližně 26 000 let. Za tu dobu zemská osa vykoná jeden celý tzv. precesní pohyb. Mayové si dobu trvání cyklu rozdělili na pět časových úseků, které nazývali »věky Slunce«.

V každém věku měla civilizace naplnit jiné poslání, každý byl jinak závažný. Věky Slunce jsou pak ještě rozděleny na 13 menších období, tzv. baktunů. Třináctý baktun pátého věku Slunce začal v roce 1618 a končí právě 21. prosince 2012, kdy se na slunovratové denní obloze Slunce postaví do přímky se středem naší galaxie a Zemí.

Jak prý lze vyčíst z Drážďanského kodexu, v tomto baktunu bude propadat lidstvo hmotě, materialistickému myšlení a vzdalovat se duchovnímu rozměru a rok 2012 představuje zvrat, protože celý cyklus se uzavře a lidstvo projde očistou do baktunu dalšího.