Světlo světa spatřily výsledky sociologické studie, prováděné mezi exaktně uvažujícími vědci. Jeho předmětem je něco, co může vzbudit v racionálních lidech okamžitě silný odpor – spiritualita. Neobávejte se, vědci, kteří o ní hovořili, nebyli fanoušky žádné církve. Co si pod pojmem spiritualita představují?

Studie byla prováděna mezi 275 předními vědci z oborů přírodních i společenských věd z Rice University v americkém Houstonu. Ačkoliv v obecném povědomí veřejnosti obsah pojmu spiritualita splývá s obsahem pojmu náboženství, nebo dokonce církev, vědci ve své studii zjistili, že v rámci dané skupiny tomu tak není.

Odlišný typ konstrukce

Spiritualita byla dotazovanými vědci chápána jako zcela samostatný pojem a oni sami se bez výjimky definovali jako ateisté, nevyznávající žádným způsobem jakékoliv formální náboženství. Do češtiny se slovo spiritual překládá jako duchovní.

To může být vykládáno např. v souvislostech slova „oduševnělý“ nebo zcela jiným směrem, právě v souvislosti s „náboženský“. A to není totéž ani náhodou.

„Naše výsledky ukazují, že vědci chápou náboženství a spiritualitu jako kvalitativně různé druhy konstrukcí,“ říká Elaine Ecklund Howardová, docentka sociologie na Rice a hlavní autorka studie. „Tito vědci, »duchovní ateisté«, hledají skrze spiritualitu hlavní smysl toho, co je označováno jako pravda.

Takový, který je generovaný v souladu s jejich prací, kterou vykonávají jako vědci.“.

Respekt k individualitě

To znamená například, že vidí vědu i spiritualitu jako nástroj, jak si vytvářet názor na souvislosti v souladu s vědou a bez náboženského kontextu. Zásadní rozdíl lze definovat následovně – spiritualita v jejich pojetí, oduševnělost, jim otevírá další metodu vědeckého zkoumání, zatímco náboženství a církev vyžaduje absolutní důvěru svým tvrzením bez jakékoliv diskuse navzdory absolutní absenci empirických důkazů.

„Taková spiritualita nevadí ani těm nejmaterialističtějším vědcům,“ říká Elaine Ecklund Howardová.

Zdá se, že oduševnělost si nedělá starosti s tím, jestli ji někdo odsuzuje nebo zatracuje, může být přítomna i ve vědeckých i v náboženských myšlenkách. Není to buď – anebo.

Nebezpečné otázky o smyslu dění

I velké vědce a významné badatele napadají otázky typu „Proč jsem tady? Co tady dělám a jaký to má smysl?“ Taková otázka přece alespoň jednou napadne každého člověka, třeba když si najednou uvědomí, že je hlavním účinkujícím ve svatebním obřadu, nebo dostane v zaměstnání za úkol přestěhovat sklad dokumentace o dvě místnosti vedle.

A (nejen) pro vědce jsou otázky o tom, jaký smysl má jejich práce, podmínkou úspěchu.

Elaine Ecklund Howardová se svými kolegy na základě analýzy získaných materiálů zjistila, že k popisu obsahu pojmu „náboženství“ nejčastěji vědci používali slova „organizovaný, jednotný, kolektivní“. Naopak k popisu pojmu spiritualita, oduševnělost, používali bez výjimky pojmy jako „individuální“, „osobní“ a „součást osobnosti“.

Máte rádi své studenty?

Analýza také ukázala překvapivou věc. Ačkoliv termíny, jimiž akademičtí pracovníci charakterizovali spiritualitu, jednoznačně poukazovaly na individualitu a názoru jedince, nebyl jejich obsahem individualismus, zaměření na svou osobu.

Z vyjádření jednotlivých respondentů vyplývalo, že spiritualita v jejich pojetí, respekt k individuálnímu názoru, je motivující pro spolupráci. Dává tak předpoklad pro efektivnější práci a přináší i odlišný přístup k výzkumu a výuce.

Akademičtí pracovníci, pro něž byl pojem spiritualita cizí, častěji uváděli, že se kvůli pedagogickým povinnostem nemohou soustředit plně na výzkum a studenti je ruší.

Vědci, kteří uváděli, že pro ně pojem spiritualita má nějaký individuální obsah, naopak také uváděli, že je pro ně motivující a inspirující podporovat i své studenty v jejich úsilí uspět.

Když se smysl mění v nesmysl

*V roce 2007 vyšel v časopise Nature neobvyklý článek. Přes tři tisíce vědců (40 % obeslaných), kteří pracují v medicínských oborech, odpovědělo v dotazníku na otázky o jejich práci. Pro toho, kdo si představuje vědce obzvláště v medicíně jako obětavého génia pracujícího pro spásu lidstva, musel být výsledek šokem.

*Část vědců (2 %) se přiznala k falšování dat, vzájemnému vykrádání vědeckých poznatků a k prohřeškům proti přísným etickým pravidlům platícím v oborech, kde se výzkum dotýká živých pacientů.

*13 % vědců se přiznalo, že úmyslně přehlíželi, jak jejich kolegové dělají chyby – používají špatná data nebo špatnou interpretací znehodnocují data správná.

*A konečně – asi 16 % vědců mělo odvahu se přiznat, že mění konečnou podobu, metodiku nebo výsledky studií podle přání toho, kdo jim dává peníze.