Globální jaderná apokalypsa, to není nijak příjemná představa. Kdo viděl snímek Den poté, či snad ještě sugestivnější britský film Vlákna, jistě mu při sledování děje běhal mráz po zádech. Ale průšvihem, který by se tak jako tak dotkl celé planety, by byl i lokální jaderný konflikt. Aspoň tak vypadají nové simulace z dílen NASA.
Celosvětová jaderná válka je nyní nepravděpodobná, navíc proti roku 1985 klesl počet jaderných zbraní na jednu třetinu, ale i tak převyšuje 30 000. Ohnisek napětí je v navíc současném světě dost. Stačí se podívat na hranici mezi Indií a Pákistánem, do Íránu nebo na korejský poloostrov.
I omezený jaderný arsenál, kterým Pákistán či Korejská lidově demokratická republika disponují, by dokázal ve světě nadělat pěknou paseku.
Stovka Hirošim
Vědci z NASA sestrojili počítačovou simulaci, jež měla ukázat, jaké konkrétní důsledky by lokálně omezená jaderná válka přinesla. Podle ní by atomový hřib stoupající v Kašmíru výš, než dosahují nejvyšší vrcholy Himalájí bezprostředně ovlivnil i životy Středoevropanů.
Celosvětové zásoby jaderných zbraní by naši planetu zničily hned několikrát.
„Vycházeli jsme z toho, že při jaderné konfrontaci, která by byla místně omezena, by byla použita síla rovnající se 100 bombám svrženým na Hirošimu,“ upřesnil americký vědec Luke Oman z NASA. Zmiňovaná „stovka“ zhruba odpovídá jaderným silám Indie a Pákistánu.
Globální nukleární zima
Největší katastrofa by samozřejmě postihla území, kam byla jaderná střela zamířena. Jenže kromě radiace by se do ovzduší dostalo i ohromné množství prachu a také 5 000 000 tun uhlíku.
Toto množství by se uvolnilo z masivních požárů ve městech a kromě uhlíku by se na svou cestu vydaly další jedovaté látky. Jemné částečky by se vznesly do vyšších vrstev atmosféry, kdy by vytvořily mračna.
Ta by se postupně rozprostřela kolem celé planety. Tato nepřirozená oblačnost by bránila slunečním paprskům dopadat na zemský povrch.
Důsledky? V průměru by celosvětová teplota klesla o jeden a čtvrt stupně Celsia. Leckdo by nad tím možná mávnul rukou, ale výkyvy v jednotlivých částech planety by byly daleko větší. Vzhledem ke vzdušnému proudění by nejvíce byla postižena Asie, Evropa a také oblast tropů. Zde by se průměrná teplota snížila o celé čtyři stupně.
Co se stalo v zálivu?
Nejde jen o to, že by si Evropané užili méně léta. To by byla ta poslední věc. Mnohem horší by bylo, že změna klimatu by postihla zemědělství. Kulturní plodiny jako třeba obilí by nestačily dozrát, potraviny by se staly vzácnějšími, raketově by vzrostla jejich cena a přišel by hlad, který Evropa poznala naposledy za 2. světové války….
Koneckonců, v historii nalezneme příklady, kdy k něčemu podobnému došlo. Naštěstí přitom nebyla použita jaderná zbraň, ale důsledky byly podobné. Během první války v Perském zálivu v roce 1991 zapálila prchající irácká vojska 526 kuvajtských ropných vrtů.
To mělo za následek únik obrovského množství kouře a aerosolu do atmosféry. Pozdější měření prokázala, že teplota v oblasti klesla přibližně o 10 °C. Další důsledky v podobě kyselých dešťů byly zaznamenány až do vzdálenosti 1 000 až 2 000 km.
Hlad, sucho, nemoci
Kdyby se Pákistánci a Indové rozhodli, že si vymění jaderné pozdravy, zasáhla by svět ještě další katastrofa. Vytvořila by se totiž masivní ozonová díra. Smrtonosné ultrafialové záření z vesmíru by tak nerušené mohlo mířit až k zemskému povrchu.
Důsledky? Poškození zraku, raketový nárůst nádorových onemocnění, hromadný úhyn hospodářských zvířat.
Ozónová díra by se zásadně projevila i v oceánech. Fytoplanktonová společenství, na kterých je řada mořských živočichů životně závislá, jsou na ultrafialové záření velmi citlivá. Tak by byl nenávratně narušen i mořský ekosystém.
Stav, v němž by vládla nukleární zima, by vydržel nejméně tři roky. Ale i po deseti letech by byla průměrná teplota stále ještě o půl stupně nižší proti dlouhodobému normálu.
Zplodiny z požárů by se ve vyšších vrstvách atmosféry vznášely ještě déle… Kromě toho by byl narušen i srážkový systém. Z globálního hlediska by se úhrn srážek snížil téměř o polovinu.
Hlad, sucho, nemoci… Takový by tedy byl výsledek byť jen lokálně omezeného jaderného konfliktu.
Co se stane „den poté“?
Výbuch: do ovzduší se dostává ohromné množství prachu a 5 000 000 tun uhlíku
+ 1 hodina: radiace v místě výbuchu je vysoká, do okolí se šíří radioaktivní prach
+ 1 den: v atmosféře se šíří ohromné množství radioaktivního prachu
+ 1 rok: zvětšující se ozónová díra ohrožuje stále větší území, průměrná celosvětová teplota poklesla o 1,25 °C
+ 3 roky: pomalu končí období nazývané nukleární zimou a teplota se opět zvyšuje, zamořené území je pořád životu nebezpečné, snižuje se počet srážek asi o polovinu, na Zemi nastává sucho, u živočichů včetně lidí se objevují mutace způsobené radiací.
+ 10 let: průměrná celosvětová teplota je stále nižší oproti dlouhodobému normálu asi o 0,5 °C, srážky stále nedosahují úrovně před výbuchem
Ztracené jaderné bomby
*Jedna z nejvážnějších nehod, při které se ztratila jaderná puma, se stala v roce 1966 nad španělským pobřežím. Tehdy se zde srazila dvě letadla americké armády. Už to samo o sobě je tragédie, ale jeden z letounů navíc na své palubě nesl čtyři vodíkové bomby.
Každá z nich byla tisíckrát silnější než Little Boy – bomba, která zničila Hirošimu. Tři bomby se podařilo najít a zlikvidovat, ovšem, kde skončila čtvrtá, neví dodnes nikdo.
*O dva roky později se nad Grónskem zřítil jiný americký bombardér. I on měl na palubě atomovou bombu. Tentokrát měla nehoda vážnější následky. Konvenční trhavina v bombě explodovala a zároveň se uvolnilo plutonium, které zamořilo okolí. Jaderná hlavice se ovšem nikdy nenašla.
*Ke kuriózní nehodě došlo 5. 12. 1965 v západním Pacifiku asi 80 km od Okinawy. Z americké letadlové lodi Ticonderoga sklouzl do moře bombardér Douglas A 4 Skyhawk s jadernou bombou B43. Pilot, poručík JG Douglas Webster, při nehodě zahynul.
Letoun se potopil do hloubky 4875 metrů, takže naděje na vytažení bomby je minimální. Někteří vojenští odborníci se obávali, že tlak vody iniciuje výbuch bomby, ale žádný prokazatelný důkaz o explozi neexistuje.
Kolik času lidstvu zbývá?
Hodiny nesoucí název Doomsday Clock lze nalézt na chicagské univerzitě. Nejsou to obyčejné hodiny, od roku 1947 totiž odpočítávají čas vymezený lidstvu. Jejich ručičky odpočítávají čas do vypuknutí jaderného konfliktu. Půlnoc přitom znamená definitivní konec světa…
1947 (23:53) – První nastavení hodin
1949 (23:57) – SSSR uskutečnil první test jaderné bomby.
1953 (23:58) – USA a SSSR testují vodíkovou pumu.
1960 (23:53) – Nebezpečí jaderné války vzhledem k těsnější vědecké kooperaci mírně ustoupilo. Zajímavé je, že v následujících letech Doomsday Clock nereagovaly ani na kubánskou nebo berlínskou krizi.
1963 (23:48) – USA, SSSR a Velká Británie podepisují smlouvu o zákazu jaderných zkoušek v atmosféře, pod vodou a ve vesmíru.
1968 (23:53) – Jaderné zbraně získává Francie a Čína.
1969 (23:51) – Americký senát schvaluje Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.
1972 (23:48) – Mezi USA a SSSR je podepsána smlouva SALT 1, která omezuje počty strategických zbraní.
1974 (23:51) – Indie testuje jadernou bombu s názvem Usmívající se Buddha.
1980 (23:53) – V roce 1979 Sověti zahájili invazi v Afghánistánu, zároveň přichází polská krize.
1981 (23:56) – Závody ve zbrojení eskalují, vrcholí polská krize.
1984 (23:57) – Prezident Reagan zahajuje svůj program hvězdných válek.
1988 (23:54) – V SSSR už je tři roky u moci Michail Gorbačov, obě supervelmoci spolu komunikují.
1990 (23:50) – Konec éry studené války.
1991 (23:43) – Těsně před svým zánikem podepisuje Sovětský svaz smlouvu START 1, která snižuje počet strategických zbraní.
1995 (23:46) – Těsnější spolupráce mezi Ruskem a Íránem.
1998 (23:51) – Jaderné testy uskutečňuje Indie a Pákistán.
2002 (23:53) – Obavy z možnosti, že se jaderná puma dostane do rukou teroristů.
2007 (23:55) – Nekontrolovaný jaderný program v Íránu a severní Koreji. Zároveň organizace The Bulletin of the Atomic Scientist, která hodiny spravuje, poprvé upozorňuje na nebezpečí nevratných ekologických změn.
2010 (23:54) – Celosvětové snahy o omezení jaderných zbraní
