Kokosový ořech bychom mohli bez velkých rozpaků přirovnat ke švýcarskému armádnímu noži – má prakticky vše v jednom. Kokosové mléko uhasí žízeň, dužina nasytí, z vláken se dá tkát oblečení či rohože a skořápky lze proměnit například v dřevěné uhlí.

Není divu, že se jimi lidé z příhodných oblastí vyzbrojovali na každou větší cestu. Před nedávnem byly cesty kokosů po planetě rozpleteny díky metodám molekulární genetiky.

Obrázky kokosových palem patří k naší představě tropického ráje stejně neomylně jako blankytná obloha, průzračné moře a písčitá pláž. Kokosovník ořechoplodý (Cocos nucifera), jak vědci tuto rostlinu z čeledi arekovitých odborně nazývají, dnes skutečně nalezneme v tropickém pásu prakticky okolo celé zeměkoule.

Ještě před nějakými 3000 let tomu tak rozhodně nebylo. Za šířením této nesmírně užitečné rostliny po světě stojí totiž z velké části člověk. Rozplétání cesty kokosů po světě se věnuje tým pod vedením Kennetha M. Olsena z Washingtonovy univerzity v St.

Louis v americkém státě Missouri. A jelikož jsou členy týmu výhradně genetikové, budou moci jejich poznatky využít i budoucí generace šlechtitelů.

Není palma jako palma

Klíčem ke stopování procesů vedoucích ke zdomácnění a vyšlechtění jednotlivých odrůd bylo po dlouhou dobu porovnávání vnějšího vzhledu organismů, tedy morfologie. Stejná kritéria vědci pochopitelně dlouho uplatňovali i ve svých snahách udělat si pořádek v historii kokosové palmy.

Morfologie jako by zde napovídala mnohé. Nápadné je především rozrůznění dvou parametrů: tvaru plodů a vzrůstu.

Dva základní typy plodů označují vědci slovy převzatými z jazyka ostrova Samoa: niu kafa a niu vai. Zatímco plody typu  niu kafa mají spíše trojúhelníkovitý průřez a silnou slupku, druhá z forem, niu vai, je kulatější, bohatší na kokosové mléko a má také výraznější barvy.

Na rozdíl od první z forem, která se hodí zejména k získávání vláken a sušeného vnitřku ořechu (endospermu, tzv. kopry), je druhá využívána především k přímé konzumaci.

Výrazné rozdíly jsou také ve vzrůstu. Méně častou formu (asi 5 %) tvoří zakrslé palmy, zbytek připadá na vysoké štíhlé stromy s charakteristickým uspořádáním listů v blízkosti vrcholku.

Hledání „divoké“ palmy

Zakrslá forma palmy je na první pohled formou více domestikovanou. Když se k tomu přidá skutečnost, že tyto formy jsou výhradně autogamní (tedy oplodňují se vlastním pylem) a produkují „lepší“ ořechy typu niu vai, zdá se, že není o čem pochybovat. Oba tyto znaky jsou jasnými znaky domestikované rostliny.

Kenneth Olsen přidává navíc další argument, proč by měly být vyšší palmy s „horšími“ ořechy považovány za původnější, divokou formu. „Palmy typu niu kafa se zdají být původnější i proto, že jak stromy, tak plody jsou podle všeho lépe přizpůsobené k tomu, aby se rostlina šířila na další stanoviště po moři.“.

Problém je však poněkud zamotanější. V současné době se kokosové palmy prakticky nikde nevyskytují divoce. Za domestikované formy je tak třeba považovat oba typy. Vědci pátrající po původu domestikace kokosové palmy jsou tedy v prekérní situaci.

Přeložit řeč morfologie do řeči, která by popisoval historický vývoj domestikace, se zdá být prakticky nemožné.

Nastupuje moderní genetika

Tradiční morfologii dnes považuje většina vědců za sice užitečné vodítko, „skutečná“ pravda o živých organismech je však skryta mnohem hlouběji – v genech. Rostlinná genetička Bee Gunnová z univerzity v australském městě Canberra, která se dlouhodobě věnovala výzkumu kokosů, se spojila s Kennethem Olsenem, jehož laboratoř je pro podobný typ výzkumů ideálně vybavena.

„Třetím do mariáše“ byl ve vědeckém týmu Luc Baudouin z Mezinárodního výzkumného ústavu pro rozvoj agronomie z francouzského Montpellier. Ten je zvyklý pracovat přesně s těmi částmi genetické informace, které Gunnová s Olsenem chystali využít.

Neúnavná Bee Gunnová sjezdila takřka celý svět, aby z palmových listů odebrala celých 1322 různých genetických vzorků. Při analýze genetického materiálu si vědci vytipovali 10 úseků (tzv. mikrosatelitů – viz box), které jim sloužily k vystopování původu rostlin podobně, jako slouží otisky prstů kriminalistům při usvědčování pachatele.

Překvapivě nízká rozmanitost

Obří systematická práce genetiků přinesla výsledky, které zprvu ani sami nečekali. „Naším předpokladem bylo, že objevíme spíše jakýsi genetický mišmaš,“ popisuje očekávání vědců Kenneth Olsen.

Detailní porovnání genů však odhalilo, že jejich rozmanitost byla proti původnímu očekávání mnohem menší a jasně oddělená do dvou hlavních skupin. Dalším překvapením bylo, že ani jedna těchto základních genetických linií se nijak jednoduše nepřekrývala s oddělenými morfologickými typy ani co do tvaru plodů, ani výšky stromů.

Oddělení dvou linií sledovalo jinou logiku. Nechme však opět promluvit „mozek“ vědeckého týmu, Kennetha Olsena: „Nezvykle vysoké rozdělení genetické variability v rámci jednoho druhu poskytuje velmi silnou podporu pro myšlenku, že se v průběhu dějin vynořila dvě hlavní centra domestikace kokosové palmy.“ Díky tomuto doposud krásně patrnému základnímu rozdělení dvou linií mohli vědci stopovat další cesty kokosů po světě.

Dvě pravlasti kokosů

První oblastí, kde došlo ke spolupráci lidí s kokosovými palmami, jsou ostrovy jižně od Indie, tedy Srí Lanka, Maledivy a Lakadivy.  Z písemných památek, svědectví místních jazyků i archeologických památek lze vyčíst, že kokosové palmy se v oblasti jižně od Indie pěstovaly již přinejmenším v době před 3 000 lety.

Populace z Indického oceánu je geneticky mnohem uniformnější než populace pacifická. V tomto případě má genetická uniformita i svůj protějšek v morfologii – rostou zde pouze vysoké palmy s plody „divokého“ typu niu kafa.

Druhé centrum, z něhož se kokosy postupně šířily po celém Pacifiku, je oblast jihovýchodní Asie, tedy dnešních Filipín, Malajsie a Indonésie. Pacifická populace je oproti populaci indické podstatně rozrůzněnější, a to geneticky i morfologicky. Zde se vyskytují jak vysoké, tak zakrslé palmy a plody obou typů.

S kokosy v podpaží

Nejzajímavější moment celého příběhu, který se začal odvíjet pod rukama genetiků, má však teprve přijít. Ruce si v něm podává archeologie, genetika a lingvistika.

Jihovýchodní Asie (tedy centrum č. 2) bylo jako jedno z významných center prvního zemědělství vytipováno již slavným ruským botanikem Nikolajem Ivanovičem Vavilovem (1887–1943).

Tato oblast je však současně pravlastí dnešních obyvatel ostrovů roztroušených v Tichém oceánu, tedy Melanésie, Mikronésie a Polynésie. Postupné šíření lidí z tohoto centra se odráží jak v genech současných obyvatel Pacifiku, tak v jejich jazycích, které vykazují společný původ a jsou proto řazeny do tzv. austronéské jazykové rodiny.

Informace o šíření kokosových palem získané z analýzy jejich genů, se velmi přesně kryjí jak s daty z genetiky lidské, tak s daty získanými porovnáváním jazyků. Členové týmu Kennetha Olsona jdou dokonce tak daleko, že tvrdí:

„Byly to právě kokosy, které daleké a nebezpečné cesty na vratkých bárkách vůbec umožnily.“.

21. STOLETÍ dodává:

Snad nejzajímavějším zjištěním je, že genetické „otisky prstů“ nalezli vědci i u palem ze západního pobřeží Jižní Ameriky. Jde tedy o další důkaz, že Polynésané dorazili do Ameriky dávno před příchodem Evropanů. Podle genetických analýz se tak stalo již před 2250 lety.

Obchodní trasa přes Indický oceán

Rodina austronéských jazyků je rozšířena zejména v jihovýchodní Asii a na ostrůvcích Tichého oceánu až po Velikonoční ostrov. Z tohoto pravidla však existuje i výjimka: jazykem austronéského původu je i malgaština, tedy jazyk obyvatel Madagaskaru.

Rostlinnou genetičku Bee Gunnovou tedy přirozeně napadlo, že stopa po návštěvě ze západu by se měla projevit i v genetickém podpisu madagaskarských kokosů. A tato představa se skutečně potvrdila!

Dnešní obyvatelé Madagaskaru jsou tedy přinejmenším z části potomky kolonizátorů či obchodníků, kteří kdysi kokosy na tento ostrov přivezli. Stopu po křížení pacifických a indických palem objevili vědci nejen na Madagaskaru, ale také ve východní Africe, která byla součástí obchodní trasy mezi oběma konci Indického oceánu.

„Na Seychelách, které leží severně od předpokládané trasy, jsme žádné stopy po míšení nenalezli,“ dodává váhu závěrům týmu Bee Gunnová.

Cestování s Araby a Evropany

Namixování pacifických a indických genů je patrné na některých jiných místech, zejména na Arabském poloostrově (dnešní Omán). Toto promíchání odráží podle Olsena a jeho kolegů existenci další významné obchodní cesty mezi východní a západní oblastí Indického oceánu. Během středověku byla v rukou perských a arabských kupců.

S koncem středověku se zahraniční vojenské i kupecké cesty staly doménou Evropanů, zejména Španělů a Portugalců. I tato putování lze dnes z genů kokosových palem vyčíst. Portugalští mořeplavci importovali indický typ kokosů do oblasti západního pobřeží Afriky.

Zdejší plantáže se později staly zdrojem semen pro zakládání plantáží v Novém světě, zejména v Karibiku a v Brazílii.

Na západním pacifickém pobřeží Ameriky (zejména v Mexiku) byly zase posíleny „pacifické“ kokosy díky tomu, že Filipíny a Mexiko dlouho společně spadaly pod španělskou nadvládu.

„Naše výzkumy ukázaly, že provázanost člověka a kokosových palem, která je dodnes krásně čitelná v genech, skutečně těžko hledá v rostlinné říši obdobu,“ uzavírá komentování jedinečného výzkumu svého týmu Kenneth Olsen.

Smrtelně žluté listy

*Poučenějším zemědělcům či zahrádkářům se při vyslovení slova fytoplasma zrychlí tep. *Slovo totiž označuje neúnavného likvidátora řady hospodářských i okrasných rostlin.

*Nemoc má původ v bakteriích stejného názvu, které napadají floém (lýko) cévnatých rostlin, což během jediného vegetačního období vede k jejich neodvratné zkáze.

*Tři druhy bakterií  rodu Phytoplasma  (P. palmae, P. castaneae a  P. cocosnigeriae) napadají také kokosové palmy a způsobují fatální nemoc zvanou „smrtící žloutnutí“ (angl. lethal yellowing).

*Pro své šíření potřebují bakterie spolehlivého přenašeče (vektor), kterého našly v křísovi druhu Harplaxius crudus (vzdálený příbuzný našich pěnodějek či cikád), který se živí sáním rostlinných šťáv.

*Proti tomuto onemocnění devastujícímu palmy v Severní a Jižní Americe a nověji i ve východní Africe, prakticky neexistuje jiná obrana, než je vyšlechtění odolného kultivaru. *Rozpletení genetického příběhu kokosů tak může najít v zemědělství významné využití.

Zakoktané sekvence DNA

Termín mikrosatelit jako by vypadl ze slovníku astronomů či technických inženýrů. Ve skutečnosti jej však dnes nejčastěji používají biologové, jejichž prací je dekódovat spletité evoluční příběhy z „textu“, uloženého v DNA.

Jako mikrosatelity se označují sekvence v DNA, v nichž se text jako by „zakoktal“. Podobně jako koktající člověk opakuje DNA dokolečka několik krátkých sekvencí (do 6 nukleotidů, tedy „písmen“ genetického kódu).

Tyto sekvence se většinou nacházejí v těch částech DNA, které samy nejsou předpisem pro budoucí protein (nekódující sekvence). Mutace, které v nich spontánně vznikají, proto nemohou být pro svého nositele ani výhodné, ani nevýhodné, ale jsou takzvaně neutrální.

Díky tomu, že nejsou spolu se svým nositelem předmětem přírodního výběru, slouží jejich porovnání jako výborný ukazatel (marker) pro podobnost či odlišnost genomů. Srovnání více takových mikrosatelitů je tedy vynikajícím způsobem, jak „špehovat“ evoluční historii nejrůznějších organismů.

Cesta do nitra kokosového „ořechu“

*I když se o plodech kokosových palem nejčastěji mluví jako o kokosových ořeších, z hlediska botanika se o ořech vlastně vůbec nejedná.

*Klam vzniká tím, že do zemí, kde není palma doma, se dováží pouze část plodu, konkrétně jeho pecka.

*Celý surový plod je peckovice, tedy plod stejného typu, jako například naše švestky, třešně či broskve.

*Nejsvrchnější vrstvu, slupku, tvoří podobně jako u ostatních typů ovoce tzv. exocarp a mezocarp.

*Dřevnatá skořápka, kterou v našich zeměpisných šířkách známe jako nejsvrchnější obal, je vlastně až třetí vrstvou obalu, mezocarpem.

*Teprve pod mocným a tvrdým mezocarpem se skrývá to, co je z hlediska rozmnožování rostliny tím nejvýznamnějším.

*Tím je pochopitelně zárodek budoucí palmy, embryo, které je vyživováno bohatě zásobeným endospermem, jenž nám tak chutná v nejrůznějších cukrovinkách.

*Vnitřek pecky je také vybaven vodou, kterou potřebuje vyvíjející se embryo k vyklíčení. Toto kokosové mléko je přefiltrováno přes rostlinu a je tedy vynikajícím zdrojem pitné vody.