Stavy i druhové složení našich ptáků, odborně řečeno avifauny, se v posledních letech mění tempem, jaké snad žádná doba předtím nepoznala. Ornitologové mají proto plné ruce práce nejen s mapováním jejich stavů, ale zejména s interpretováním toho, co během svých výprav do terénu zjistili.

21. STOLETÍ vám přináší jejich nejdůležitější závěry. Zprávy jsou to rozhodně zajímavé!

I. Budoucnost patří nenáročným a chytrým

V přírodě, zvláště nápadně v přírodě živé, univerzálně platí výrok řeckého filozofa Hérakleita z Efesu o tom, že vše plyne a nic netrvá. Když z celé mozaiky vztahů v živé přírodě vybereme jen jeden dílek, často spatříme proměny skutečně vířivé.

Jak ornitologové takové proměny zjišťují a co všechno z nich již dokázali vyvodit?

Jak zní verdikt ornitologů o stavu naší přírody, který dokážou vyčíst z kolísání stavu populací našich ptáků?  Hlavní zprávou je, že počty ptáků se vytrvale snižují. Ze 127 běžných druhů vyhodnocených v roce 2010 je početně stabilních 28, u 36 druhů se početnost snižuje, zvyšuje se jen u 43 druhů.

Zbývajících 20 druhů má trend nejistý. Takto přesná čísla mají ornitologové v rukou nejen díky své píli, ale především díky přesné a vědecky založené metodice mapování naší přírody.

Třicet let výzkumů

V průběhu 20. století, zejména jeho druhé poloviny, si štafetový kolík ornitologické tradice předávala řada vědců, kteří ovlivnili celou armádu amatérů či poloprofesionálů. Právě díky neúnavné práci velkého počtu vysoce kvalifikovaných „amatérů“ je území naší republiky z ornitologického hlediska velmi dobře zmapované.

K zásadnímu průlomu v mapování našeho území došlo v roce 1981, kdy z iniciativy několika vědců sdružených v Československé ornitologické společnosti započal rozsáhlý projekt „Jednotný program sčítání ptáků“, který pokračuje každým rokem dodnes.

„Díky tomuto rozsáhlému sběru dat máme v rukou velmi spolehlivý zdroj  informací o tom,  co se s ptáky a potažmo s celou naší přírodou za posledních 30 let dělo,“ vysvětluje ornitolog prof. RNDr. Karel Šťastný, CSc., z  Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze.

Ornitolog na „lovu“ dat

Klíč k úspěšnosti „Jednotného programu“ spočívá v tom, že metoda sčítání je každý rok přesně stejná. Jak tedy taková výprava ornitologů za sběrem dat vypadá?

V první řadě se výprava do terénu musí konat každý rok vždy ve stejný čas (jak datum, tak hodina), musí ji také konat stejný sčitatel.

Svoji trasu (tzv. transekt) si sčitatel vybírá svobodně, jeho výběr však jistě není náhodný. Jedná se o místa, která ideálně reprezentují různé typy biotopů. Počet transektů se pohybuje okolo 120 po celém území republiky.

Po přesném vytipování místa a času trasy je sčitatelova práce vlastně již „jednoduchá“. Každých zhruba 300 metrů se na trase zastaví a přesně 5 minut pozoruje a eviduje všechny ptáky, které se mu podařilo zrakem či sluchem identifikovat.

Takových zastávek musí na své trase udělat 20. Místo i pořadí, v němž se prochází, musí být pochopitelně opět stále stejné. S přesným zaměřením dnes přirozeně napomáhají GPS lokátory.

Když nastupují počítače…

Z popisu náročné procedury sčítání je tedy zřejmé, že účastnit se projektu zdaleka nemůže každý. Takových znalců přírody, kteří dokážou přesně identifikovat ptačí druhy třeba jen podle hlasu, je vždy poměrně málo.

Přesto se však mezi amatérskými i profesionálními ornitology najde okolo 90 nadšenců, kteří se na sčítací pouť každoročně vydávají.

Můžete samozřejmě namítnout: „Co když jsou výsledky nevěrohodné? Do práce ornitologa se může vloudit řada chyb. Jednou mu práci pokazí počasí, jednou příliš povyroste tráva a pták se v ní schová, jindy vědec prostě přehlídne příliš vzácného ptáka, který se však na místě přece jen vyskytuje.“ Vyloučit nemůžeme ani omyl, každý ornitolog se může někdy splést.

I na tyto problémy jsou však vědci připraveni. Na statistické analýze dat se dnes podílejí profesionální matematičtí statistici, kteří si s odfiltrováním takových vlivů umí poradit tak, že výsledky jsou nakonec skutečně hodnověrné.

Čeští vědci dnes pracují především se statistickým programem TRIM, který vyvinula nizozemská instituce Statistics Nederlands. Se Statistics Netherlands a dalšími institucemi pak spolupracují čeští ornitologové na složitějších výpočtech v rámci celoevropského monitoringu běžných druhů ptáků.

21. století doplňuje:

Co je to indikátor?

Slovo indikátor znamená obecně ukazatel. V biologii například mluvíme o některých druzích jako o indikátorech čistoty prostředí. Mezi ornitology a ochránci přírody se často skloňuje slovo indikátor i v jiném významu, kdy jde o čistě matematický pojem.

Je to vlastně řada čísel udávající tzv. sloučený vícedruhový index a popisující velikost populací. Hodnoty takového indikátoru se mění v čase. Výsledný graf krásně popisuje vývoj počtu ptáků. Jedním z klíčových indikátorů je „indikátor ptáků zemědělské krajiny“ (IPZK).

Ten je uznán  Eurostatem (statistickou organizací zřizovanou Evropskou komisí) a tvoří jeden  ze strukturální indikátorů Evropské unie.

Česko: vytrvalý pokles

„Nejlepší přehled máme dnes pochopitelně o stavech populací běžných druhů ptáků. Dnes máme k dispozici velmi dobrá data pro 127 druhů,“ popisuje hlavní výsledky současný ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.

Kde je situace nejhorší? „Vytrvalý sestupný trend pozorujeme zejména u ptáků zemědělské krajiny. Hlavní příčinou je intenzifikace zemědělství, která se projevuje chemizací i změnami v pěstovaných plodinách.

Nejhůře jsou na tom západoevropské země, kde je hospodaření velice intenzivní a hospodaří se takto nejdéle,“ doplňuje Vermouzek. Mezinárodní organizace BirdLife International, kterou u nás zastupuje právě ČSO, se proto snaží vytvářet tlak na proměnu Společné zemědělské politiky EU, která prostřednictvím dotací určuje podobu zemědělství.

Ptáci cestují na sever

K monitorování stavů pochopitelně nedochází jen na polích, ale také v lesích. Tam se situace dlouho zdála být o poznání příznivější. Zalesněná plocha na našem území totiž neustále roste, což by se na stavu ptáků pochopitelně mělo podepsat.

„I když jsme si dlouho mysleli, že lesy zůstávají relativně nedotknuté či že se situace dokonce zlepšuje, v posledních 15 letech to vypadá hůře. Výsledky však zatím nejsou zcela jednoznačné,“ popisuje Zdeněk Vermouzek.

Zcela jednoznačný je ovšem další trend. Ten souvisí s celoplanetárními změnami, tedy zejména s postupným oteplováním. Důsledek je takový, že se celé ekosystémy posouvají severním směrem. Pro nás to znamená, že zhruba 1/3 druhů přibývá z jihu (např. žluva hajní), 1/3 se stěhuje od nás na sever (např. hýl obecný) a jedna třetina je stabilní.

Postupné oteplování a proměny celých biotopů rozhodně nepotvrzují jen pozorování ornitologů. Tento trend je patrný i z dat dostupných botanikům či entomologům.

Přibývají ptáci s větším mozkem

Záznamy o proměnách početnosti populací jednotlivých druhů však dokážou v rukou patřičně školených odborníků napovědět i další skutečnosti. Na postupné snižování rozmanitosti rostlinných společenství našich polí a lesů odpovídají pochopitelně i ptáci.

Ubývá proto specialistů, adaptovaných na jeden úzce vyhraněný typ prostředí (např. lejsek malý či budníček lesní), přibývá naopak generalistů, kteří dokážou žít téměř všude. Proto se na mnoha místech setkáváme zejména s takovými ptáky, jako je sýkora koňadra či pěnkava obecná.

Přetváření krajiny člověkem má v naší ptačí fauně ještě jeden pozoruhodný důsledek. Na celém území republiky přibývá ptáků s větším mozkem, o nichž bychom se mohli důvodně domnívat, že patří mezi chytřejší (i když tuto hypotézu zatím nikdo přímo nezkoumal, a tudíž ani nepotvrdil).

Přímo v městském prostředí pak dochází jednoznačně k přibývání ptáků, které můžeme již zcela bez rozpaků označit za „chytré“. Jedná se především o nejrůznější zástupce krkavcovitých pěvců, jako jsou sojky či straky.

Ty mají mezi ornitology dobře odůvodněnou pověst největších ptačích „intelektuálů“.

Ornitologové i „ptáčkaři“

*Česká společnost ornitologická (ČSO) byla založena již v roce 1926 a patří tak k úplně nejstarším nevládním organizacím u nás. Její hlavní náplní je propojovat poznání ptáků s jejich praktickou ochranou, ale i „jen“ umožnit sdružování a výměnu zkušeností mezi lidmi, které pozorování ptáků baví a mají rádi přírodu.

*„Název naší organizace někdy svádí k představě, že jde o spolek úzce zaměřených odborníků. Opak je však pravdou. V našich řadách uvítáme každého, kdo má ptáky skutečně rád a myslí to s jejich poznáním a ochranou vážně,“ říká její současný ředitel Zdeněk Vermouzek.

Dnes má společnost asi přes 2000 členů, mezi nimiž najdeme jak špičkové odborníky z řady vědeckých pracovišť, tak zanícené „ptáčkaře“ (angl. „birdwatchery“, tedy „pozorovatele ptáků“).

*ČSO je také oficiálním českým partnerem organizace BirdLife International, která sdružuje ornitologické organizace z celého světa. Společnost vydává také dva časopisy: odborněji laděný časopis Sylvia a barevný magazín o ptácích Ptačí svět.

K čemu jsou nám ptačí oblasti?

Zapojení naší země do širší perspektivy Evropské unie vědecky podloženým snahám o ochranu přírody výrazně napomáhá. Jedním z největších přínosů je vznik celoevropské sítě chráněných území, sdružených pod hlavičku Natura 2000. Tento systém vznikl nezávisle na našem dřívějším systému ochrany přírody, v mnohém se proto s tradičními chráněnými územími překrývá.

Jeho hlavním cílem je uchovat pro příští generace co největší podíl dosavadní biologické rozmanitosti.

V systému Natura 2000 jsou zahrnuty dva základní typy ochrany. Prvním jsou tzv. evropsky významné lokality, které chrání unikátní druhy či společenství. Tím druhým typem jsou ptačí oblasti, které mají za cíl ochránit hnízdiště či zimoviště druhů vyjmenovaných v příloze I. evropské směrnice č.

79/409/EHS, o ochraně volně žijících ptáků (tzv. „směrnice o ptácích“). Od roku 2009 je na našem území vyhlášeno 41 ptačích oblastí, v nichž kromě zvýšené ochrany funguje i velmi aktivní monitoring vzácných druhů.

Na monitorování se podílejí jak členové nevládní České společnosti ornitologické, tak vládou zřízené Agentury pro ochranu přírody a krajiny.

Další výsledky ornitologů

*Píle našich ornitologů je skutečně ohromující.

*Vedle projektu „Jednotný program sčítání ptáků“ existuje i řada dalších.

*Jejich metodika je však nastavena na získávání jiných typů dat, od metodiky sběru dat v „Jednotném programu“ se proto velmi liší.

*Důležitou součástí mapování stavu našich ptáků je vytváření tzv. „hnízdních atlasů“. V praxi nejde o nic jiného než o zmapování výskytu hnízdících ptáků, které se zanáší do tzv „kvadrátové sítě“.

*Touto sítí je plocha naší republiky rozdělena do obdélníků zhruba o velikosti 12 x 11 km. *Takové hnízdní atlasy vznikly u nás již 3 a jsme jednou z mála evropských zemí, která již organizovala hnízdní mapování 3x.

*Naše země tak patří k nejlépe zmapovaným v Evropě i na světě.

*Zvláštní metodu vyžaduje i mapování vzácných druhů, které jsou mimo rozlišovací schopnost metodiky „Jednotného programu“.  Speciální pozornost vyžadují druhy uvedené v příloze I. evropské směrnice č.

79/409/EHS, o ochraně volně žijících ptáků (tzv. „směrnice o ptácích“). Výsledky mapování těchto druhů jsou také průběžně publikovány.

II. část: 8 ptáků, o nichž se nejvíce mluví

Poznatky ornitologů o tom, jak se dnes žije v naší republice ptákům, jsou jistě zajímavé a v očích odborníků dokážou prozradit mnoho o stavu naší přírody. Neméně zajímavé jsou však i případy jednotlivých konkrétních druhů.

V našem krátkém přehledu se například dozvíte, proč u nás přibývají kormoráni nebo proč vymizeli chocholouši.

Počty jedinců řady druhů ptáků naší přírody se vytrvale snižují. Tato smutná pravda platí především pro ptáky zemědělské krajiny, kteří stále více doplácejí na změny v hospodaření a také na rigidnost zemědělské politiky Evropské unie.

Úbytek však nepostihuje zdaleka všechny druhy. Populace řady jiných, dříve často velmi vzácných druhů, naopak nabývají na síle. Rozplétání sítě příčin, které vedly k proměně početního stavu populací jednotlivých druhů, je však úkol přetěžký.

Ve většině případů se totiž jedná o komplexní provázání řady příčin dílčích, které navíc mohou jít svými účinky i proti sobě. To ovšem nemění nic na tom, že mnoho z těchto trendů se stalo zřejmým právě díky zmapování stavů ptáků.

I. Chocholouš obecný – tragédie polního ptáka

Systematické zařazení: skřivanovití, pěvci

Počet hnízdících párů: max. 250

Hnízdící populace – trend za posledních 30 let: prudký pokles

Milovníci koňských „kobližek“

Chocholouši jsou, nebo bychom již spíše měli říci byli, typickými ptáky zemědělské krajiny. Zjevem i zpěvem se podobají svým příbuzným skřivanům, na první pohled je od nich však odlišuje výrazná chocholka na hlavě.

Tito ptáci doplatili na své přizpůsobení blízkosti člověka jako málokterý jiný druh. Se změnou zemědělského hospodaření, zejména s takřka výhradním přechodem na mechanizaci, došlo k úbytku jejich důležitého zdroje obživy: hmyzu vázaného na koňský trus.

Na cestě k vyhubení?

Z dříve běžného druhu polního ptáka se od poloviny 80. let minulého století začala stávat takřka rarita. Od počátku mapování se jedná o neobyčejně strmý pokles. Dnes je chocholouš již tak vzácný, že je prakticky pod rozlišením metodiky „Jednotného programu sčítání ptáků“.

Ojedinělé páry dnes zastihneme v blízkosti parkovišť či supermarketů, s největší pravděpodobností na jižní a střední Moravě.

Souvislejší populace dnes však u nás již zcela chybí.

II. Kormorán velký – postrach rybářů a rybníkářů

Systematické zařazení: kormoránovití, veslonozí

Počet hnízdících párů: trvale okolo 350 párů

Hnízdící populace – trend za posledních 30 let: stabilní

Zimující ptáci – trend za posledních 30 let: silný vzestup

Nenasytný žrout

Jen málokterý pták vzbuzuje mezi laickou veřejností takové emoce jako právě kormorán. Může za to především jeho velký apetit. Dospělý kormorán, který je relativně velkým ptákem (rozpětí křídel až 150 cm, hmotnost až 3,2 kg) spořádá za den až 400 g potravy.

Tu tvoří především ryby. Není proto divu, že rybníkáři nevidí kormorány příliš rádi. Hnízdní kolonie, jež se u nás tvoří např. na Třeboňsku, jsou však relativně malé na to, aby způsobovaly vážnější hrozbu.

Od 80. let minulého u nás hnízdí okolo 200 až 350 párů. V blízkosti hnízdních kolonií je odstřel přísně zakázán.

Nájezdníci ze severu

Jak je vlastně možné, že početní stavy těchto majestátních ptáků v posledních letech natolik vzrostly? Tou nejhlavnější příčinou vzniku hnízdních kolonií u nás je podle všeho ochrana. Po dlouhých letech pronásledování jako škodné začal být v 70. letech minulého století intenzivně ochraňován a dnes je tedy jeho hnízdící populace okolo 350 párů.

Za špatnou pověst kormoránů mohou však především podzimní a zimní „nájezdy“ ptáků hnízdících na severu Evropy. „Nárůst jejich počtu souvisí se změnou rybaření na Baltu. Po vylovení větších dravých ryb začátkem 90. let prudce stouply populace těch, které jsou vhodnou potravou pro kormorány.

Dostatek potravy způsobil raketový nárůst jejich počtu v pobřežních koloniích Baltu od poloviny 90. let,“ dělí se o poznatky polských kolegů ornitolog Zdeněk Vermouzek.

III. Krkavec velký – z rarity běžným druhem

Systematické zařazení: krkavcovití, pěvci

Počet hnízdících párů: 800–1200

Hnízdní populace – trend za posledních 30 let: silný vzestup, v posledních 10 letech stabilizace

Nespravedlivě pronásledovaný pták

Krkavec velký je naším největším zástupcem pěvců z čeledi krkavcovitých. Tento statný pták byl až do poloviny 19. století v Čechách i na Moravě poměrně běžným zjevem. Zřejmě kvůli pronásledování ze strany člověka (přispěla k němu např. pověra, že krkavci zabíjejí čerstvě narozená telata) byl však u nás na sklonku 19. století zcela vyhuben.

V průběhu posledních 30 let se však stal z rarity pták, jehož charakteristické krákání lze zaslechnout téměř po celém území republiky.

Lavinovitý návrat ztraceného syna

První zahnízdění na území ČR bylo zaznamenáno v roce 1968 v Hukvaldské oboře v okrese Frýdek-Místek. Od té doby se krkavci postupně rozšířili na celé naše území, setkat se s nimi mohou dokonce i obyvatelé nížinného vnitrozemí naší republiky.

Populace se nasytila kolem roku 2000 a od té doby již k dalšímu jejímu zvyšování nedochází. Důvod?  Tím hlavním bude zřejmě opět snížení pronásledování. Jako většina jeho blízkých příbuzných (např. vran, havranů, kavek, sojek či strak) vynikají i krkavci navíc vysokou inteligencí.

Ta jim usnadňuje pronikání do krajiny, která nese stále zřetelnější stopy působení člověka (dokážou se např. dobře krmit na skládkách).

IV. Orel mořský – král oblohy

Systematické zařazení: jestřábovití, dravci

Počet hnízdících párů: okolo 90

Hnízdní populace – trend za posledních 30 let: silný vzestup

Orel se špatným jménem

Ačkoliv bychom orla mořského čekali nejspíše někde v blízkosti mořského pobřeží, opak je pravdou. Tito majestátní ptáci se vyskytují v řadě poddruhů prakticky po celé palearktické oblasti. Na vodu sice vázáni jsou, protože jejich hlavní potravu tvoří ryby, zdaleka to však nemusí být jen voda mořská.

Ačkoliv tento majestátní král oblohy do české přírody tradičně patřil, byl jako škodná nemilosrdně pronásledován. V Čechách hnízdil naposledy v polovině 19. století, moravská hnízdiště se udržela až do 20. let 20. století.

Ohrožení mrchožrouti

Snahy o znovuzavedení orlů mořských do české přírody se datují na přelom 70. a 80. let minulého století, kdy bylo na Třeboňsku vypuštěno 9 párů pocházejících z umělých odchovů. Vypuštění ptáci zde posílili přirozenou populaci a postupně zahnízdili.

Od té doby je jejich počet stále na mírném vzestupu, hnízdění bylo zaznamenáno i mimo Třeboňsko. Jejich největším nepřítelem je však stále člověk. Přísně chránění orlové jsou jakožto příležitostní mrchožrouti stále ohrožováni kladením návnad na „škodnou“, otrávených dnes již zakázaným karbofuranem.

V. Sokol stěhovavý – oběť DDT

Systematické zařazení: sokolovití, dravci

Počet hnízdících párů: okolo 65

Hnízdní populace – trend za posledních 30 let: mírný vzestup

Miláček sokolníků

Sokolové stěhovaví patří k vůbec nejznámějším dravcům naší přírody. Může za to především naše oceňování jejich loveckých schopností. Sokolnictví, které služeb různých dravých ptáků využívá, získalo svůj název (a nejen v češtině) právě po tomto ptákovi.

Sokolové nebyli na našem území nikdy příliš hojní, ve 2. polovině 20. století však začali mizet závratným tempem. V tomto vzácném případě však ornitologové dokázali určit příčinu jeho úbytku poměrně jednoznačně.

Příliš tenké skořápky

Početní úbytek sokolů totiž souvisel s používáním nechvalně proslulého a dnes již chválabohu zakázaného pesticidu DDT. Jed se postupně kumuloval v tělech nejrůznějších živočichů propojených v potravním řetězci, jehož posledním článkem jsou mimo jiné právě sokoli.

V jejich tělech působila rezidua DDT zvláštním způsobem. Sokolí samičky začaly snášet vajíčka s příliš tenkými skořápkami, které pak v hnízdech snadno rozšláply, a nová generace tak ani nedostala šanci přijít na svět.

V Česku zahnízdili sokoli naposledy v 60. letech minulého století, potom až v 90. letech. Dnes se s nimi i díky přísné ochraně setkáme především v severních oblastech Čech, na Českolipsku, v Labských pískovcích či na Broumovsku. Zvětšují se i počty v Jeseníkách.

VI. Vlaštovka obecná – posel jara v ohrožení

Systematické zařazení: vlaštovkovití, pěvci

Počet hnízdících párů: 320 000–640 000

Hnízdní populace – trend za posledních 30 let: mírný pokles

Hermeticky uzavřený dobytek

Vlaštovky jsou dalším z typických ptáků, kteří se po dlouhá léta přizpůsobovali soužití s člověkem. V momentě, kdy lidé změní své zvyky, se právě řada takových živočichů ocitá v ohrožení. Za pozvolným úbytkem vlaštovek stojí nejspíše změny v chování hospodářských zvířat.

Největší ohrožení znamená pro vlaštovky úbytek příležitostí pro hnízdění, které souvisí s rekonstrukcí a uzavíráním stájí pro dobytek.

Problémy na cestách

Vlaštovky jsou však příkladem i dalšího, dosud nezmíněného trendu. Úbytek řady tažných ptáků totiž může odrážet proměny na jejich zimovištích či tahových trasách. „Vlaštovky během cesty odpočívají na různých tahových zastávkách, často v bažinatých oblastech.

A takové lokality dnes často zanikají, ať již přímým vlivem člověka, nebo následkem klimatických změn. Vlaštovky tak mají cestu z hnízdišť do zimovišť a zpět podstatně ztíženou,“ míní Zdeněk Vermouzek.

VII. Vlha pestrá – klenot naší přírody

Systematické zařazení: vlhovití, srostloprstí

Počet hnízdících párů: 200–250

Hnízdní populace – trend za posledních 30 let: silný nárůst

Čím dál menší rarita

Vlhy pestré patří k nejpestřeji zbarveným a nejkrásnějším ptákům naší přírody. Její hlavní potravu tvoří hmyz, který loví za letu. Hnízdí v podzemních norách, které si vyhrabávají v písčitých či hlinitých stěnách.

Při nedostatku takových příležitostí však umí zahnízdit i na rovině, problém jí nedělá ani např. kolejiště. Příjemnou zprávou z posledních let je, že vlhy v naší přírodě stále přibývají.

Příjemné překvapení z jihu

Vlha je typickým jižním ptákem, na území České republiky dosahovala a stále dosahuje severní hranice rozšíření. Zatímco dříve byla omeze pouze na jižní Moravu, v průběhu posledních let míří stále více na sever.

Poslední pozorování hovoří dokonce o vlhách nejen na střední Moravě, ale i ve středních Čechách, a to na Benešovsku, Mělnicku, a dokonce i na Žatecku. Šíření vlh je typickým projevem postupujícího oteplování, které lze pozorovat i v případě řady druhů rostlin (i celých rostlinných společenství) či hmyzu.

VIII.Vrabec domácí – namíchaný koktejl příčin

Systematické zařazení: vrabcovití, pěvci

Počet hnízdících párů: 2 800 000–5 600 000

Hnízdní populace – trend za posledních 30 let: mírný pokles

Hejna vrabců v nenávratnu

Většina z dříve narozených má vrabce zafixované jako prakticky nejběžnější ptáky, jejichž štěbetající hejna bylo možné zahlédnout kdekoliv. Prakticky od dob počátku monitorování stavů ptáků u nás však ornitologové zaznamenávají pokles jeho počtů.

Ubývá obou druhů vrabců, jak vrabce polního, tak vrabce domácího (toho ovšem o poznání více). A jaký je důvod? V tomto případě nelze mluvit o důvodu jediném, ale o celé řadě.

Kam zmizel „nádražní vrabec“?

V případě vrabců bude podle všeho situace podobná jako s řadou jiných druhů zemědělské krajiny. Na jejich mizení se podílí řada menších příčin, které se vzájemně ovlivňují a nezřídka i zesilují (tzv. synergický efekt).

Jedná se nejspíše o změny v uskladňování a přepravě obilí (drzý „nádražní vrabec“ je již nenávratnou minulostí), úbytek drobného hmyzu v důsledku aplikace insekticidů či úbytek možností hnízdění. Na jedné věci se však vědci shodnou: Za každou z příčin stojí činnost člověka.

III. Část – Zvládnou lidé žít s rorýsi?

Asi nejobratnější letec mezi našimi ptáky, rorýs obecný, o sobě dává v poslední době dosti vědět. Ne však běžným lidem, ale ornitologům. Počty rorýsů začaly totiž v posledních 20 letech strmě klesat. Zda se tento nepříznivý trend podaří zvrátit, však nezáleží jen na nich.

Okolo rorýsů je v posledních letech dosti živo. Horečná aktivita se netýká pouze profesionálních ornitologů, ale i zapojení široké veřejnosti a v neposlední řadě i nejrůznějších úřadů státní správy.

Proč vlastně ten rozruch kvůli jednomu druhu ptáka? Důvod je přirozeně velmi dobrý, podpořený řadou konkrétních vědeckých studií. Pro ornitology představuje rorýs jakýsi „zastřešující druh“ (umbrella species).

V praxi to znamená, že problémy, s nimiž se potýká, se týkají mnohem širšího spektra dalších druhů.

„Kromě dalších ptáků, jako jsou vlaštovky, jiřičky, kavky, rehkové či vrabci, se jedná především o řadu druhů netopýrů,“ upřesňuje Lukáš Viktora z České společnosti ornitologické, který má rorýse na starosti. Společným jmenovatelem problémů je přestavba a rekonstrukce budov.

Ptáci bez nohou

Rorýs obecný je pták velikosti vlaštovky, kterou také na první pohled připomíná. Stejně jako ona je velmi obratným letcem, jehož potravu tvoří výhradně hmyz a další členovci (zejména pavouci) poletující vzduchem.

Vlaštovkám však není na rozdíl od jiřiček příbuzný. Je naším jediným trvale hnízdícím zástupcem řádu svišťounů a mezi jeho příbuzné patří například jiní obratní letci, američtí kolibříci.

O způsobu života a také zdroji současných problémů rorýsů napoví mnohé již jejich vědecký název. Rodové jméno Apus, které dalo také název i celému řádu (Apodiformes), bychom mohli z řečtiny volně přeložit jako „pták bez nohou“.

Rorýsi nohy pochopitelně mají, jejich běháky jsou však velmi slabé Využívají je proto spíše jen k přichycení na nerovných podložkách. Sázka na vylepšení letových schopností si však vybrala svou daň: Ke hnízdění  musejí rorýsi využívat pouze dutiny na vyvýšených místech.

Pomocí krátkých a slabých nožek se totiž špatně odrážejí. Po startu z hnízda musejí proto chvilku padat dolů, aby nabrali potřebnou rychlost.

Smolařský milovník lidí

V přírodě využívali ke hnízdění po miliony let především skalní dutiny. Jakmile se však začaly v krajině objevovat umělé „skály“, jak rorýsi rozumí budovám, nastal postupný exodus těchto ptáků pod lidské střechy.

Tento dlouhodobý a pozvolný proces, který vědci nazývají synantropizace, pozorujeme v současnosti v různém stadiu také u řady dalších druhů, například poštolek, strak, kosů či holubů hřivnáčů. U rorýsů však započal již před tisíci lety a dnes můžeme směle hovořit o tom, že rorýs je prakticky stoprocentně synantropizován.

Takřka stoprocentní spolehnutí na „dobrodiní“ člověka si však v posledních letech začalo vybírat zákonitou daň. „Podle našich ornitologů ubylo mezi lety 1989–2000 jen v Praze celých 44 % rorýsů. Celoplošný úbytek odhadujeme na 5000–7000 hnízd ročně, přičemž jejich celkový počet na území ČR odhadujeme mezi 60 000 –120 000 hnízdícími páry,“ říká Lukáš Viktora.

„V ostatních evropských zemích je situace podobná. Také se jedná o  úbytek v řádu desítek procent,“ doplňuje ornitolog.

Člověk a rorýs

Na rozdíl od mnoha jiných ptáků rorýsi nemizí z důvodů, s nimiž ochranáři při vší své snaze jen stěží pohnou (např. změna způsobu obhospodařování polí). Rorýse a další druhy s podobnými životními nároky můžeme skutečně efektivně chránit.

O příčině úbytku rorýsů netřeba příliš spekulovat. „Prudký úbytek stavů souvisí především s přestavbou a zateplováním budov, který u nás souvisí především s restitucemi po roce 1989,“  vysvětluje Lukáš Viktora.

Dobrou zprávou je, že tito ptáci lidem vůbec žádným způsobem neškodí. Letité soužití bylo vždy zcela bezproblémové, není tedy třeba bát se např. eroze zdiva či zašpinění fasády. Jediné, oč jde, je nechat ptáky, aby mohli žít život, na který jsou zvyklí.

Na odborníky zbývá již „jen“ jediný úkol, totiž ukázat, jak je takové další bezproblémové soužití možné.

Na návštěvě z jihu

Rorýsi jsou podobně jako řada jiných druhů naší ptačí fauny tažnými ptáky. Většinu života stráví buď na nejrůznějších zimovištích v subsaharské Africe, nebo na cestách mezi Afrikou a Evropou. Láká je k nám především delší den, který přeje lovu hmyzu (někteří rorýsi migrují kvůli dlouhému dnu dokonce až do Laponska).

K nám tedy rorýsi prakticky přilétají „pouze“ splnit své rodičovské povinnosti. Ochrana musí být proto nasměrována v první řadě na možnosti jejich hnízdění.

Po návratu ze zimovišť zhruba v polovině dubna však čeká na řadu rorýsů nepříjemné překvapení. Při rekonstrukci či ještě daleko častěji při zateplování budov, ať již rodinných domků, či klasických českých „paneláků“, dochází ke znepřístupnění otvorů, za nimiž si ptáci staví svá hnízda.

Ohrožení pro ně také znamenají samotné rekonstrukční práce. Ornitologové proto navrhují, aby v místech, kde ornitolog prokáže hnízdění rorýsů, byly práce přeloženy mimo období mezi 20. dubnem a 10. srpnem, které je pro ptáky nejkritičtější.

Bydlíme s rorýsi

Nerušení rorýsů během doby jejich hnízdění je sice důležitou podmínkou jejich ochrany, samo o sobě by však nestačilo. Na tyto krásné spolubydlící lidí je třeba pamatovat i při konstrukci zateplování. Při budování zateplení může vzniknout v zásadě dvojí situace:

Buď střecha zůstane větraná, nebo nikoliv. Hlavní potíž je pochopitelně se střechami nevětranými, kdy je třeba dutiny v podstřeší vyplnit tepelnou izolací.

I toto řešení však soužití s rorýsi hladce umožňuje. Ventilační průduchy směřující k těmto dutinám zůstávají zachovány. Stačí je jen nezalepovat úplně a o rorýse je postaráno.

Může však dojít i na situace, kdy není zbytí a původní dutiny, v nichž nacházeli rorýsi svá útočiště, nenávratně zmizí.

V takovém případě je nutno nahradit je uměle vybudovanými úkryty – budkami. I takové budky mohou být elegantní a vzhled domu nemusí nijak rušit. Dokonce naopak! Když uvidíte takovou budku na fasádě domu, můžete si být jisti, že uvnitř žijí ohleduplní lidé, kterým není živá příroda lhostejná. Přidáte se k nim také?

Více se dozvíte na:

https://www.birdlife.cz

https://www.ceson.org

https://jpsp.birds.cz

https://www.karbofuran.cz

https://www.rorysi.cz

Nejčastější omyly o rorýsech

Při své práci se ornitologové setkávají s celou řadou předsudků a omylů, které plynou z nedostatečné informovanosti. Některé z nich se mohou zdát na první pohled rozumné, jsou však nepravdivé. Jiné jsou již vysloveně komické.

Omyl: Rorýsi jsou přenašeči chorob a parazitů.

Pravda: Taková obava je z vědeckého hlediska zcela neopodstatněná. Nemoci a parazité se pochopitelně nevyhýbají ani rorýsům. Není však známo, že by jakýkoliv parazit či choroboplodný zárodek, jehož hostitelem je rorýs, parazitoval také na člověku.

Pravda je dokonce taková, že rorýsí nemoci jsou typické výhradně pro ně a nepřenášejí se ani na jiné druhy ptáků.

Omyl: Rorýsi poškodí nákladné zateplení a trusem znehodnotí fasádu.

Pravda: Ničitelských schopností rorýsů není třeba se v žádném případě obávat. Jejich tělo je adaptováno na pohyb ve vzduchu, k čemuž patří i adaptace na příjem potravy. Jejich zobáky jsou proto měkké a pro nějakou diverzní činnost zcela nevhodné.

Rorýsi jsou navíc ptáci velmi čistotní. Dospělí se vyprazdňují mimo hnízdo, trus mláďat pak odstraňují.

Omyl: Rorýs vletí do bytu, poškodí, co může, a nakonec se mi zaplete do vlasů.

Pravda: Z nájezdů rorýsů skutečně není třeba mít strach. Jedná se o neobyčejně obratné letce, kteří se pastem lidských příbytků přirozeně vyhýbají. Když k vám nějaký přece jen zalétne, nebo když naleznete vyčerpaného rorýse na zemi, pomožte mu lehkým nadhozením vzlétnout. Ptáci sami se z rovné podložky do vzduchu vznést nedokážou.

Okřídlení savci v podkroví

*Podobně jako rorýsi vnímá lidské stavby i řada druhů netopýrů. Pro ně jsou domy jakousi zvláštní podobou skal a stromů. V jejich dutinách se ukrývali po miliony let před příchodem člověka. Z našich druhů jsou největšími milovníky lidských obydlí zejména netopýr rezavý, netopýr pestrý, netopýr večerní, netopýr severní, netopýr hvízdavý či netopýr nejmenší.

*Z hlediska ochranářů sdílí netopýři s rorýsi řadu společných znaků.

*Podobně jako oni loví především létající hmyz a další členovce v okolí lidských staveb (byť dávají pochopitelně přednost soumraku a noci), ke svému hnízdění potřebují podobné dutiny, příliš se neliší ani minimální velikost výletových otvorů, kterou ke svému vstupu do budovy potřebují.

*Své mladé vyvádějí samice zhruba ve stejné době jako rorýsi svá mláďata (tzv. letní kolonie matek s mláďaty).

*Ornitologové proto spojili své síly s milovníky netopýrů ze společnosti ČESON (Česká společnost pro ochranu netopýrů) a prosazují šetrné zateplování budov společnými silami.