Energie Slunce má svůj původ především v slučování lehkých vodíkových jader, tzv. jaderné fůzi. Když hvězdě typu, ke kterému patří i naše Slunce dojde vodíkové palivo, dojde k explozi jejího jádra a na krátkou dobu se změní v tzv.
červeného obra. Tento obr postupně „odfoukne“ všechny plyny ze svého okolí a časem po něm zbude jen jádro, přezdívané bílý trpaslík. Během tohoto procesu budou tzv. vnitřní planety sluneční soustavy, pravděpodobně i včetně Země, vlnou energie zcela pohlceny.
Jaký bude mít ale exploze vliv na další oblasti sluneční soustavy? Na tuto otázku se s pomocí teoretického modelu snažili odpovědět astronomové z univerzity v Cambridge pod vedením Dimitrije Verase.
Jak bude Slunce ubývat na hmotnosti, bude klesat jeho gravitace. Díky tomu by mohlo do okolního vesmíru „vypustit“ některé své satelity. Existuje však důležitá podmínka: doba, po kterou bude trvat smrštění nesmí být delší, než doba oběhu planety okolo Slunce.
Neviditelný „provázek“ gravitace tedy bude ke zbytkům Slunce patrně stále poutat jak plynné obry, tak Pluto a jeho měsíce. Poslední „kýchnutí“ Slunce však podle všeho odnese zdroj většiny komet, tzv. Oortův oblak, který se nachází až za oběžnou dráhou Pluta.
Podle teoretického modelu způsobí smrt Slunce „rozfoukání“ až dvaceti procent jeho hmoty do okolního vesmíru.
