Přinášíme vám nové zprávy o kosmické misi sondy IBEX, jež zkoumá heliosféru, ochranný obal okolo sluneční soustavy. Za dobu svého trvání přinesla mise poznatky obracející naruby 40 let staré teorie a umožňující vědcům pochopit v principu podobné struktury, které mohou obklopovat jiné hvězdné systémy ve vesmíru.
„Objevování energetických pásů z map IBEX bylo jako odstraňování závěsů z našeho okna a odkrývání krajiny na okraji sluneční soustavy,“ konstatuje profesor Nathan Schwadron z University v New Hampshire v USA.
Pásy, které vědci poeticky nazývají »stuhy« energie byly sledovány vysoce citlivými kamerami zachycujícími energeticky neutrální atomy (viz rámeček), aby zmapovaly hranice mezi sluneční soustavou a zbytkem vesmíru.
Co všechno přichází z vesmíru?
Sonda IBEX (plným jménem Interstellar Boundary Explorer, tedy „průzkumník mezihvězdné hranice“, pro fanoušky fantasy hraničář), jejíž mise byla zahájena koncem roku 2008,
zkoumá heliosféru. Tu tvoří pásy energie a částic vytvářející ochranný obal okolo sluneční soustavy. Je to účinný filtr, který dokáže odfiltrovat až 90 % kosmického záření, podobně jako nás magnetické pole Země chrání před ionizovanými částicemi slunečního větru.
„Přináší první snímky hranice naší sluneční soustavy, která kontroluje přicházející potenciálně škodlivé galaktické kosmické záření, stejně jako všechno ostatní, co přichází ze vzdáleného vesmíru,“ říká profesor David McComas ze Southwest Research Institute (SwRI) v San Antoniu v americkém státě Texas.
Nejvíce aktivní galaktické kosmické paprsky pronikají i silné magnetické pole nejblíže k Zemi a nakonec se srazí a interagují s atmosférou Země. Přímé nebo nepřímé důsledky těchto kosmických paprsků na zemský systém, včetně naší biosféry, jsou zatím nejasné.
Sluneční argonauté v galaktickém moři
Obraz, který si vědci z naměřených dat vytvářejí, se mění, reaguje na několik parametrů – na pokles intenzity slunečního větru, jenž je teď nejslabší za posledních 50 let, na hustotu částic v okolním mezigalaktickém prostoru, kterým právě sluneční soustava prochází a v neposlední řadě na změny v obou magnetických polích, vnitřního slunečního a vnějšího galaktického.
Takže další výsledky se očekávají s napětím. Přispívají také k upřesnění lokalizace sluneční soustavy v Mléčné dráze.
Doplňující informací byl objev »chvostu« emisí v hraniční oblasti, který je zakřivený ve směru galaktického magnetického pole. V mapách je vidět také očekávaný jev, cosi jako »příď« heliosféry. Ta naznačuje směr, kterým se sluneční soustava pohybuje.
Vědci ji přirovnávají k přídi nebo příďové vlně, protože z ní lze odečíst, jak pohyb sluneční soustavy naší galaxií komprimuje, stlačuje materiál z galaktického prostředí při střetu s heliosférou.
Všechno je jinak
„Před misí IBEX byla většina vědců přesvědčena, že globální hranice naší sluneční soustavy byly ovlivněny především pohybem naší sluneční soustavy galaxií a slunečním větrem, extrémně rychlým tokem nabitých částic (protony, elektrony a částice α – pozn. red.), který proudí od Slunce.
IBEX mapy odhalit galaktické magnetické pole je také důležitou součástí působení slunce se galaxie,“ poznamenává David McComas.
Vědci očekávají, že z výsledků mise získají informace o vlivu galaktického záření na Zemi i na vývoj života, na evoluci.
Elektronové obchody mezi částicemi
Slunce vyzařuje celé spektrum elektromagnetického záření a ionizované částice, tzv. sluneční vítr. Ten sviští meziplanetárním prostorem obvykle rychlostí 400 km/s, ale někdy i přes 750 km/s. Na hranicích heliosféry, kde se uplatňuje vliv lokálního galaktického pole, částice prudce přibrzdí.
Pak, při náhodných srážkách s částicemi z mezihvězdného prostoru dochází často k výměně nábojů. Tak se iont slunečního větru může stát neutrálním atomem. Například pokud si proton od galaktické částice vypůjčí elektron, stane se z něho atom vodíku.
Změní se toho ale víc, je pak s mírnou podporou sluneční gravitace přitahován zpátky ke Slunci. Slunce si vlastně tak trochu recykluje palivo.
Sonda IBEX zachycuje právě tyto částice na zpáteční cestě. Jsou to nenahraditelní zpravodajci, protože hranice heliosféry a galaktického prostoru nevyzařují pro nás detekovatelné světlo.
