Největší draví vačnatci současnosti, ďáblové medvědovití (Sarcophilus harrisii) přezdívaní tasmánští ďáblové, jsou již dlouho ohrožování nesmírně bizarním, nicméně smrtícím druhem rakoviny. Nádor napadá jejich tváře, které nejenže znetvoří takřka k nepoznání, ale v první řadě mu zabrání v příjmu potravy.

Smrt nastává tedy většinou z důvodu vyhladovění. Na této formě rakoviny je nejhorší to, že je přenosná – jednotlivá zvířata si ji snadno předají při vzájemných zápasech.  Nemoc se proto šíří obrovským tempem: divoké populace druhu jsou postupně přiváděny na samý okraj vyhynutí.

Vědci se přirozeně snaží předejít osudu jiného velkého dravého vačnatce, vakovlka, s nímž se musela příroda Austrálie a Tasmánie již dávno definitivně rozloučit. Jedním z nejaktuálnějších pokusů, které mají napomoci jejich záchraně, je i pořízení záznamu genetické informace těchto predátorů.

Tomuto úkolu se nedávno věnovali vědci pod vedením Webba Millera a Stephana Schustera  ze Státní univerzity v Pennsylvánii. K osekvenování genů byli vybráni dva jedinci: sameček Cedric, který se narodil v zajetí rodičům pocházejícím ze severozápadu Tasmánie,  a samička Spirit, odchycená ve volné přírodě na jihovýchodě ostrova.

Genetické testy přinesly řadu dílčích výsledků. V první řadě se ukázalo, že obě zvířata sdílela velkou část genetické variability. V praxi to znamená, že jsou si zhruba 2x příbuznější, než například obyvatelé Japonska a Číny.

Díky vyjasněné míry variability a příbuznosti mohou vědci v budoucno odvodit, které jedince vybrat ke křížení v zajetí, díky němuž mohou vzniknout odolné populace.