Vědci objevili v oblacích nad povrchem planety Venuše kapičky koncentrované kyseliny sírové. Tvoří vrstvu oparu, jehož vlastnosti zásadním způsobem ovlivňují klima planety, jenže trochu jinak, než se vědci doposud domnívali.

„Když vypustíme částice síry do atmosféry, tak tyto začnou rozptylovat záření zpět do vesmíru. Mluvíme o částicích, které by se vyprodukovaly z okysličování oxidu siřičitého nebo mořské soli,“ představil před nedávnem laureát Nobelovy ceny, nizozemský chemik Paul Crutzen, svoji neotřelou metodu boje s globálním oteplováním v důsledku zvýšené emise skleníkových plynů.

Vyhánění čerta ďáblem

Jeho návrhy vycházejí z pozorování erupce sopky Mont Pinatubo na Filipínách v roce 1991 a dalších erupcí, při kterých se do atmosféry dostávala velká množství oxidu siřičitého.

Ten totiž v nadmořské výšce okolo 20 km formuje malé kapičky kyseliny sírové, podobně jako se to děje ve venušanských oblacích. Pak se postupně šíří v atmosféře a vytvářejí vrstvu, která dokáže odrážet určitou část spektra slunečních paprsků zpět do vesmíru, a ochladit tak planetu asi o 0,5° C.

Jenže se ukázalo, že to není všechno. Naštěstí ještě před tím, než Crutzen stihl svůj nápad vyzkoušet.

Sírový závoj

Venuše je zahalena mraky kyseliny sírové, kterými chrání svůj povrch před našimi zraky.

Mraky se formují v nadmořské výšce asi 50–70 km nad povrchem, kde oxid siřičitý z tamních vulkánů reaguje s vodní párou a vytváří kapičky kyseliny sírové.

Zbylý oxid siřičitý je rozložen poměrně rychle díky intenzivnímu slunečnímu záření ve výšce okolo 70 km. Takže objev vrstvy oxidu siřičitého ve výšce 90–110 km nad povrchem, který ohlásila v roce 2008 sonda Venus Express, vyslaná ESA (Evropská kosmická agentura), vypadal jako naprosté mystérium. Jak se tam dostal a jak tam může existovat?

Není radno opomíjet souvislosti

Počítačová simulace Xi Zhanga z Kalifornského technologického institutu a jeho kolegů z Ameriky, Francie a Taiwanu ukázala, že některé kapičky kyseliny sírové se mohou odpařovat ve vyšších výškách nad povrchem.

Přitom dochází k opět k uvolnění plynné kyseliny sírové, jež je pak rozkládaná slunečním světlem za vzniku oxidu siřičitého.

„Neočekávali jsme vrstvu s obsahem síry v takové nadmořské výšce, ale teď ji můžeme vysvětlit s pomocí našich měření,“ říká Håkan Svedhem, výzkumník projektu Venus Express. Nové analýzy tak ukazují, že atmosférický cyklus oxidu siřičitého je komplikovanější, než jsme mysleli.

Stejně dobře jako přispějí k našim znalostem o Venuši, mohou být tyto nové poznatky pro nás varováním. Naše zásahy do klimatu Země nemusejí vyvolat takový efekt, jaký jsme z nedostatku znalostí původně předpokládali.

Planeta mezi mrazem a vedrem

Planeta Země je zatím živý ostrov mezi mrazivou pouští Marsu a horoucím peklem Venuše. Jsou i teorie, které naznačují, že s poklesem sluneční aktivity Země bude Země i Venuše chladnout, takže příští éra života se bude odehrávat na Venuši.

„Musíme jít až do nejmenších detailů možných důsledků takového umělého zvyšování koncentrace síry v atmosféře Země,“ říká Jean-Loup Bertaux z Université de Versailles-Saint-Quentin ve Francii, který analyzoval data senzoru ze sondy Venus Express.

Zdá se, jako by vesmír posílal lidstvu varování. Atmosféra Venuše, tvořená hlavně oxidem uhličitým, udržuje teplotu na povrchu i díky skleníkovému efektu nad 400 °C.

Experimenty s oxidem siřičitým v atmosféře se zdají být modelovým pokusem a varováním pro lidstvo, aby se z nedostatku vědomostí nedopustilo nějakého podobně nevratného experimentu se Zemí.

Život na nebi?

*Podmínky pro život na Venuši nevypadají příliš nadějně. I když je to planeta velikostí a složením podobná Zemi, je vinou skleníkového efektu zbavena vody (na horkém povrchu se neudrží a v atmosféře nechráněné magnetickým polem se rozpadá vlivem slunečního větru).

*Přesto se před několika lety objevila na základě nálezů sond Veněra, Pioneer Venus a Magellan velmi zajímavá teorie.

*Podle ní by záhadné temné skvrny, které jsou vidět v atmosféře Venuše, mohly být veliké shluky bakterií. Pluly by tak atmosférou ve výšce 50 km při snesitelné teplotě okolo sedmdesáti stupňů.

*Přítomnost bakterií by mohla vysvětlit například výskyt karbonylsulfidu, který podle našich představ je přítomen tam, kde ho »něco« produkuje, nebo kde vzniká za specifických podmínek.

*Karbonylsulfid je také podezřelý, že byl u formování prvních peptidických vazeb (vazby mezi jednotlivými aminokyselinami v proteinech), a tedy vývoje života na Zemi.