»Rituál« lze vysvětlit jako dohodnutý a něčím výjimečný obřad, sled symbolických úkonů s určitým cílem, založený na tradici, který dokáže měnit jedince i společnost. Představa tradičních obřadů je většinou tajemná nebo barevná.

Možná se ale denně účastníte rituálů, aniž byste tušili, komu je to ku prospěchu.

Připravili jsme pro vás přehled různých typů rituálů, jejich smyslu a účelu i důvodů toho, proč je potřebujeme i proč mohou být ohrožující. Jsou staré jako lidstvo samo, znají je v určité formě i živočichové, ptáci, savci.

Nabízíme vám několik možných způsobů, jak je možné na ně nahlížet, abychom vám vzápětí zamotali hlavu těmi nezařaditelnými. Ale to podstatné se dozvíte: Proč jsou rituály tak mocné a kdy, jak a komu mohou být nebezpečné?

Masky, tabu i rozdíly podle pohlaví

Jako u všeho, co není přesně změřitelné a zvážitelné, existuje v případě rituálů nesčetně způsobů, jak je popisovat. Jednou z možností je nějaký silný rituál vědomě zažít. Možná i pak se vám nebudou dostávat přesná slova k popisu, ale už navždy budete přesně vědět, jaký má to slovo význam. S nadsázkou – „poznám rituál, když ho vidím“.

Rituál je v něčem podobný divadlu. Má svůj daný scénář, kostýmy, případně rekvizity. Obvykle se jej účastní herci i diváci. Liší se však jednou zásadní věcí – jeho aktéři jej „nehrají“, ale skutečně prožívají.

I ty nejprůzračnější manipulace např. ve firmách provozujících podomní prodej („hodně prodáváš – smíš udeřit do gongu, málo prodáváš – smíš si jen tlesknout“) dokážou přítomné dealery vtáhnout do děje.

Moc a duševní porucha

Teď jsme trochu naznačili, co může být cílem rituálů. V některých případech upevnění moci, vymezení kompetencí či hierarchie. Možná si bezprostředně představíte tančící válečníky, ale podobné rituály slouží v některých částech světa i k upevnění mužské nadřazenosti nad ženami (rituál amazonských Tukunů, při kterém jsou ženě vytrhávány vlasy, symbol svobody a vitality, a iniciátorem trýznění je bratr jejího otce).

Přechodový rituál pomáhá zpracovat a přijmout přechod z jednoho stavu do druhého. Mladý člověk se stává dospělým, chlapec mužem-bojovníkem, svobodný člověk členem nějakého svazku, rodina nebo kmen ztrácí člena odchodem nebo úmrtím.

Jiné rituály slouží k posílení pocitu sounáležitosti a jistoty – třeba pravidelné rodinné sešlosti, setkání různých společenství, firemní mítinky apod. V tomto případě je pravděpodobnost kontaminace mocenskými zájmy vcelku zřejmá.

K posílení jistoty a koncentrace slouží i různé osobní rituály (viz dále), ty zase někdy balancují na tenké hranici symptomu duševní nemoci (obsedantně-kompulzivní poruchy).

Muži skutečně nejsou jako ženy

Možná si vybavíte Kainarovu báseň Stříhali dohola malého chlapečka. Stříhání vlasů na důkaz přijetí do velkého společenství dospělých mužů, vojáků (případně vězňů), je současně symbolem vzdání se individuality, vitality, svobodné vůle, podřízení se hierarchii, pravidlům světa, do kterého jedinec vstupuje. Je to výměna za pocit sounáležitosti a mnohonásobné síly.

V tomto směru fungují ženské rituály jinak. Po ženě byla požadována oběť svobody, individuality, vlastních ambicí a podřízení se muži, péče o něho výměnou za bezpečí a obživu (protože vlasy byly a jsou i atributem ženské krásy, nebyly obvykle stříhány, ale na veřejnosti musely být zapleteny nebo zahaleny).

Dnes tyto požadavky trochu pokulhávají, protože bezpečí a obživa není nic, co by si žena nedokázala zajistit sama. To samozřejmě nevylučuje existenci funkčního partnerství, jen je není už možné stavět na principu oběti a moci.

Kanibalismus, incest a odhalený kotník

Podle zamýšleného účinku existují rituály pozitivní a negativní. Pozitivní se snaží dosáhnout nějakého příznivého efektu, negativní se snaží něčemu vyhnout. To by mohl být třeba rozdíl mezi přivoláváním deště a rozháněním dešťových mraků.

Negativní rituál snažící se něčeho vyvarovat vede k vytvoření tabu (slovo tabu pochází z austronézského jazyka tongánštiny). Tabu může být kanibalismus stejně jako odhalování kotníků. Záleží na tom, kde vznikne.

Podle rakouského psychiatra Sigmunda Freuda (1856–1939) existují dvě tabu, na kterých stojí současná společnost – jsou to incest a otcovražda.

Aby prožitý rituál splnil svůj účel, upevnění nové situace ve vědomí, je někdy spojen na první pohled paradoxně se zážitkem hrůzy a děsu (viz rámeček). Ve stavu zesíleného vnímání se jako stopa vypálená úderem blesku otiskne do vědomí a do paměti prožívaný moment i pocit či smysl s ním spojený.

Něco pro církev, něco pro společnost

Rituály vznikaly jako projev společenstva, upevnění toho, že lidé někam patří, a posilovaly jejich pocit bezpečí. Podle amerického historika a religionisty rumunského původu Mircey (?) Eliade(ho?) (1907–1986) měly archaické rituály archetyp, vzor v konání nějakého boha.

V prvotních dobách, kdy lidé viděli vůli božstev za vším, měly rituály jiný cíl než dnes, kdy se člověk naopak někdy pokouší vnutit všem a všemu vůli vlastní.

Ve starověku byla božstva adresáty obřadů i příjemci obětí. Ona měla požehnat, provázet a chránit. Postupně se během středověku s nástupem křesťanství obřady rozdělily na část církevní a část společenskou, například hostinu po svatbě nebo po pohřbu.

V současné době se objevily rituály nové, jejichž cílem je opět dosažení a upevnění moci, jen ne už božstev nebo církve.

Koho spolkne ego?

V každém případě účast v rituálu (nebo jeho sledování) dovoluje bezpečně zprostředkovat a vyjádřit city, prožít silný emoční zážitek umocněný sdílením s ostatními. To pomáhá i udržování etických zásad a spolupráce v rámci daného společenství.

Tam, kde se jedná o společenství lidí prožívajících svůj spirituální rozměr, jde i o kontakt se zdrojem životní síly, spojení s předky, duchy, elementárními bytostmi apod. Tak slouží rituály současně k předávání kulturních hodnot.

Určitý úkon (obřad, tanec) se opakováním stane rituálem a tradicí, která příslušníky jednoho společenstva spojuje a vymezuje vůči ostatním. Vymezování sloužící k individualizaci je součástí osobnostního zrání.

Nebezpečí je jinde! Na nedospělého „dospělého“ číhá s vyceněnými zuby jeho ego, které jej přes pocit vlastní výjimečnosti a arogantní povyšování se nad ostatní nakonec zcela pohltí.

Obětní beránci

S rituály bývá často spojeno i obětování. Úlitba božstvům, dar z vděčnosti nebo něco jako úplatek za to, že bohové zamhouří oko nad lidskou špatností. „Smázneme to a navěky dobří, milý bože?“

Podle historických pramenů i mýtů se zdá, že to tak nefunguje ani mezi lidmi, ani mezi bohy. Ne že by se »neulejvalo«, ale žádné věčné udobření neplatí. Na systému oběti a vykoupení byl ostatně založen i velký církevní byznys – kupčení s odpustky.

Přeloženo do srozumitelné řeči: „Když na to máš, hřeš si po libosti.“.

Oběť má svůj smysl, ale jen když je v souladu s cílem rituálu. Například při iniciačních obřadech se adept iniciace symbolicky vzdává něčeho, co je spojeno s jeho předchozím stavem poznání, nedokonalým vědomí. Jindy duch obětovaného zvířete provází muže na lovu nebo na cestě.

Přechodové rituály: člověk nepatří nikam

Přechodové rituály mají doprovázet jedince nebo skupinu lidí při přechodu z jedné životní fáze do druhé, při přechodu mezi různými obdobími, sociálními stavy. Často se jich účastní všichni příslušníci dané skupiny nebo společenstva.

Umožňují zažít »prahový zážitek« – stav na rozhraní dvou zkušeností, stav kdy člověk nepatří nikam.

Prvním takovým místem bylo podle mýtů již vyhnání z ráje. Průchod rajskou branou ze stavu nesmrtelnosti do smrtelnosti a vědomí. Německý básník J. W. Goethe (1749–1832) vyjádřil přechod do nové fáze vývoje skrz přechodnou dobu utrpení slovy:

„Zemři, by ses zrodil.“ Většinou k přechodovým rituálům patří i nějaký symbol prahu. Místo, které souvisí s přecházením, změnou. Může to být most, překážka položená přes cestu, zvířecí kůže, kterou je třeba přeskočit, nebo brána, kterou procházejí svatebčané při svatbě.

Odhozené kamínky

Přechodovým rituálům se věnoval francouzský antropolog a religionista Arnold Van Gennep (1873–1957). Ten také podrobně charakterizoval tři části životních změn – vykročení z jednoho stavu/prostoru, pak pobyt »mezi světy« v přechodné fázi na území nikoho a nakonec přijetí/začlenění do nového společenství.

Rituál pak má rovněž tři části. První usnadňuje zažít loučení, pak jsou rituály pomezní, rituály prahu a nakonec uvítací rituály, přijetí v novém světě.

Přechodové rituály se odehrávají v mnoha situacích a podobách, od velkých obřadních slavností až třeba po pouhé přidání kamínku na stejné místo, jako to udělali poutníci předešlí při přechodu sedla mezi dvěma vrcholy.

Hranice a imunita

Pro každého jsou hranice důležité, lidé s poruchami imunity často mají také problémy s udržením vlastních hranic vůči ostatním. Hranice společenství, územní hranice byly a pro některé národy jsou dodnes posvátné.

Pak stačí pro jejich vymezení nějaký přirozený objekt, řeka, skalní útvar apod. Ve společnosti, jež nechápe, proč respektovat cizí hranice, se vyskytuje více manipulace, duševního teroru i fyzického napadání.

To jsou ostatně také projevy nerespektování cizích hranic. S tím někdy souvisejí i tělesné projevy, např. snížená imunita, doslova obranyschopnost.

Jako hranice dvou světů byly údajně chápány i triumfální oblouky starého Říma. Vojevůdce jím s kořistí prošel, aby se navrátil ze světa válečného tažení, nepřátelského území zpět mezi »své« a stal se opět obyvatelem »věčného města«.

Kdy se z cizince stane našinec?

Podobně je to i s přijímáním cizinců. A to i v současnosti. Aby nenarušili vazby společenstva, musí se obvykle podrobit základním zvyklostem. Společenství jej přijme symbolicky, třeba potřesením ruky, společným vykouřením dýmky, jídlem (jsme přátelé minimálně do té doby, dokud máme společně snědené jídlo v útrobách), výměnou potravin nebo věcí.

Smyslem rituálů v tomto případě je potřeba neutralizovat zvyky, které si cizinec přináší s sebou a které by mohly být pro společenství rozkladné. Naopak, nabídnutí darů je gesto, jež má příchozímu kompenzovat omezení vyplývající pro něj z nové situace.

Důležité přechodové rituály provázejí i něčí odchod. Před dlouhou cestou bývá zvykem s odcházejícím společně pojíst, vyprovázet ho až na hranice vesnice apod. Cílem je zajistit odcházejícímu podporu vyšších sil a těm, kteří zůstávají, pomoci postupně se vyrovnat s jeho nepřítomností.

Speciální obrana proti duchům

Obřady doprovázející narození dítěte začínají jeho vznikem a vývojem ještě před narozením. Pro těhotnou ženu je to období změny, přechodu z jedné životní fáze do druhé (známé tři fáze panna – matka – stařena).

Těhotná žena je »posvátná« a chráněná. Dodnes je například těhotenství v Tibetu považováno za způsob, jak se spojit s bohy a duchy. Těhotné ženě tak nesmí nic chybět po fyzické ani psychické stránce a stará se o ni nejen manžel, ale i ostatní rodinní příslušníci.

Výraz »jiný stav«, který nabyl v naší civilizaci i poněkud pejorativní význam (gravidita je téměř jako nemoc, indispozice), znamená prostě stav vyžadující jiné zacházení. Těhotné ženy měly vyhrazen svůj příbytek, musely se chránit proti špatným vlivům a dodržovat různá tabu (nejíst určité pokrmy, nevycházet po setmění, nemýt si vlasy po západu slunce…), což jsou vlastně negativní rituály, obřady konané proto, aby se něco špatného nestalo.

V tomto případě aby ženě a dítěti nemohli ublížit zlí duchové. V tzv. moderních civilizacích jsou již tyto rituály většinou odstraněny, ale například ženy v Tanzanii se musejí dodnes vyvarovat konzumace potravin jinde než doma, nesmějí se dotknout nohou hladiny vody, ohýbat se, nosit přiklopený hrnec či se dívat na ošklivou osobu. Navíc si v 6. měsíci oholí hlavu.

Byl to však třeba i empiricky ověřený jídelníček pro těhotné a tabu byly potraviny, které mohly vývoj plodu ohrozit. Je veřejným tajemstvím, že řada rituálů má svůj docela racionální základ. Tak třeba mužská obřízka je účinnou prevencí proti infekcím genitálu, a jak se na výzkumech z jižní Afriky ukázalo, snižuje i riziko přenosu HIV.

Převlékání košilky

Narozené dítě je také »příchozí« cizinec, nový člen společnosti. Uvítací obřady symbolizují jeho přijetí. V Tibetu, ale i v některých muslimských zemích je např. pohřbívána placenta – původní košilka – a dítě je oblečeno do košilky utkané lidskou rukou.

Dítě také berou do náruče další členové společenstva, kmene. Pokládání dítěte na zem, které dodnes praktikují například některé africké kmeny, badatelé vykládají jako svěření ochraně univerzální matky Země, jiní s takovým výkladem však nesouhlasí a tvrdí, že to je symbolické postavení dítěte na zem, příchod ze »života před životem« do pozemského těla.

Dítě dostává jméno, podle zvyklostí je pokřtěno, nebo například obřezáno a zasvěceno tak vlastně božstvu. Je také obvyklé rituálně provádět důležité úkony »poprvé« – první koupel, ostříhání nehtů a vlasů apod.

Pak ve věku, kdy je v té které společnosti obvyklé přijímání mezi dospělé, se dítě podrobí rituálům dospělosti. V pojetí přírodních národů se nám mohou jevit jako kruté, protože jsou často spojeny s násilím, tělesnými změnami, třeba vyražením zubu, trháním vlasů nebo řezáním do kůže.

Strmé schody mezi zasvěcence

Za docela zvláštní kapitolu je možné považovat rituály, spojené se získáním přístupu k vyšším formám vědomí. Přijetí mezi osoby »zasvěcené« do ezoterních nauk (z řeckého esoteros – skrytý, vnitřní, vyhrazený zasvěceným), ať už jsou to rituály šamanů, přijetí do mnišského řádu nebo přijetí do tajného spolku či bratrstva.

Na stránkách lóže svobodných zednářů můžete najít obecné pravidlo takové iniciace: „Během iniciace je adept podrobován různým zkouškám, musí překonávat překážky, které prověří, zda je zasvěcení hoden. Po úspěšném překonání všech nástrah složí přijímaný přísahu, v níž se zaváže na svou čest a svědomí, že bude řádně plnit povinnosti ze zasvěcení vyplývající a nikdy neprozradí žádné z tajemství, jež mu byla svěřena.“ Často je součástí iniciačních rituálů tajných spolků sestup a výstup po schodišti či jednotlivých stupních k dosažení skrytého tajemství.

Přechodové rituály v dnešní době zažíváme stále, i když jich ubývá. Slavnostní předání maturitního vysvědčení a ples jsou takovým přechodovým rituálem, stejně jako předávání diplomů na závěr vysokoškolského studia.

To je svým způsobem stále také rituál iniciační, přijetí mezi vzdělance a zasvěcence.

Buvolí tanec každou noc

S absencí kolektivního prožíváním obřadů provázejících přechod mezi jednotlivými životními fázemi může podle některých sociologů a psychologů souviset i pocit vykořeněnosti, nezačleněnosti nebo nedospělosti až do pozdního fyziologického věku.

V tom mají ženy určitou výhodu. Fyziologické nastavení umožňuje jednotlivé životní fáze prožít a uvědomit si jejich střídání (první menstruace, těhotenství, porod, klimakterium). Afričtí Křováci tančí na počest první menstruace před dotyčnou dívkou tanec buvolích námluv každou noc, dokud první krvácení nepřestane.

I tak má dnešní absence rituálů, provázejících např. těhotenství a porod, negativní vliv v mnoha směrech. Německý lékař a psychosomatik Rűdiger Dahlke (*1951) např. dává tento jev do souvislosti i s určitou devalvací mateřství a rodičovství a psychosomatickými chorobami.

Nedospělí vyspělí muži

Mladí muži potřebují více zažívat rituály spojené s dospělostí, s přijetím do společenství zralých, moudrých mužů. U některých kmenů např. v oblasti Jižní Ameriky odcházejí dodnes synové od matek ve svých jedenácti letech a jsou vychováváni už jen mužskou společností.

To je opačný extrém, než jaký zažívají muži v tzv. vyspělých zemích.

Mladým mužům vychovávaným v ženské společnosti v podstatě až do konce puberty (feminizované školství), zdá se, chybí představa o tom, v čem je podstata mužství. Bez přechodových rituálů, bez zážitku mužské společnosti, mužství a hledání vlastní cesty k němu zůstávají v nejhorším případě napořád malými chlapci, marně se snažícími zavděčit se svým matkám.

Kohoutí dvojsmysly

Muži na Bali si to užívají podstatně více. Pořádají symbolické »kohoutí rituály«. Nápodobu kohoutích zápasů, při kterých dohodnutým a tradičním způsobem zápasí jako kohouti o moc, společenské i sexuální postavení.

V jejich jazyce má navíc slovo kohout stejně dvojsmyslný význam jako v angličtině (cock). V kohoutích zápasech si tak muži mohou v chráněném prostředí zakusit, jak prožívají své mužství i mužnost, jak se »vztahují« sami k sobě.

Při obřadech k dosažení pohlavní zralosti slouží pantomimické tance s maskami předků jako symbol umírání nebo pohlcení mladíků a znovuzrození pohlavně zralých dospělých mužů (tance melanéských Manda Bainingů-Papuů).

Manželé si pijí krev

Zásnuby a sňatek představují také docela důležitý krok v životě. Statut svobodného člověka se mění a oba partneři přejímají závazek. Zásnuby představují fázi mezi oběma stavy – „patříme k sobě, ale ještě ne docela závazně“.

Sňatek samotný je překročením prahu obřadně i doslova. Určitě jste někdy viděli, jak novomanželé překračují práh vlastního domu, bytu. Jak překračují překážku! Také si dávají dary, vyměňují prsteny, jedí ze společného talíře nebo v jiných krajích pijí svou krev…

To všechno jsou rituály v jiné podobě spojené s přijímáním cizince, partneři berou »toho druhého« za »svého«.

A opět – je důležité stejně jako sňatek rituálně prožít i odluku, ukončit jinak neukončené. Psychologové doporučují uspořádat si svůj malý rituál, bez nenávisti třeba pustit něco, co je spojené s bývalým partnerem třeba po vodě nebo po větru.

Aby manželství bylo naplněno, je třeba podpořit plodnost. K tomu slouží např. falické tance, dost často spojené s exhibicionismem a napodobováním kopulačních pohybů, pantomimicky znázorňovaným pohlavním aktem.

Klasickým příkladem je tanec hula-hula původem z Havaje. Předváděný mužem nebo ženou vyjadřuje pohyby kyčlí, beder i břicha koitální pohyby jako součást obřadu na počest božstva plodnosti.

Nekřtěňátka v předpeklí

Specifickou kapitolou jsou rituály pohřební. Je třeba společně se rozloučit, přijmout myšlenku na to, že někdo už vedle nás nikdy nebude. »Odtruchlit« si ztrátu. K tomu sloužilo i určité vyloučení pozůstalých ze společnosti na přechodnou dobu, třeba černým oděvem nebo černou páskou na rukávu, jejich neúčastí na některých společenských akcích….

U většiny lidí je smrt spojená i s vírou nebo otázkami týkajícími se posmrtného života. To prosakuje i do myšlení racionálních materialistů. Pohřební obřady a rituály sice již nemají tak zjevně prahový charakter jako ve starém Egyptě, ale přechod do života po životě v jakékoliv představě je stále přítomný.

Již Arnold van Gennep se zabýval vírou v to, že tzv. nekřtěňátka zůstávají v předpeklí. Nekřtěňátka jsou podle tradice děti, které zemřely tak brzy po narození, že ještě nebyly pokřtěny, neprošly rituálem přijetí do života, a proto i po smrti musejí na pomezí, tedy v zemi nikoho, zůstat. To je kromě křesťanů víra rozšířená i u jiných národů.

Víkendový shopping: rituál, nebo zlozvyk z nudy?

A víte, jaké rituály používáme denně v běžném životě? Ty malé, individuální, založené na symbolickém jednání, si často ani neuvědomujeme. Jiné nás drží pod krkem, ani netušíme jak a kdy. Co třeba rodinné oslavy?

Vynucené úsměvy? Pravidelné vyhodnocování nejlepšího kolektivu? Nebo ranní brífink pracovní skupiny?

I naše racionální společnost má své rituály. Jakkoliv je to podivné, ovládají nás stále a někdy pěkně pevnou rukou. Ani ne tak rituály společné. Třeba takový pocit sounáležitosti a národní hrdosti klesá pod bod mrazu. Snad s výjimkou sportovních klání.

V menších městech a vesnicích se však ještě udržují místní zvyky, ty staré i nově vytvořené, a posilují s obvykle všestranným prospěchem prosperitu obce. Stejně tak se ztraceni mezi lidmi potřebujeme ujistit o své existenci, a tak opakujeme »své« malé obřady.

Nenechávejte na hlavě

Individuální rituály jsou dobré, pokud jsou vědomé. Tedy pokud víme, co a proč děláme. Může to být čtvrthodinová meditace před usnutím, může to být pečlivé prostření stolu ke svačině (přechod, oddělení práce a jídla) namísto drobení do klávesnice.

Kulturně společenský rituál je i to, když na znamení základního respektu k ostatním muži smeknou pokrývku hlavy nebo když podáme někomu ruku (gesto původně vyjadřující, že nemáme přichystanou zbraň).

Základem »jednoduchého« smeknutí pokrývky hlavy je celá rozsáhlá tradice, vztahující se ke komplexu sociálních vztahů a tradic v místě s určitou historií. Nebo jednoduše řečeno – léty osvědčený způsob, jak dát jednoduše ostatním najevo, že je nepřehlížím, ale jsou pro mne stejně důležití jako já sám.

Kompulze a stažený žaludek

Pokud ovšem tyto individuální rituály probíhají nevědomě, automaticky, je třeba prověřit možnost existence chorobně utkvělých myšlenek (obsese). Pokud si zvyknete se v předsíni zastavit, nadechnout a pak vyjít z bytu, je to malý, doslova přechodový rituál. Soustředíte se, než překročíte práh.

Pokud spěcháte a nestíháte, nic se neděje. Problém nastává, pokud vám, když zapomenete, hned na schodech sevře ledová ruka úzkosti žaludek, že se kvůli tomu stane nějaká tragédie. Pak je načase vytočit vhodné číslo a objednat se k lékaři.

Zákeřná rodinná pouta

Rodinné rituály dokážou být krásné i zákeřné. Často jeden z rodičů nebo už prarodičů udržuje manipulacemi a citovým vydíráním celý klan ve střehu („Tatínek  má narozeniny, nemůžeš přece nepřijet, tak přijedeš na víkend z New Yorku, no a co!“ A pozor, kalibr nejtěžší:

„Víš co on pro vás všechno udělal!“). Jak uvádí psycholožka Iva Mikyšková (*1964): „Nejedna neuróza má původ v podobných hrách. Co s nimi? Odmítnout je. Co se třeba domluvit přímo s otcem a sejít se s ním po návratu?

Že se »bojí« matky? A to se chcete celý život bát jako on?“ Rituální oslava narozenin může také oslavence, který ji nedokáže zrušit, protože „nemůže rodinu zklamat“, vyčerpat až ke kolapsu. Ale samozřejmě jsou i rodiny, kde se všichni na společné rituály těší a vytvořili si za léta své vlastní.

Je otázkou, do jaké míry je rituálem pravidelná návštěva nákupního centra. Záleží na tom, co se při ní děje. Pokud se všichni členové účastní jednou za čas dobrovolně, jdou společně i plavat, do kina, na oběd, může to být příjemný malý rituál.

Pokud vyrážejí pravidelně sobotu co sobotu obhlížet obchody a plnit ledničku, je to symptomem toho, co sdílejí – nic víc než obsah lednice.

Pohoda, nebo otrokářská loď?

Se současnými verzemi rituálů se setkáváme i v politice (setkání státníků, kladení věnců), sportu či v profesním životě. Je dobré si všímat a přemýšlet nad tím, kam se posunul jejich smysl, třeba v případě olympijských her.

V profesním životě jsou rituály příjemné a rituály násilné. Jinak vypadá oceňování nejlepších pracovníků ve firmě, kde je adekvátní oceňování práce (hmotné, i to obtížnější verbální) bez problémů. Jinak vypadá ve firmě, která nezájmem o zaměstnance a komunikační úrovní připomíná otrokářskou loď. Tam slouží rituály k silovému nastolení představy, že je všechno v pořádku.

Jako u rodinných rituálů platí, že pokud se lidé v daném profesním prostředí a vztazích cítí dobře, respektovaní a oceňovaní, jejich loajalita i přínos pro firmu vzroste a společné ritualizované akce jsou příjemné a skutečně splňují svůj účel.

Motivovaní lidé firmě přinášejí mnohem větší profit a dosažené a vyjádřené ocenění tak má smysl.

Semeno vyseté na pole

Pro dosažení vysoké plodnosti polí, zajištění lidské obživy, vykonávali lidé rituály odnepaměti. Takzvané vegetační rituály, tance pro zajištění bohaté úrody jsou spojené s předváděním kouzel založených na analogiích, podobnostech, často spojené s nošením masek.

Analogie setby s plozením se objevuje v mnoha kulturách, nakonec i v české moderní literatuře najdeme verš Fráni Šrámka: „…muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín…“.

Obzvlášť názorně se tato představa dodnes objevuje ve falickém tanci brazilských indiánů, žijících na horním toku řeky Rio Negro. Muži tančí a v rytmu pohybů napodobujících soulož na závěr stříkají své semeno na pole.

U severoamerických indiánů najdeme rovněž podobné obřady. Atributem božstev vegetace je kromě zvířecí nebo ptačí masky velký pohlavní úd. Známý je i irokézský kult „tváří kukuřičné slámy“ – mužská společnost, která rituály plodnosti oslavuje maskách z kukuřičného šustí.

Bohatý úlovek, početná stáda

Stejně neodlučitelné jako zemědělské rituály byly obřady, které měly zajistit bohatá stáda a dostatek divoké zvěře. Tomu možná sloužily i první dochované obrázky namalované lidskou rukou – pravěcí bizoni a lovci.

U přírodních národů se dochovaly dodnes. Jsou spojeny často s používáním nádherných zvířecích masek a kostýmů. K takovým rituálům patří tradičně taneční obřady corroboree (»slavnostní setkání«), slavnosti původních obyvatel Austrálie.

Formou taneční pantomimy znázorňují bohatý úlovek a poděkování za něj. Severoameričtí indiáni používají bizoní masky při slavnostech, které opakují mýtus o stvoření světa a mají také zajistit dostatek lovné zvěře.

I v Africe tančí například súdánští Bambarové v určitém období roku antilopí tance plodnosti.

Ještě potupnější trest než zabití

*Vlasy souvisejí s osobní životní silou. Ořezání vlasů za trest, násilím, bylo vždycky spojeno se ztrátou cti, ať už se jednalo o Samsona nebo Manon Lescaut.

*Naproti tomu dobrovolné vzdání se vlasů (buddhističtí hodnostáři) je u některých kultur symbolem vzdání se osobních zájmů a tužeb. (Jen oholení vlasů není samozřejmě příčinou takového stavu.)

*V době středověku byli poddaní (hlavně muži) vlasů v mnoha zemích zbavováni a dlouhé vlasy měli jen ti svobodní – šlechta či majitelé půdy.

*Ostříhání nebo ořezání, oškubání vlasů tak bylo potupnější než jiné tresty, snad i zabití. Když někdo odřezal druhému vlasy, nezbavil ho jen cti, s vlasy si přivlastnil i jeho sílu. I proto indiánští bojovníci měli u sedla přivěšené skalpy nepřátel.

*Zdá se, že podle toho dnes nejen v byznysu v podstatě nejsou svobodní muži?

Jak moderní historici uvěřili Caesarovým pomluvám

Nedávné vykopávky v severní Francii narušily představy historiků o rituálech starých Keltů v Galii. Ti, na rozdíl od autorů seriálu o Asterixovi, uvěřili Caesarovým zápiskům. Domnívali se, že Keltové oproti Řekům a samozřejmě Římanům, kteří u Řeků opisovali, neměli zaveden náboženský systém kultovních praktik.

Archeologové našli však keltská kultovní místa v Gournay-sur-Aronde a Ribemont-sur-Ancre v severní Francii. Datovali je do 4. nebo začátku 3. století před Kristem a podle nálezů soudí, že souvisí s obdobím velké keltské invaze ve 4 stol.

př. n. l. Dokázali tak, že Galové neměli jen nahodilé a spontánní obřady a nezůstali jen u zvířecích obětí. Měli propracované například rituály obětování bohům podsvětí, protože věřili, že právě tito chmurní bohové jsou jejich předky.

Orgastický krápník v Dalmácii

*Poblíž opuštěné vesnice Nakovana v jižním cípu Dalmácie objevili archeologové stovky jemných keramických nádob, sloužících zřejmě ilyrským obřadům hojnosti a plodnosti.

*Doufají, že nález pomůže objasnit mlhavé představy o náboženství Ilyrů, sousedů Řeků, kteří obývali tuto oblast během posledních několika století před naším letopočtem.

*V jeskyni tvořené třemi propojenými sály našli i obrovský, falicky formovaný stalagmit, který umístěním neodpovídal místu svého vzniku, ale byl přesunut do centra jeskyně tak, aby na něho dopadaly sluneční paprsky.

*Okolo bylo mnoho artefaktů, včetně střepů helénské a ilyrské keramiky. Na poháry a džbány byly vyryty oslavné a děkovné verše, oslavující Dionýsa a Afrodité.

Rituály strachu a hrůzy

Tak jsou nazývány rituály spojené se zasvěcením do Mitrových mystérií. Kult boha Mitry vycházející ze starověké Persie je doložený od 1. stol. n. l. a zasvěcení ho odlišovalo od oficiálního římského náboženství i helénistických mystérií.

Rituály zasvěcení mohly být v některém prostředí spojeny se zkouškami ohrožujícími život adepta. Antropolog Harvey Whitehouse z Oxfordu je nazývá »rites of terror« (rituály hrůzy a strachu). Iniciační scény na freskách různých mitraistických svatyní zobrazují dramatické scény, na kterých nahý a spoutaný zasvěcenec ohrožovaný mečem, šípem i ohněm podstupuje symbolickou smrt nebo popravu.

Jako poslední ze série vyobrazení je pak obraz, na kterém je zasvěcenec, kterému byla odvázána páska z očí a on prohlédl. Tedy symbolické vystoupení z temnoty hledání do čistého světla posvátných tvarů a zvuků.

Více:

Bowie, F.: Antropologie náboženství, Portál 2008

Bly, R.: Železný Jan, Argo 2005

Eliade, M.: Mýty, sny a mystéria, Oikoymenh, 1998

Eliade, M.: Od Zalmoxida k Čingischánovi, Argo 1997

Praško, J. a kol.: Obsedantně-kompulzivní porucha a jak se jí bránit, Portál 2010