Nedávno vzrušila svět zpráva, že prst nalezený v ruské jeskyni Denisova v pohoří Altaj nesl DNA, která prokazatelně nepatřila ani dnešním lidem, ani našim nejbližším vyhynulým příbuzným – neandertálcům.

Nejnovější genetické analýzy »denisovanů«, jak tajemným hominidům začali vědci přezdívat, ukazují, že jejich genetický otisk můžeme kupodivu najít u některých současných lidí.

Ohlášení nálezu prstu holčičky, která před asi 40 000 lety zemřela v jeskyni Denisova na jihu Sibiře, způsobil na sklonku roku 2010 v moderní paleoantropologii poprask srovnatelný snad jen s objevením slavného »hobita« na ostrově Flores.

Tato drobounká část kostry totiž nesla DNA dostatečně zachovanou natolik, aby z ní specialisté na rekonstrukci genetického materiálu z lipského Institutu pro evoluční antropologii dokázali vyčíst zásadní informaci.

Holčička nepatřila ani mezi nás, dnešní lidi, ani mezi naše nejbližší příbuzné, neandertálce.

Nejnovější zprávy od luštitelů DNA odhalují řadu dalších nečekaných podrobností.

Prstíček ze Sibiře

Jeskyně Denisova, ukrytá v záhybech pohoří Altaj v oblasti jižní Sibiře nedaleko hranic s Kazachstánem, vábí lidskou pozornost od nepaměti. Ruští archeologové, kteří zde s výzkumy začali již před 25 lety, postupně identifikovali celých 22 vrstev osídlení. Nejstarší z nich sahá možná až do doby před 280 000 lety.

Jednotlivé vrstvy postupně přinášely svědectví o životě jak neandertálců, tak lidí moderního typu. Pod rukama archeologů se postupně vynořovaly důkazy v podobě kamenných nástrojů či dekorativních předmětů (mamutí kly, zuby, skořápky z vajíček pštrosů).

V roce 2008 však došlo ve vrstvě 11, vědci datované do doby mezi 50 000–30 000 lety, k nálezu, který jméno jeskyně katapultoval až na přední stránky světových odborných i populárních periodik.

Cesta ke zrodu tajemné »ženy X« se však měla vinout ještě další dva roky.

Co prozradí mitochondrie?

Osudová vrstva 11 zaujala archeology pracující v jeskyni již dříve. Postupně v ní totiž začali objevovat artefakty, které jako by patřily dvěma světům. Některé nesly typické znaky tzv. svrchně paleolitické industrie, jež bývá běžně dávána do souvislosti s lidmi moderního typu, jiné však vypadaly podstatně archaičtěji a připomínaly spíše technologii středního paleolitu (moustérien a levallois), přisuzovanou většinou neandertálcům.

Cesta prstního článku do laboratoří Institutu pro evoluční antropologii v německém Lipsku, kde se specializují na paleogenetiku, neboli rekonstrukci DNA z velmi starých kostí, pak byla jen přirozená. Sibiřské klimatické podmínky spolu s relativně příhodným uložením prstu udělaly své.

Vědcům se z nálezu podařilo získat dostatečné množství DNA, uložené v drobných buněčných organelách – mitochondriích.

Na scénu vstupuje »žena X«

Když genetikové z Lipska a dalších spolupracujících vědeckých institucí porovnali údaje, které na ně »vyplivnul« přístroj na sekvenování (»čtení«) DNA, nevěřili svým očím.

Prst zjevně patřil novému, doposud neznámému druhu člověka, o jehož existenci neexistují zatím žádné jiné doklady, než právě objevená genetická sekvence. Jelikož si mitochondrie nacházejí cestu do budoucího zárodku z matčina vajíčka, dědí se pouze v ženské linii.

Nově objevená neznámá pramáti tak rychle získala přídomek »žena X«, postupně se však uchytila i další označení, např. »denisované« či »sibiřský člověk«. Analýza mitochondriální DNA ukázala, že první »žena X« se od pramáti všech moderních lidí musela oddělit asi před 1 000 000 let. Tedy o více než 500 000 let dříve, než se rozešly cesty nás a neandertálců!

První pohled do jádra

S mitochondriální DNA jsou však přece jen jisté potíže. Není-li k dispozici DNA z jádra, je při určování příbuzností pochopitelně vynikajícím spojencem. Informace z ní získané jsou však příliš neúplné na to, aby se daly příliš zevšeobecňovat.

Vědci se proto snažili získat vzorek DNA uložené v buněčném jádře, která je jednak mnohem větší, jednak se z ní evoluční historie »čte« podstatně lépe. A právě to se jim na sklonku loňského roku zdařilo.

V příběhu poznávání denisovanů tak připsali další důležitou kapitolu. A nejen denisovanů! Nové nálezy vrhají světlo i na průběh evoluce obou dalších druhů hominidů, tedy moderních lidí a neandertálců.

Denisované, neandertálci a my

V Institutu pro evoluční antropologii v Lipsku byla DNA denisovanů v nejlepších rukou. Právě zde totiž již delší dobu pod vedením genetika Svanteho Pääba (*1955) pracuje skupina, která se věnuje rekonstrukci DNA pozdních neandertálců z chorvatské jeskyně Vindija.

Podle zjištění publikovaných v loňském roce (ve 21. STOLETÍ jsme již čtenáře informovali), se neandertálci a naši přímí předkové lehce křížili – všichni dnešní lidé (s výjimkou subsaharských Afričanů) s nimi mají 1–4 % společné DNA.

A jak to bylo s denisovany? Z analýz jaderné DNA vyplynula poněkud odlišná fakta než z dřívějších průzkumů DNA mitochondriální. Nyní se zdá, že denisované byli geneticky podstatně blíže neandertálcům než moderním lidem.

Řečeno jazykem biologů – vůči neandertálcům jsou denisované takzvanou sesterskou skupinou.

Příběh vyprávěný geny

Podle toho, co dnes víme o genetice, se příběh evoluce posledních druhů hominidů mohl odvíjet podle následujícího scénáře. Poslední velká migrace lidí moderního typu z Afriky se odehrála nejspíše asi před 80 000 lety.

Na svých cestách mimo africký kontinent se pak moderní lidé setkávali nejen s neandertálci, kterým se mezitím podařilo rozšířit se po velké části Asie a po Evropě, ale také se zbytky populací hominidů, kteří se mimo Afriku dostali již podstatně dříve.

Na ostrově Flores (a dost možná i jinde v Asii) v té době přežívaly poslední populace kdysi dávno odštěpené lidské linie – »hobiti« (Homo floresiensis). V oblasti centrální a východní Asie mohla v té době zase existovat ještě relativně silná populace denisovanů.

Není dokonce vyloučeno, že na různých místech starého světa přežívalo ještě několik potomků dalších druhů. Důkazy o tom však stále chybějí.

Zastávka během cesty na východ

Již víme, že někteří z moderních lidí na své cestě z Afriky neodolali svodům sličných neandertálek. Jak tomu ale bylo s denisovankami?

Když vědci srovnali genetické vzorky z celých 53 populací současných lidí a denisovanů, objevila se zvláštní věc. Pro drtivou většinu dnešních lidí skutečně platí, že v sobě nemají ani špetku denisovanské krve. Existuje však skupina, která je z tohoto pravidla výjimkou.

Jsou to melanéské kmeny, které žijí na Nové Guineji (Papuánci) a na ostrově Bougainville. Ten leží o něco dále východním směrem.

Podle genetiků nesou tito domorodci asi 4–6 % genů, které mají původ právě u sibiřských lidí. A jak si tuto podivuhodnou věc vědci vysvětlují? I když získali denisované přezdívku »sibiřští lidé«, jejich životní areál musel v minulosti zahrnovat oblast podstatně větší.

Předkové dnešních Melanésanů na své cestě východním směrem na denisovany narazili a výsledky vzájemné přitažlivosti na sebe nenechaly dlouho čekat.

Jak vlastně denisované žili?

Sekvence DNA z úlomku dětského prstu, jeden zub (viz rámeček) a několik chabých dokladů o používání nástrojů – to je vše, co se nám dodnes o zvláštních sibiřských lidech zachovalo. Můžeme o s nich říci něco více?

Jak žili? Jak vypadali? Jakou měli kulturu?

Na žádnou z těchto otázek zatím vědci odpovědět nedokážou. Jisté spekulace, pro jejíž potvrzení prozatím chybí přímý důkaz, se však přece jen zdržet nedokázali.

Vztahy mezi neandrtálci, denisovany a dnešními Melanésany jako by napovídaly, že Euroasie byla po dlouhou dobu rozdělena mezi druh západní (neandertálce) a východní (denisovany). Tyto odhady jsou velkou výzvou pro archeology a paleontology.

Schválně si počkejme, který tým jako první na světě oznámí nalezení prvních zachovaných koster denisovanů!

Jak se dívat na evoluci člověka?

*Jak probíhala evoluce člověka? Odpověď na tuto na první pohled možná banální otázku je ve skutečnosti neuvěřitelně složitá. Za celou komplikovanost může paradoxně stále se množící množství důkazů pro postupnou evoluci hominidů a to jak z oblasti paleontologie a archeologie, tak z oblasti genetiky.

*Jisté je, že dávno vzala za své představa, která stále ještě občas trůní v učebnicích i v hlavách mnoha laiků: totiž že jsme my, dnešní lidé, vznikli postupným »polidšťováním opice« a že tento proces probíhal jako nahrazování »evolučně zaostalých« druhů druhy vyspělejšími.

*Vědcům je dnes jasné, že tento pohled, jehož důsledkem je představa »stromu« evoluce, musí být nahrazen metaforou přiléhavější. Namísto stromu se tak objevuje spíše síť vláken, která se vzájemně překrývají, proplétají a kříží.

*Prakticky s každým novým objevem dostávají vědci do rukou zprávu o dalším z takových »překřížení« jednotlivých vývojových linií.

Nechme »promluvit« zuby

V roce 2000 byla ve slavné vrstvě 11 v jeskyni Denisova nalezena stolička dospělého člověka. Jelikož vědci tehdy ještě neočekávali nic mimořádného, považovali zub za sice poněkud zvláštní, ale nikterak neobvyklý nález, který přisoudili neandertálcům.

Po objevu »ženy X« byl však zub pečlivě prozkoumán znovu. Získaná mitochondriální DNA promluvila zcela jasně. Jednalo se o zub sice jiného exempláře, ale stejného druhu: denisovana.

Jelikož je tento zub kromě úlomku prstu jedinou kosterní památkou na celý vyhynulý druh, zasloužil si velmi pečlivý průzkum. Prvním důležitým zjištěním je, že tato levá horní stolička je nezvykle velká, a to jak ve srovnání s dnešními lidmi, tak i s neandertálci.

Od neandertálských zubů se odlišuje i tvarem. Zachovává totiž řadu velmi archaických rysů (např. silně rozdělenou korunku či kořeny směřující hodně od sebe), které se u neandertálců postupně vytratily.

Na návštěvě v jeskyni Denisova

*Vápencová jeskyně Denisova v pohoří Altaj na jižní Sibiři získala své ruské jméno po poustevníkovi Dionysiovi (Denisovi), který v ní žil během 18. století.

*Místní altajští obyvatelé ji však ve svém jazyce nazývají Ayu-Tash neboli Medvědí skála. *Oba názvy spolu sice nijak nesouvisí, poukazují však na podobnou skutečnost. Jeskyně, jejíž vchod je ukryt v záhybu řeky Anuj asi 30 metrů nad její hladinou, se stávala vyhledávaným útočištěm jak zvířat, tak lidí.

*Archeologické výzkumy v ní odhalily zbytky po celých 27 druzích velkých a středně velkých savců, z nichž řada je dnes již vyhynulá (např. jeskynní hyena, jeskynní lev). *Přičtěme k tomu dalších 39 druhů menších savců (hlodavců, hmyzožravců), 50 druhů ptáků a řadu dalších menších obratlovců.

*Tento velmi příhodný úkryt se nakonec stal také křižovatkou pro tři různé druhy lidí: moderního člověka, neandrtálců a denisovanů.