Když máme problém k řešení, nestačí použít „jen“ mozek, ale také celé tělo. Být schopný používat své tělo při řešení problémů zvyšuje schopnost řešit danou situaci. Pohyby těla jsou totiž jedním ze způsobů, jakým probíhají poznávací procesy.

Co se ale stane, když tělo nemůžeme použít, obzvláště k řešení zadání, které souvisí s prostorem nebo pohybem? Máme různé strategie, pokud některou nelze použít, jsme nuceni vyvinout jinou a ta může být efektivnější.

Dobrovolníci z řad vysokoškoláků se podrobili testu, který obsahoval otázky typu: „Jestliže se v soukolí pěti ozubených kol v řadě první otáčí ve směru hodinových ručiček, jakým směrem se otáčí poslední?“ Část měla ruce volné, část v nepohyblivých rukavicích.

Výsledky ukázaly, že lidé, kteří mohli gestikulovat, používali různé vizuálně prostorové metafory, měli výraznou mimiku i v případech, které se fyzické nezdají. Např. přičítání nebo odečítání provázela obličejová mimika „nahoru“ nebo „dolů“.

Lidé, kteří měli možnost pohybu omezenou, používali při řešení více analytické, abstraktní metody. Jak by tedy bylo možné lépe využít sílu akce při vnímání a učení? A naopak – jak se rozvíjí kognitivní strategie u lidí, kteří nemohou používat své tělo v důsledku onemocnění?