Když uslyšíme mluvit mikrobiologa o tom, že jeho práce může přispět k boji proti globálnímu oteplování, asi jej budeme považovat za blázna. Práce Willima Whitmana a Mary Ann Moranové z univerzity v Atlantě však svědčí o tom, že i takto na první pohled absurdní spojení může být velmi smysluplné.
Oba vědci se zaměřili na oběh síry mezi oceánem a atmosférou. Sirnaté sloučeniny totiž patří k zásadním pilířům vztahů mezi organismy a atmosférou. Jednou z těchto sloučenin je i dimetylsulfid, který zásadně přispívá k vytvoření kondenzačních jader vodních par v atmosféře a tedy tvorbě mraků a srážkám.
Vodní páry jsou sice významným skleníkovým plynem, jejich bílá barva však napomáhá odrážet sluneční paprsky. Ve výsledku tak mraky atmosféru spíše ochlazují.
Dimetylsulfid se do oběhu dostává především díky metabolismu bakterioplanktonu, který rozkládají mrtvá těla mořských řas. A právě zde začíná práce pro mikrobiology a genetiky. Lepší poznání způsobů, jakým bakterie vypouštějí sirnaté sloučeniny do oběhu, by mohlo ve výsledku napomoci lidem manipulovat s počasím a následně i bojovat s globálním oteplováním.
Tým prof. Moranové nedávno objevil dříve neznámou metabolickou dráhu, díky níž dokáží některé druhy bakterií vyrábět další klíčovou sirnatou sloučeninu, metylthiol neboli metylmetakarpan. Díky mravenčí práci se jim podařilo objevit i geny, které kódují enzymy, bez nichž se „výroba“ této sloučeniny v bakteriích neobejde.
Cesta k poznání, jak přimět bakterie, aby produkovaly více sirnatých sloučenin není sice ještě zcela vydlážděná, vědci však mají v ruce řadu indicií, kudy se v příštích výzkumech vydat.