Ve srovnání s velkou částí ostatních živočichů je člověk velmi neohrabaný. Chybí pohybové schopnosti, bystré smysly či významné zbraně integrované přímo do těla, jimiž by mohl své nepřátele přímo ohrozit.
Co z nás lidí tedy udělalo druh, který si zcela podmanil planetu? Ano, je to náš rozum. Ale nejen to. Rozum sám by nestačil, kdybychom nebyli hnáni dobrodružnou touhou poznávat dosud nepoznané a vytvářet něco, co zde ještě nebylo.
Tato touha po dobrodružství je podle všeho dědictvím po předcích, kteří před 50 tisíci let opustili Afriku a jejichž potomci posléze zaplavili svět.
V generacích dalších potomků prvních emigrantů z Afriky musel navíc existovat silný tlak na výběr právě těch genů, které dobrodružné tendence svých nositelů více a více posilovaly. Od návrhu teoretické myšlenky k jejímu skutečně vědeckému potvrzení však obvykle bývá dosti daleko.
Evoluční genetikové Luke J. Matthews z Harvardovy univerzity a Paul Buttler z Bostonské univerzity se rozhodli, že se po stopách těchto genů vydají s co největší vědeckou přesností.
Ke sledování si vybrali gen DRD4, který kóduje jeden z dopaminových receptorů na membránách neuronů. Tento gen může existovat v několika různých verzích (alelách). Lidé s různými alelami tohoto genu se drobně liší zejména v temperamentu.
Například alela známá jako 4R je spojována s vyrovnanou a klidnou povahou, méně běžné verze 7R a 2R zase s impulsivní povahou vhodnou do riskantních situací.
Oba vědci se společně „podívali“ do genů původních obyvatel 18 oblastí, o nichž předpokládají, že jimi vedla cesta prvních lidí z Afriky dále do Asie, Evropy a nakonec do Ameriky. A jaký byl výsledek? Vědci mohli s potěšením konstatovat, že teorie se potvrdila.
Čím dále od Afriky, tím větší byla frekvence výskytu „dobrodružných“ alel genu DRD4.
