Ostatky zatím posledního z objevených druhů australopitéků, A. sediba, byly v Jižní Africe nalezeny v roce 2008. Mezi vědci se záhy strhla debata, zda zvláštní kombinace pokročilých a archaických rysů neznamená náhodou to, že se jednalo o přímého předka rodu Homo. A jaké jsou jejich poslední závěry?.
Mezi současnými paleoantropology je panuje velmi rozšířený názor, že první skuteční lidé, tedy příslušníci rodu Homo, byly potomky některé z rozvětvené skupiny australopitéků. Jak tomu však již v paleontologii většinou bývá, nalezení fosílie, kterou by bylo možné označit za „přechodný článek“ mezi dvěma druhy či skupinami je nesmírně nepravděpodobné.
Druh Australopithecus sediba, který byl nalezen nedaleko Johannesburgu na místě zvaném Malapa Fossil Site, vzbudil hned na počátku podobné typy nadějí. Hned po objevení těchto relativně mladých fosílií (okolo 1,95 miliónu let) konstatovali vědci, že představují zvláštní mozaiku vývojově mladších, tedy pokročilejších znaků se znaky vysloveně starými. Nejnovější zkoumání dává této tezi ještě více za pravdu.
Paleoantropolog Lee Berger z University of the Witwatersrand v Johannesburgu je na tento druh specialistou od momentu, kdy se jeho fosílie vylouply z jihoafrických na denní světlo. Na několika nedávných významných setkáních předních vědců z oboru prezentoval prof.
Berger nejnovější výsledky bádání svého týmu nad ostatky tohoto druhu. Podle synchrotronového skenování měl tento australopiték objem mozkovny pouze 420 cm3, což je i v rámci této skupiny nápadně malé číslo.
I přes tento handicap měl však nápadně vyvinutý čelní mozkový lalok, což je znak, který jej zase sbližuje s lidmi. Další zvláštní kombinací je i archaický tvar hrudníku a dlouhé paže v kombinaci s rukou, která nese opět několik pokročilých „lidských“ znaků.
Nejvíce „lidským“ znakem je však tvar pánve, který naznačuje již pevně zakotvený zvyk pohybovat se vzpřímeně po zadních končetinách.