Měkkýši inspirují designéry

Světelné alarmy mořských plžů

Mezi mořskými organismy, schopných bioluminiscence neboli světélkování, hrají prim především obyvatelé tmavých hlubin. Američtí badatelé Dimitri Deheyn a Nerida Wilsonová, kteří se sešli u společného projektu ve Scrippsově oceánografickém institutu při univerzitě v kalifornském San Diegu, však nedávno prozkoumali i jedinečné světélkovací schopnosti drobných „šnečků“ druhu Hinea brasiliana, kteří žijí na skalách v mořském příboji. Jejich výzkumy by mohly najít uplatnění i při vývoji nových materiálů.

Neobvyklá analýza fosilií hominidů

Pomohly velké děti slézt našim předkům ze stromů?

Americký antropolog Jeremy DeSilva z Bostonské univerzity se na základě dostupných údajů o velikosti mláďat a dospělců různých fosilních hominidů pokusil odhadnout, jak vypadaly postupné kroky v přechodu k větším dětem, životu mimo větve stromů a lidské sociální struktuře.

Podle jeho odhadů byla například mláďata druhu Ardipithecus ramidus (tedy populární „Ardi“) poměrně primitivní – dosahovala sotva 3,2 % hmotnosti matky. Spolu s objevením rodu Australopithecus se však tento poměr již výrazně proměnil – mláďata začala dosahovat hmotnosti až 6 % hmotnosti matky, tedy zhruba tolik jako dnešní děti.

Péči o tak velká a bezmocná mláďata (tzv. prodloužená postnatální péče) matky jistě nemohly zvládat samy. Pomoc od partnera začala být nezbytná. Velké děti tedy nejen napomohly opicím „slézt ze stromů“, ale pomohly také vzniku toho, čemu dnes říkáme rodina.

Když se houby spojí s bakteriemi

V australských skalách malují „živé pigmenty“

Výzkum původního umění původních obyvatel řady zemí dokáže přinést nečekané výsledky. Jedním z nich je i objev, s nímž přišli odborníci z australské University of Queensland v Brisbane při průzkumu takzvaného Bradshawova umění ve skálách Západní Austrálie.

Své interprety mátly tyto petroglyfy tím, že vypadají, jako by je ve skálách někdo vyškrabal a vybarvil včera. Názory odborníků na jejich stáří se proto také v minulosti velmi lišily. Vědci pod vedením prof.

Jacka Pettigrewa však nedávno zjistili, že v těchto skalních „škrábancích“ se během tisíců let vytvořil svébytný ekosystém složený ze zatím neučeného druhu vřeckovýtrusé houby a bakterií produkujících pigment červené barvy, díky němuž vypadají zcela čerstvě. Ve skutečnosti jsou však staré 40 000 let.

Zajímavý nápad kanadských inženýrů

Dostanou vesmírní průzkumníci nová kola?

Nerovný a nepředvídatelný terén mimozemských těles představuje pro konstruktéry mobilních průzkumných jednotek velkou výzvu. Jedni se snaží obejít problémy tím, že namísto vozítek konstruují skákající koule, jiní sázejí na tradičnější způsoby.

Kanadští inženýři z McGillovy univerzity v Montrealu přišli nedávno s návrhem elastických kol.

Takové „pneumatiky“ se o překážku v podobě kamene nezarazí, ale pohodlně ji „obejmou“, aby se pak po jejím překonání vrátily do původního stavu. Jejich „iRing“, jak svým kolům přezdívají, tak vozidlům umožní hravě překonat i překážky, které jsou větší, než je průměr kola.

Další výhodou je, že skvěle absorbují mechanické šoky, a ušetří tak konstruktérům řadu problémů spojených s řešením „pérování“.

Eroze půdy na postupu

Čína čelí zvětšování pouští

Zvětšování pouští, tedy proces zvaný desertifikace, zdaleka neohrožuje jen africké země. Podle posledních zpráv je vysušováním a erozí postiženo celých 27 % plochy nejvíce se rozvíjející země současnosti – Číny.

Velké pouštní oblasti vznikají zejména na severu a západě země. Dalších 18% je v ohrožení písečnou erozí.  Alespoň částečný návrat do původního stavu by mohl trvat celých 300 let!

I drobné mutace jsou důležité

Američtí genetici rozplétají tajemství lidské výšky

Do jaké výšky člověk naroste? Ano, odpověď lze jistě částečně hledat v kvalitě potravy a dalších faktorech prostředí. Větší podíl má však přirozeně naše genetická výbava. Američtí genetici nedávno otestovali více než 100 000 dobrovolníků, aby se o genetickém pozadí určení lidské výšky dozvěděli více.

Věc je totiž ve skutečnosti velmi složitá. Vědci postupně propátrali na 2000 míst (locusů) v genetické informaci. Nakonec se jim podařilo vytipovat 64 z nich, které obsahovaly drobné a často také velmi vzácné typy mutací, spočívajících v prohození pouze jediného nukleotidu (písmenka) v genetickém kódu.

Právě společné působení řady těchto drobných změn nakonec vede k tomu, zda z vás vyroste „habán“ nebo „prcek“.

Co prozradí psychologické testy?

Pamatování tváří nepřichází samo

Chodíte na základní, střední či vysokou školu a trápí vás, že si nepamatujete obličeje svých náhodných známých či méně známých spolužáků? Nezoufejte, bude lépe! Podle Laury Germinové, psycholožky  z amerického Harvardu, tyto schopnosti rapidně rostou mezi 10. a 20.  rokem.

Poté se zpomalí, ovšem nezastaví. Celých 83 % respondentů dosáhlo maxima mezi 30. – 34. rokem. Germinová má hned po ruce jednoduché a srozumitelné vysvětlení. „Rozpoznávání tváří může být čistě záležitostí procvičování.

Může tomu být tak, že část mozku, kterou ke zvládnutí tohoto úkolu používáme, zkrátka vyžaduje v ranné dospělosti delší dobu, aby se ve změti různých tváří dokázala vyznat,“ říká mladá badatelka.

Stopy po dalším z masových vymírání

Moře na konci kambria: kyslíková krize

Před asi 540 miliony let, na počátku kambria, rozkvetl mnohobuněčný život do nebývalého bohatství forem. Tato takzvaná „kambrická exploze“ však měla být záhy téměř ukončena. Podle geologa Benjamina Gilla z Harvardovy univerzity v USA, jenž nedávno prováděl rozsáhlé výzkumy na mnoha místech naší planety, došlo před asi 499 miliony let k prudkému poklesu obsahu kyslíku v oceánech a naopak k nárůstu koncentrace jedovatého sulfanu. Co však tuto událost způsobilo, vědci zatím netuší.

Nové zprávy od sondy Fermi

Při bouřkách vznikají paprsky antihmoty

Když se vědcům podaří za pomoci nejsilnější laboratorní techniky vyrobit na zlomek vteřiny alespoň část atomu antihmoty, otevírají šampaňské. Příroda však tento úkol zvládá sama a poměrně hravě. Sonda Fermi nedávno objevila paprsky antihmoty, které vznikly v zemské atmosféře během bouří.

V  bouři nad africkou Zambií, zachytila záblesky gama paprsků o síle 511 000 elektron voltů. To nemohlo znamenat nic jiného, než že gama záření vzniklo díky srážce elektronů s jejich antičásticemi, pozitrony.

Sonda tak potvrdila podezření, které měli vědci již delší dobu: Energie, která se uvolňuje během bouří je skutečně dostatečně vysoká na to, aby vznikla antihmota.

Další krok k dokonalejším robotům

Stroj, který se učí od lidí

První gesta, která se děti naučí opakovat po svých rodičích, dokáží na tvářích maminek i tatínků vykouzlit zářivý úsměv. Nejinak se asi tvářili korejští inženýři, když jim stejná věc podařila u jejich umělých dětí – robotů.

Ji-Hyeong Han a Jong-Hwan Kim vybavili jejich elektronický „mozek“ speciálním softwarem, který mu umožňuje učit se. Robot pozoruje, co člověk dělá, a převede si jeho pohyb do jednoduchého slovního popisu, který si uloží do paměti.

V té jej poté porovná s vlastí databází a nakonec provede úkon, jenž se popisu nejvíce blíží. Současně dokáže provádět také spojování činností s objekty. Povel „hoď“ může například spojit s objektem „míč“ a vytvořit si tak pro budoucí použití spojení „hoď míč“.

Nečekaná zbraň lesních lovců

Lišky užívají při lovu „kompas“

Lišky obecné užívají při lovu techniku, pro kterou užívají myslivci název „myškování“. Ve finální fázi útoku liška vyskočí vysoko do vzduchu, díky čemuž má možnost překvapit svou oběť z nečekaného úhlu.

Prof. Hynek Burda, který v současnosti působí na univerzitě v německém Essenu, a jeho kolegové z Ústavu biologie obratlovců AV ČR Jaroslav Červený, Petr Koubek a Petra Nováková si všimli, že pokud lišky kořist přímo nevidí, mají tendenci útočit zhruba ze severovýchodního až severního směru.

Podle jejich pozorování nezávisí směr útoku na tom, v které denní hodině či ročním období se odehrává, ani na zatažení oblohy či směru větru. Podle českých vědců by se mohlo jednat právě o případ, kdy se zvíře orientuje prostřednictvím magnetického pole Země.

Pohled do vnitřku zkamenělin

Proč vymřeli amoniti?

Když se řekne katastrofa na konci křídy, většině alespoň trochu přírodovědecky orientovaných lidí okamžitě naskočí –vyhynutí dinosaurů. Během tohoto globálního kataklyzmatu na přelomu druhohor a třetihor se však ze Země musela poroučet i jiná, do té doby velmi významná skupina živočichů, hlavonožcům příbuzní amoniti.

Proč? Podle paleontologa Neila Landmana z Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku za to mohla jejich potravní specializace. Když moderními prostředky prozkoumal fosilie r. Baculites, zjistil, že v jejich ústní dutině se nacházel pilníkovitý orgán zvaný radula, který dnes nacházíme např. u plžů.

Od tohoto zjištění je už jen kousíček ke spekulaci, že ze jejich hromadnou demisí na konci křídy mohla být právě tato potravní specializace.

Miniaturní rekordman

Home » News »

Švýcaři stvořili molekulu o velikosti viru

Švýcarským chemikům se nedávno podařilo vyrobit zatím největší syntetickou molekulu, která se může hrdě měřit např. s velikostí virů. Nový rekordman dostal název PG5 a byl stvořen týmem pod vedením Dietera Schlütera ve Švýcarském federálním technologickém institutu v Curychu.

Výsledkem jejich práce byl gigant o průměru 10 nm, který čítá celých 170 000 chemických vazeb a hmotností 200 milionkrát přesahující hmotnost atomu vodíku. Je tedy prakticky přesně 5x těžší než do té dnešní doby největší známá syntetická molekula, polystyren.

Neobyčejné schopnosti severských hlodavců

Lumíci se množí i pod ledem

Severské hlodavce lumíky znají mnozí lidé především díky stále přežívajícím mýtům o jejich hromadných sebevraždách. Pravdou však zůstává, že se tito tvorové dokáží neobyčejně efektivně množit a jejich drobná tělíčka tak čas od času skutečně zavalí krajinu.

Způsobeno to může být i jejich schopnost množit se i v zimě v norách vyhrabaných ve sněhu, kterou nedávno objevili norští vědci z university v Tromsø pod vedením Rolfa Imse.

Hodně vzdálený „cvalík“

Spolkne černá díra sluneční soustavu?

Na nedávném setkání Americké astronomické společnosti v Seattle byl před očima užaslých vědců ohlášen objev doposud největší černé díry, jakou se do dnešních dnů podařilo astronomům nalézt a změřit. Nový rekordman mezi černými dírami leží v samotném srdci galaxie M87 v souhvězdí Panny ve vzdálenosti asi 50 milionů světelných let od Země.

Vědci odhadují, že její průměr je asi 4x větší, než průměr dráhy poslední planety naší sluneční soustavy, Neptuna. Hmotnost má asi jako neuvěřitelných 6,6 miliardy Sluncí.

Naděje přichází z laboratoře

Geneticky upravená rostlina lépe přežije sucho

Na americké Purdue University se nedávno podařilo objevit gen, který umožní rostlinám přežít sucho bez toho, aby ztratily svou biomasu. U mutanta s pozměněnou variantou genu GTL1 se ukázalo, že má značně nižší počet potenciálních únikových cest vody, průduchů.  Na druhou stranu bylo však jejich množství dostatečné k tomu, aby byla potřeba základní stavební „cihličky“ rostliny, oxidu uhličitého rostliny dostatečně naplněna.

Aplikace tohoto objevu by mohla zásadně přispět nejen ke snížení nutného zalévání, ale i k vylepšení výnosů zemědělství v oblastech ohrožených sezonními hladomory.

Co udělá nedostatek gravitace?

Sex a vesmírné cestování: Nemíchat!

Sex ve vesmíru ve stavu beztíže? Inu, i to si při trošce fantazie asi dovedeme představit. Co kdyby však tato radovánka mezi kosmonauty na dálkových letech nezůstala bez následků? Vědci z univerzity v kanadském Halifaxu varují, že vývoj zárodku mimo vliv gravitace je skutečně příliš velkým rizikem.

Embrya rybiček zebřiček, která se vyvíjela v podmínkách simulujících slabou gravitaci, měla silně pozměněnou chrupavčitou tkáň žaberních oblouků. Potíže u nich přetrvávaly až do dospělosti. Zkrátka – na děti počaté ve stavu beztíže prosím raději zapomeňte!

Geologové pátrají po minulosti planety

Napomohlo prvohorní katastrofě spalování uhlí?

Nechybělo mnoho, a globální katastrofa na konci prvohorního permu před asi 250 miliony let prakticky „vymetla“ z naší planety veškerý život. Za hlavní příčinu globálního kataklyzmatu označují dnes geologové většinou gigantický vulkanismus.

Nedávný průzkum odborníků z Geologické služby v kanadském Calgary však přiměl odbornou obec oprášit i teorii o další možné příčině, zapálení podzemních zásobáren fosilních paliv. V oblasti Sverdrupské kotliny v nejsevernějším kanadském teritoriu Nunavut se jim podařilo objevit v permských vrstvách mikroskopické kulovité částečky, které jsou neklamnou stopou otevřeného spalování uhlí.

Takto vzniklý polétavý popílek navíc obsahuje řadu jedovatých příměsí, např. chrom, a mohl tak snadno přispět k zamoření oceánů.

Novinky ze života hmyzu

Samičky cvrčků dávají přednost „zajíčkům“

Samičky různých živočišných druhů často řeší stejné problémy jako lidé. Jednou z nich je i to, zda dát při námluvách přednost dvoření staršího samečka nebo mladého zajíčka. Nejinak jsou na tom cvrčci. Během experimentů se ukázalo, že samičky cvrčka dvouskvrnného (Gryllus bimaculatus) byly v celých 90 % vábeny vyšším a hlasitějším „zpěvem“ mladých samečků.

Postupné snižování výšky a síly zpěvu je totiž znakem stárnutí (senescence), které se projevuje mimo jiné i ochabováním svalů nutných pro vydávání cvrčivého zvuku. A vysvětlení? Podle vědců neočekávají samičky od mladších samců kvalitnější sex, ale vyšší počet spermií a kvalitnější DNA.

Tvář dívky, stará 2600 let

Svědek drsné doby železné

Německým a britským vědcům se nedávno podařilo vytvořit rekonstrukci tváře ženy, která utonula v močálu v Dolním Sasku v době, kdy byl Řím ještě vesnicí lokálního významu. Přesné radiokarbonové datování umístilo dobu jejího života někam mezi roky 764–515 př.

n. l. Děvče, kterému německá veřejnost začala rychle přezdívat „Moora“, zemřelo zhruba ve věku 18 let. Trpělo řadou problémů počínajících u podvýživy přes chronické záněty až k nezhoubnému nádoru na spodní části lebky.

Zakřivení páteře zase prozradilo, že dívka musela po celý život velmi těžce pracovat. Smrt pro ni tedy byla prakticky vysvobozením.

Fantastický materiál německých vědců

Ultralehká kovová „pěna“ odlehčí lodní dopravě

S návrhem kovového materiálu, díky němuž by mohly být nákladní lodě až o 30 % lehčí, než jsou dnes, přišli nedávno vědci z laboratoří Fraunhoferova institutu v německém Chemnitzu.

Ocelové konstrukční prvky navrhli nahradit specifickým materiálem – hydridem hliníku a titanu. Tato látka je za běžných atmosférických podmínek práškem. Při zahřátí na teplotu nad 650 0C se však začne chovat podobně jako těsto při kynutí.

Z prášku se stává jakási pěna! Takto vzniklý materiál má pak řadu dalších unikátních vlastností. Při namáhání se sice ohne, ale nepraskne. Je proto velmi vhodný pro lodi, které se v severských oblastech musejí potýkat se sezónním nárůstem ledové pokrývky.

Navíc je lehčí než voda a k ostatním konstrukčním prvkům lodi přilne bez dodání jakéhokoliv dalšího „lepidla“.

Nejkratší cestou do organismu

Novinka: inhalovatelné vitaminy

Jak zaručit, aby nějaká látka začala účinkovat v organismu co nejrychleji? Ano, tou nejefektivnější neinvazní metodou je inhalace. Tuto jednoduchou úvahu provedl harvardský bioinženýr David Edwards a navrhl inhalovatelné vitaminy.

Pro Edwardse jsou inhalovatelné aplikace zjevně celoživotní vášní. Již dříve totiž navrhl inhalovatelnou čokoládu, kávu či inzulin.

Jak zatočit s biofilmy?

Infekcím z kontaktních čoček zvoní umíráček

Kontaktní čočky využívají denně miliony lidí na celém světě. Řada z nich již měla bohužel příležitost poznat, jak úporné dokáží být bakteriální infekce, které se do oka dostávají spolu s čočkami. Díky objevu amerických vědců by mohlo těmto nepříjemnostem v budoucnu zcela odzvonit.

Vědci z National Jewish Health v coloradském Denveru a University of Texas v Dallasu totiž přišli na způsob, jak zabránit bakteriím, aby na čočkách vytvářely prakticky nedobytné povlaky, tzv. biofilmy.

Speciální enzym totiž dokáže rozložit zbytky lidských bílých krvinek, které využívají bakterie jako zdroj svých stavebních látek.

Stalo se:

před 138 lety:

3. 4. 1873 se na pražském Smíchově narodil český lékař Jan Janský. Jeho specializací byla neurologie a psychiatrie. Při svých výzkumech krve duševně nemocných tak vlastně „náhodou“ vykonal svůj největší objev – rozpoznání 4 typů krevních skupin.

před 17 lety:

3. 4. 1994 zemřel v Paříži jeden ze zakladatelů moderní lékařské genetiky  Jérôme Lejeune. Největší slávu mu přineslo správné určení genetického původu Downova syndromu. Výrazně se také angažoval v protipotratovém hnutí.

před 38 lety:

6. 4. 1973 vypustila americká agentura NASA sondu Pioneer 11.  Po průletu kolem Jupitera a Saturna směřovala k hranicím sluneční soustavy. Poslední spojení s ní bylo navázáno v listopadu 1995. Stejně jako její sesterská sonda Pioneer 10 nese na své palubě poselství určené dalším civilizacím.

před 94 lety:

14. 4. 1917 zemřel ve Varšavě oční lékař a jazykovědec Ludvík Lazar Zamenhof. Sám pocházel z jazykově smíšeného prostředí (ruština, polština, jidiš, němčina), což se později projevila na jeho významném počinu.

Stal se tvůrcem umělého jazyka, esperanta, které mělo sloužit k univerzální mezinárodní komunikaci.

před 287 lety:

22. 4. 1724 se v Königsbergu (dnešní Kaliningrad) narodil jeden z největších filosofů všech dob Immanuel Kant. Zabýval se většinou tradičních filosofických disciplín, jako je teorie poznání, etika či estetika.  Jeho dílo je považováno za vrcholné vyjádření osvícenských ideálů.

před 107 lety:

22. 4. 1904 se narodil americký fyzik Robert Oppenheimer. Jeho nejznámějším vědeckým počinem bylo angažmá v tajném projektu „Manhattan“, které mu vyneslo přezdívku „otec atomové bomby“. Proslul také jako zakladatel významného centra moderní fyziky na univerzitě v kalifornském Berkeley.

Malé velké informace:

Takzvané cirkadiánní rytmy jsou komplexní signalizační pochody uvnitř organismu, které fungují jako naše „vnitřní hodiny“. Na univerzitě v norském Stavengeru se rozhodli zkoumat organismy, u nichž by tak složité vnitřní pochody čekal asi málokdo – vřeckovýtrusé houby. Mezi lidmi a houbami našli kupodivu řadu podobností i na úrovni genů.

Populace supů mrchožravých, která dnes obývá Kanárské ostrovy, byla podle španělských genetiků založena zhruba před 2500 lety, tedy prakticky přesně v moment, kdy na ostrov dorazili první lidští kolonizátoři.

Ostrovní supi se během této doby stačili vyvinout do masivnější formy, než jejich příbuzní na Iberském poloostrově, odkud původně pocházejí.

Desetiletá Kanaďanka Kathryn Grayová z města Fredericton v Novém Brunswicku nedávno dokázala, že k zápisu do vědeckých análů nemusí být vždy třeba vysokého profesionálního vzdělání. Pod dohledem dalších dvou amatérských astronomů se jí podařilo jako nejmladší osobě na světě objevit krátce existující těleso – supernovu. Těleso zazářilo v galaxii UGC 3378 v souhvězdí Žirafy.

Holandští vědci přišli nedávno s metodou, jak odhalit falešnou blondýnu. Ne, nebojte se, ta nízké vědecké cíle přece jen nejsou. Jejich metoda, k níž nepotřebují více než kousek tkáně či kapičku krve, však skutečně dokáže až s 90 % přesností odhalit skutečnou barvu vlasů. Využití však nalezne zejména mezi kriminalisty.

Američtí entomologové bijí na poplach! A čehože se jejich zděšení týká? Podle posledních zpráv totiž dramaticky klesají počty čmeláků. Za posledních 20 let ubylo celých 90 % těchto důležitých opylovačů. Podobná, i když ne tak katastrofální situace, nastává i v Evropě a v Asii.

Za úbytkem stojí zjevně dva faktory – parazitická houba Nosema bombii a příbuzenské křížení, které snižuje genetickou různorodost.

Mihulím mořským (Petromyzon marinus) se také někdy přezdívá „mořští upíři“. Svými ostrými zoubky se totiž dokáží přisát na tělo oběti a získávat z něj živiny. Tito parazité byli nedávno spatřeni i u zvířat, o nichž se myslelo, že jim za oběť padnout nemohou – u kytovců plejtváků malývh a delfínům podobných sviňuch.

Každý, komu někdy v životě nebylo dopřáno vyspat se jednu noc, ví, že se poté cítí, jako kdyby celý den skládal uhlí. Lékaře z coloradského Boulderu však napadlo změřit energetický úbytek přesně. Jejich verdikt zní jednoznačně:

Jedna noc beze spánku rovná se zhruba tři kilometry chůze. Asi bychom čekali více, že?

Co všechno by mohlo umět chytré autorádio budoucnosti? Kromě přepojování hovorů, hraní hudby na přání, připojení k MP3 přehrávači, GSP lokátoru, vysílání bezdrátové signálu internetu by také mohlo také vyhledávat tankování levného benzínu či vyhledávat volná místa k parkování.

A právě takové zařízení již existuje. Pod názvem Asteroid jej na trh jej nedávno vrhla francouzská firma Parrot.

Jedním z největších problémů je pro divoce žijící organismy ztráta genetické různorodosti, k níž dochází příbuzenským křížením. Genetici z univerzity v kalifornském Davisu objevili u rajčat biochemický mechanismus, který chrání rostliny jak před opylováním vlastním pylem, tak před pylem blízkých příbuzných.

Krysy obrovské (Cricetomys gambianus), pětikiloví afričtí hlodavci, ve většině lidí na první pohled asi nevzbuzují příliš libé pocity. Odborníkům z Western Michigan University se však nedávno podařilo tyto tvory vycvičit k neobyčejné schopnosti – dokážou velmi přesně vyčenichat člověka nemocného tuberkulózou.

Vědcům svitá naděje, že by stále dosti tajemný „hobit“, tedy indonéský člověk Homo floresiensis, přece jen mohl projít genetickým testem. Všechny pokusy získat z objevených kosterních zbytků použitelnou DNA sice zatím selhaly, naději však dává zub, jehož vnitřek (cementová část) se ukázal být bohatým zdrojem genetické informace.

Sklo tvrdší a pevnější než ocel? Na první pohled nemožné. Vnitřní struktura sklu sice dává tvrdost, její rubovou stránkou je však křehkost. Materiáloví inženýři z kalifornských Berkeley a Caltechu pracují na skle, které je vylepšeno dodáním vzácného kovu palladia.

Díky tomuto vylepšení je sklo tvrdé, ale zároveň i neuvěřitelně odolné vůči prasknutí.

Nejstarší stopu po společném soužití lidí a psů na celém území Severní Ameriky nalezl nedávno mladý archeolog Samuel Belknap v Texasu blízko mexických hranic. 9400 let stalý fragment psí kosti byl nalezen při zvláštní příležitosti – zkoumání dávného lidského výkalu.

Archeologové tak mají jistotu, že psi sloužili dávným obyvatelům Ameriky jako potrava.

Poraněná fenka jihoamerického psa hřivnatého (Chrysocyon brachyurus) se nedávno stala prvním divoce žijícím zvířetem, kterému se kdy dostalo terapie prostřednictvím kmenových buněk. V Brazilské národní zoologické zahradě jí takto veterináři vyléčil frakturu zadní nohy, a poté ji vypustili zpět do volné přírody.

O tom, že delfíni využívají ke své orientaci echolokaci na ultrazvukových frekvencích, jistě není nutné čtenáře 21. STOLETÍ informovat. Specialisté z delfinária v Grassy Key na Floridě nedávno objevili, že delfíni zvládnou díky svým echolokačním schopnostem napodobovat pohyby svých »kolegů« i se zavázanýma očima.